KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Volíš Turka, nebo Dvořáka? Kdo viděl, jak se v nedělní Partii na Primě europoslanec za Motoristy a ministr pro evropské záležitosti za Starosty přeli o Green Deal, musel si všimnout, že ten druhý neměl argumenty. Jen opakoval, že dekarbonizovat „musíme“. Zaspal dobu. Tohle stačilo před patnácti lety, kdy byla klima hysterie na vzestupu. Dnes prohrává pod tíhou ekonomických a fyzikálních argumentů.
Evropská zelená politika má jediný důsledek: likvidaci prosperity zemí Unie. Přicházíme o průmysl a platíme šíleně vysoké účty za energie. Ale navzdory vysoké ceně, kterou takto platíme, nemáme žádný vliv na to, že globální emise skleníkových plynů nadále raketově stoupají. Zejména vlivem zemí jako Čína a Indie. První má na vyprodukovaném CO₂ čtyřikrát větší podíl než EU, druhá je těsně za námi, resp. už nás předhání.
Kdo umí počítat, ví, proč je rapidní růst emisí neodvratný – je totiž funkcí počtu obyvatel a jejich životní úrovně. Což vše s sebou nese přímo úměrné zvyšování spotřeby energie. A pět šestin jí lidstvo získává z fosilních paliv, což v dohledné době nelze změnit. Protože jen zhruba 15 % našich potřeb tvoří elektřina, zbytek je přímé spalování uhlí, ropy a plynu v průmyslu, dopravě či vytápění. Tohle obnovitelné zdroje fakt ani přibližně neutáhnou.
Zelení fanatici nám lžou. Dokonce dvakrát. V důsledku Green Dealu hrozí v Evropské unii fatální nedostatek elektřiny, protože jí sluneční a větrníky nevyrobí dost, a už vůbec ne stabilně v režimu 365/24 – po celý rok a dvacet čtyři hodin denně. Ale i kdybychom tento úkol zvládli (a nedokáží ho plnit ani Němci, přes mnohabilionové výdaje), pak nám stále zůstává 85 % problému, který tvoří jiné formy energie, než je elektrická.
Toto jsou fyzikální a ekonomické danosti, s nimiž ideologie zeleného komunismu nepohne.
Stejně tak evropští klimaalarmisté nepohnou se železným odhodláním nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa, který slibuje, že bude „vrtat, vrtat, vrtat“ a ještě zvýší beztak rekordní objem těžby ropy a plynu ve Spojených státech. Co se týká Pařížské dohody o klimatu, tu vypoví „první den“. Příslušný dekret již má nejspíš napsaný.
Ostatně tato smlouva zakládající válku s uhlíkem je beztak dávno mrtvá. Až na výjimky ji nikdo neplní (ani Němci, kteří vinou vypnutí jaderných elektráren „čadí“ dokonce víc).
Na poslední konferenci COP29 v Baku chyběla řada důležitých státníků. I evropských. Nedohodlo se nic. Čína zatím odmítá emise snižovat a dále je zvyšuje, navíc neplatí kompenzace chudým zemím. Na dokreslení všeho prezident pořádajícího Ázerbájdžánu řekl, že ropa je „boží dar“.
Klima fanatici začali prohrávat i u soudů. Fenomén klimatických žalob dostává v poslední době na frak. Firma Shell vyhrála v Nizozemsku u odvolacího soudu, který zrušil původně rozsudek nařizující jí snížit emise o 45 %. Dal za pravdu argumentaci, že takový závazek nelze vyvodit z žádných zákonů. Navíc renomovaní fyzici Richard Lindzen, Steve Koonin a William Happer, kteří stáli za obhajobou, doložili, že snaha o „net zero“ je nesmysl.
Kysličník uhličitý je důležitý pro přežití života na Zemi, snaha dosáhnout „čisté nuly“ by snížila dostupnost potravin, zejména pro chudé. Bez fosilních paliv nebude žádné dusíkaté hnojivo, a tím pádem nastane hromadné hladovění. Navíc bychom přišlo o lacinou energii. Válka s uhlíkem podkopává lidská práva a ochromuje realizaci cílů udržitelného rozvoje OSN – vymýcení chudoby, odstranění hladu a dosažení dobrého zdraví a blahobytu.
Dále vědci napadli fakt, že Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), jehož závěry aktivisti využili k útoku na Shell, řídí politici, a proto poskytuje ideologii, nikoli nestranná fakta. Ta obsahují pouze původní studie, jež veřejnost nezná, nikoli publikované zprávy, jež vyhovují ideovému zadání. Na jejich základě proto nelze vyvozovat stanovisko soudu. Věda podle nich naopak ukazuje, že fosilní paliva a CO₂ nezpůsobí „nebezpečnou“ změnu klimatu a extrémní počasí.
Další ránu klima fanatismu zasadil rovněž v listopadu americký odvolací soud v okrsku D.C., když kompletně vymazal 46 let federálních ekologických předpisů. V kaue Marin Audubon Society a společníci versus FAA (Federální úřad pro letectví) rozhodl, že prezidentská Rada pro kvalitu životního prostředí nezákonně použila federální rejstřík ke svévolnému publikování byrokratických příkazů, jež se tvářily, jako by měly sílu zákona.
Jak vidíme, ministra Martina Dvořáka nemusí až tak mrzet, že v bitvě o Zelený úděl s europoslancem Filipem Turkem prohrál na celé čáře. Stál totiž na špatné straně. Klimaalarmisté prohrávají na všech frontách – na ekonomické, fyzikální, politické a nyní již i soudní. Lidé už vidí, jak nás válka s uhlíkem ožebračuje, vědci už se nebojí říkat pravdu, Spojené státy odstoupí od Pařížské dohody a justice už nejde vždy zeleným bolševikům na ruku.
Vítr se zkrátka otáčí – a nyní již nefouká klima lobbistům do vrtulí. Jak na to vše bude reagovat česká vláda? Jak opozice? Co Evropská unie, která se zatím tváří, že chce setrvat v bludu a v reakci na zvolení Donalda Trumpa chce dokonce ještě přitvrdit Green Deal?
Tato zaslepená politika je však čím dál více neudržitelná. Kabinetu Petra Fialy uškodí, že jeho člen místo aby přiznal selhání zelené politiky EU, obviňuje automobilky.
Vládní pravice by se měla konečně probrat. Člověk „odnikud“ jí v Evropských volbách vyfoukl tři sta tisíc hlasů. A to jen proto, že tito voliči Filipu Turkovi uvěřili, že to s bojem proti Zelenému údělu a za záchranu českého (nejen) automobilového průmyslu myslí vážně, zatímco SPOLU nikoli. Při nízké účasti mu to stačilo na deset procent, ale i po přepočtu na sněmovní volby by pořád šlo o 5,6 % a tedy překročení hranice pro vstup do dolní komory.
Ještě pár takových vystoupení, kdy se zástupce kabinetu postaví na „špatnou stranu historie“ (a je jedno, že Dvořák je členem STAN, doplatí na to ODS) a Petr Fiala má další problém. Filip Turek totiž tentokrát neudělal tu chybu, aby působil jako příznivec Ruska a diktátora Vladimira Putina, čímž padá poslední bariéra pro pravicové a konzervativní voliče, aby ho začali brát jako alternativu ke SPOLU.
V každém případě, zelený komunismus nakonec prohraje, stejně jako ten rudý. A záleží jen na těch, kteří si říkají pravičáci, zda chtějí patřit k vítězům, nebo k poraženým.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
