KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch celý rok opakoval, že kdo se s pojišťovnami nedohodne, nemůže počítat se zvýhodněním. Jenže konečná podoba úhradové vyhlášky na rok 2027 ukazuje pravý opak.
Velké nemocnice, které dohodu zablokovaly, si polepšily. Regionální nemocnice, které byly ochotné přistoupit na kompromis, naopak tratí. Podle propočtů Asociace českých a moravských nemocnic přijdou regionální zařízení oproti původně navrhovanému nastavení úhrad o 3,8 miliardy korun. A především se hraje o odpověď na otázku, zda příští rok bude mít vůbec smysl k jednacímu stolu zasednout.
Letošní dohodovací řízení mělo být jiné. Vojtěch sliboval, že ministerstvo bude respektovat výsledky jednání mezi poskytovateli zdravotní péče a pojišťovnami. A skutečně, jedenáct z patnácti segmentů dosáhlo úplné dohody, další jeden dohody částečné. U nemocnic to ale nevyšlo. Tři nemocniční asociace předložily společný návrh, který měl představovat základ kompromisu. Proti se však postavila Asociace nemocnic ČR, a jelikož pravidla vyžadují souhlas všech nemocničních asociací, formální dohoda nevznikla.
První verze úhradové vyhlášky přesto z tohoto návrhu do značné míry vycházela. Regionálním nemocnicím dávala naději, že se po letech začnou alespoň trochu zmenšovat rozdíly mezi tím, kolik dostávají za srovnatelnou péči ony a kolik fakultní nemocnice. Vše ale změnilo připomínkové řízení, po kterém ministerstvo navýšilo nákladové modifikátory, vrátilo koeficienty centralizace, zvýšilo úhrady urgentních příjmů a stanovilo garantované minimum za kloubní náhrady. Výsledkem je, že fakultní nemocnice si proti původnímu návrhu polepší o necelý procentní bod, zatímco regionálním nemocnicím se očekávaný růst úhrad sníží o 1,5 procentního bodu. Asociace českých a moravských nemocnic spočítala, že regionální zařízení tak oproti původnímu návrhu přijdou o 3,8 miliardy korun.
Ministerstvo má v některých věcech pravdu. Formálně žádná dohoda nevznikla. Společný návrh bez souhlasu všech stran zůstává jen návrhem, byť ho podporovaly pojišťovny i většina nemocničních asociací. Smysl dává také centralizace vysoce specializované péče. Pokud se nejsložitější operace soustředí do nemocnic, které jich provádějí dostatek, je to především v zájmu pacientů. O tom není sporu. Resort navíc připomíná, že regionálním nemocnicím úhrady stále porostou zhruba dvakrát rychleji než fakultním. A že podíl péče hrazené jednotnou základní sazbou se zvýší ze současných 30 na téměř 50 procent. Jenže právě tady se dostáváme k podstatě celého problému.
Vojtěchův paradox
Dohodovací řízení má poskytovatele motivovat ke kompromisu. Pokud ale jedna asociace může celou dohodu vetovat a následně díky změnám vyhlášky získat výhodnější podmínky, jakou motivaci mají ostatní se příště dohodnout? Vzkaz je poměrně jasný: kdo přistoupí na kompromis, nemusí získat nic navíc. Kdo ho odmítne, může zkusit své požadavky prosadit později. Třeba prostřednictvím připomínek a úprav technických parametrů, jejichž skutečný finanční dopad dokáže bez podrobného modelu posoudit málokdo.
Paradoxní je, že sám Vojtěch v září představil plán reformy dohodovacího řízení. Spory v segmentech, které se nedohodnou, by podle něj mělo nově řešit transparentní rozhodčí řízení za účasti poskytovatelů i zdravotních pojišťoven. U vyhlášky na rok 2027 ale výsledný postup vyvolává přesně opačný dojem.
Ani argument, že regionálním nemocnicím porostou úhrady dvakrát rychleji než fakultním, není tak přesvědčivý, jak na první pohled vypadá. Menší nemocnice dlouhodobě vycházejí z nižší základny. Za srovnatelné výkony dostávají méně a rozdíly se do jejich rozpočtů promítají každý rok. Vyšší procentuální růst ale nutně neznamená, že se jejich postavení skutečně zlepší. Ministerstvo navíc počítá s tím, že právě regionální nemocnice převezmou část běžných plánovaných operací. Specializovaná péče se má soustředit do fakultních nemocnic, jednodušší výkony do regionů.
To je rozumný směr. Jenže těžko po menších nemocnicích chtít, aby převzaly další péči, a současně jim proti původnímu návrhu ubírat peníze. Zvlášť když už dnes mají problémy s personálem. Petr Chudomel z Asociace českých a moravských nemocnic dokonce mluví o snaze menší nemocnice „vyhladovět“. Odbory přitom požadují růst platů a mezd až o šest procent. Řada menších nemocnic letos zaměstnancům přidávala jen minimálně, případně vůbec. A v konkurenci o zdravotní sestry už nestojí pouze proti fakultním nemocnicím, ale stále častěji také proti sociálním službám. Představa, že se rozdíly podaří dohnat v roce 2028, proto působí spíše jako slabá útěcha.
Podobný problém má i následná lůžková péče. Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky jsou její úhrady podhodnocené přibližně o 500 korun na ošetřovací den. Ani tady přitom vyhláška nepřináší dostatečné řešení. Babišova vláda opakovaně označuje zdravotnictví za jednu ze svých priorit. Pro většinu lidí mimo velká města přitom není nejdůležitější fakultní nemocnice v Praze nebo Brně, ale ta okresní či krajská, kterou mají nejblíž. Nejde o to, zda velké nemocnice potřebují peníze. Samozřejmě potřebují. Poskytují nejnáročnější péči, provozují specializovaná centra a nesou za to náklady.
Jde o pravidla, podle kterých se peníze rozdělují. A je špatně, pokud se mění podle toho, kdo dokáže vyvinout větší tlak. Příští jaro si poskytovatelé a pojišťovny znovu sednou k jednacímu stolu. Jenže tentokrát už budou mít zkušenost s tím, jak dopadlo letošní vyjednávání. A každý ředitel nemocnice si dokáže spočítat, že odmítnout kompromis a následně prosazovat změny vyhlášky může být výhodnější než dohoda. Pokud chce Adam Vojtěch dohodovací řízení skutečně reformovat, nestačí slibovat transparentnější pravidla. Musí hlavně přesvědčit nemocnice, že jeho sliby platí i poté, co skončí připomínkové řízení. Jinak se totiž příště nemusí dohodnout už vůbec nikdo.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
