V rakouském Linci testují projekt, který má z velké části „digitalizovat“ péči o seniory na úkor lidské práce. Podle českých odborníků se jedná o předzvěst těžkého boje o to, v jakých případech se má i nadále starat o člověka člověk, a kdy může část péče převzít stroj.
Základ pro podobné debaty je jednoduchý a společnost se mu nevyhne. Populace stárne, což přináší stále vyšší a vyšší nároky na péči o ty, kteří už se sami o sebe postarat nemohou. Zároveň ale narůstá problém se zajištěním dostatku lidí, kteří jsou schopni a ochotni tuto starost převzít.
Z velmi zjednodušeného pohledu se přitom nabízí stejné řešení, jakým se řídí jiné obory lidské činnosti. Když chybějí lidé, musíme najít způsob, jak by jejich práci mohly nahradit stroje.
Bez problémů fungují v zemědělství či průmyslu, mohou ale najít uplatnění i v péči o seniory? Nesměřujeme tak k totálnímu odlidštění i v oblastech, které byly dosud příkladem lidskosti a potřeby lidského kontaktu? I na podobné otázky se snaží odpovědět projekt takzvaného „digitálního domova seniorů“ v rakouském Linci.
„Díky inovativním technologiím můžeme ulevit ošetřujícímu personálu, který se pak může více soustředit na vlastní úkoly – tedy na individuální péči a podporu klientů,“ řekl už při zahájení projektu ředitel lineckého Centra seniorů Robert Ritter-Kalisch.
Právě v tomto centru s 1170 obyvateli a 800 zaměstnanci se zkoušejí technologie, které mají v mnoha ohledech znamenat revoluci v pečovatelské péči. Pokud se projekt osvědčí, stane se vzorem i pro další rakouské domovy pro seniory.
Konkrétně se testují například technické pomůcky pro detekci pádu (pádové podložky a senzory) i dezorientační a sledovací systémy pro osoby s demencí. Ty by měly dokonce předpovídat i hrozbu toho, že konkrétní člověk začíná mít problémy se stabilitou. Postel sama zváží toho, kdo na ní leží, a data digitálně předá sestrám, stejně jako další důležité údaje o stavu a situaci člověka na lůžku, včetně měření teploty a vlhkosti.
Umělá inteligence zkrotí otravnou byrokracii
Takzvaný hlasový asistent je zase údajně schopen výrazně zjednodušit byrokracii při práci sester. Stačí, když sestra nahlásí do chytrého telefonu ranní stav seniora či seniorky – umělá inteligence pak sama nejen sestaví tomu odpovídají denní režim, včetně případných změn jídelníčku, ale vše také zapíše, aniž by to musela dělat sestra.
Podobných technologických „vychytávek“ je v digitálním domově pro seniory celá řada. Když o nich vedení domova nebo politici z linecké radnice hovoří, vždy se jako „čert kříži“ brání jakýmkoli možným pochybnostem, že by tato technologie mohla být snadno zneužita. „Je pro nás důležité technicky nahradit časově náročné činnosti, ale nikdy bychom nechtěli nahrazovat osobní kontakt, dotek, péči a vztahy,“ uvedl Ritter-Kalisch.
I podle starosty Lince Klause Lugera by pilotního projekt „digitálního domova důchodců“ neměl znamenat žádné odlidštění péče o seniory. Právě naopak. Měl by pomoci řešit nejpalčivější problém spojený s touto péčí, tedy nedostatek personálu.
Pokud část úkolů ošetřovatele, ať už při fyzicky náročných, nebo byrokratických úkonech, převezmou digitální technologie, údajně to zvýší atraktivitu ošetřovatelských a pečovatelských profesí. „A přispějí tak ke snížení nedostatku personálu,“ domnívá se primátor Luger.
O tom, že širší využití technologií v péči o seniory (a nejen o ně) je nevyhnutelné, jsou přesvědčeni i čeští odborníci. Linecký projekt není podle nich zdaleka jediným podobným projektem. I v Česku se už dnes řada podobných technologií využívá.
„Máme například některé postele, které dokáží člověka samy postavit,“ popisuje pro INFO.CZ ředitelka českobudějovického Domova pro seniory Máj Petra Zimmelová. Problémem jsou finance, protože jedna taková postel vyjde na 200 000 korun.
Potřeba lidského kontaktu
Stejně tak dnes jsou dnes na trhu speciální křesla, na nichž se může nemohoucí člověk sám osprchovat. A řada dalších vymožeností, které mohou usnadnit práci ošetřujícímu personálu. Jak ale upozorňuje Petra Zimmelová, problémy s využitím těchto technologií jsou – kromě peněz – v zásadě dva.
Jednak lidé nikdy nesmí dopustit, aby technologické vymoženosti omezily seniorům lidský kontakt, jednak musejí sami senioři těmto vymoženostem přijít na chuť. Jinak to nemá smysl.
„Byla jsem v jednom takovém digitálním domově na Slovensku a pán mi vyprávěl, že sice má u postele tlačítko na stahování žaluzií, stejně na to ale vždycky zavolá sestru. Potřebuje si při tom povídat,“ poukazuje na potřebu kontaktu Petra Suchomelová z Teologické fakulty Jihočeské univerzity.
Sama je spoluautorkou projektu Vireas, který zkouší, jak by mohla ke zlepšení života seniorů přispět virtuální realita, schopná člověka na určitou dobu přenést do světa, ve kterém se už sám pohybovat nemůže.
Podle Suchomelové se jednoznačně ukazuje, že tato technologie může skutečně nemohoucím lidem pomáhat, ovšem pouze za předpokladu, že si o zkušenostech s ní pak s někým povídají, sdělují své zážitky někomu jinému.
Když babičku hlídá robot
A podobné je to údajně s využitím dalších moderních technologií – nejen v domově důchodců. Klidně se může stát, že za pár let budou mít starší lidé doma robota, který je bude hlídat a hlásit příbuzným všechny změny, včetně zdravotního stavu. „A pak je otázka, jestli to nepovede k tomu, že lidé místo toho, aby chodili za babičkou na návštěvu, návštěvy omezí, protože babičku přece hlídá robot,“ podotýká Suchomelová.
Nevyhnutelnému využití technologií v péči o seniory musí proto podle ní předcházet diskuse o řadě důležitých etických otázek s touto převratnou změnou spojených. „Tou první otázkou je využití času, který těmito technologiemi ušetříme. Pokud za nás v péči o druhého člověka něco udělá robot, pak by to nemělo znamenat, že s tím člověkem omezíme kontakt. Právě naopak. Měli bychom ten ušetřený čas využít k tomu, abychom si spolu víc povídali,“ dodává Petra Suchomelová.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
