„Dobrý voják Schwarzenberg.“ Rakušané mu vyčítali Temelín i Benešovy dekrety, teď ale truchlí stejně jako Češi

Přes nespornou úctu a obdiv však neměl Karel Schwarzenberg v Rakousku vždy na růžích ustláno. V zemi, kde prožil značnou část života a kde také nyní ve vídeňské nemocnici zemřel, mu mnozí lidé vyčítali, že podporuje Temelín a odmítá zrušení Benešových dekretů. Navíc ho někteří Rakušané obviňovali z toho, že své někdejší zásady vyměnil za politickou kariéru v Česku. V Rakousku by totiž jako člen „vysoké aristokracie“ nikdy takového politického vzestupu údajně nedosáhl.

Když Karel Schwarzenberg kandidoval v roce 2013 na českého prezidenta proti Miloši Zemanovi, v Česku se všeobecně přepokládalo, že drtivá většina Rakušanů přeje vítězství právě jemu, prvně jmenovanému. Miloš Zeman jako premiér totiž nejen spustil jadernou elektrárnu Temelín, Rakušany nenáviděnou, ale s dikcí sobě vlastní jim ještě při slavnostním uvedení elektrárny do provozu provokativní rýmovačkou vzkázal: „Alles klar, nicht wahr!“ (volně přeloženo: „Všechno jasné, tím to hasne“).

O výsledcích česko-rakouských jednání o bezpečnosti Temelína pak řekl, že se jednalo o „drtivé vítězství české strany, po kterém protivníkovi nezbylo nic jiného než prostřít červený koberec k ústupu“. Zeman si Rakušany příliš nenaklonil ani tím, že se jeho vláda připojila k sankcím vůči Rakousku v době, kdy se do jeho kabinetu dostal ultrapravicová strana Svobodných Jörga Haidera.

Přesto ale nebyl postoj Rakušanů k aktérům duelů kandidátů na prezidenta v sousedním Česku zdaleka tak černobílý, jak by s mohlo zdát. „V Rakousku by se totiž nikdy nestalo, že by se příslušník významného šlechtického rodu dostal až do finále prezidentské volby,“ prozradil mi tehdy Rudolf Černý, dnes už bohužel zesnulý předseda Československé sociální demokracie, což je odnož rakouských sociálních demokratů se sídlem ve Vídni.

Podle Černého mají totiž Rakušané k vysoké šlechtě od pádu monarchie poněkud ambivalentní vztah. Příslušníci vysoké šlechty se často objevují v médiích, zejména těch bulvárních, lidé rádi čtou o jejich životě a bohaté minulosti, aby se ale nějaký známý rakouský „šlechtic“ dostal do čela kandidátky významné politické strany nebo za ní dokonce kandidoval na prezidenta, to se prakticky stát nemůže.

„Všeobecné mínění mezi Rakušany je takové, že šlechta představuje jakýsi stát ve státě. Její příslušníci se všichni navzájem znají, cítí k sobě sounáležitost a účastí v politice se chtějí jen znovu dostat k výsadnímu postavení,“ tvrdil Černý. Kvůli téhle, možná úplně nezasloužené pověsti má příslušník významného šlechtického rodu v Rakousku jen naprosto minimální šanci na vysokou politickou funkci nebo místo v čele kandidátky.

Existují samozřejmě výjimky, ovšem až v poslední době. Od října do prosince 2021 byl kvůli vládní krizi krátce rakouským kancléřem současný ministr zahraničí Alexander Schallenberg, který pochází ze starého šlechtického rodu Schallenbergů.

Do své funkce se ovšem nedostal přes „volby“, nýbrž „shodou náhod“ jako loajální státní úředník, dosazený do úřadu v době krize. Navíc Schallenbergové nejsou při vší úctě mezi běžnými Rakušany zdaleka tak známí jako Schwarzenbergové – mnoho Rakušanů si jméno ministra zahraničí s vysokou šlechtou zřejmě vůbec nespojuje. Přesto o vstupu Karla Schallenberga do vysoké politiky psala rakouská média jako o prolomení určitého „tabu“, které bylo ještě nedávno prakticky nemyslitelné.

Jinak je v Rakousku – kde je stejně jako v Česku zakázano používat šlechtické tituly a přídomky „von“ – šlechticů v politice jako šafránu. Mezi poslanci parlamentu figuruje dnes prakticky jediný člověk aristokratického původu: poslanec hnutí Neos, Douglas Hoyos-Trauttmansdorff. 

Ve svém příjmení má připomínku hned dvou šlechtických rodů. Ale ve zjevné obavě z toho, aby mu jeho aristokratický původ u jeho liberálních voličů nijak neublížil, se k rodinné historii nijak nehlásí. Právě naopak. „Spojení nula“ – říká o svém vztahu a vztahu svých rodičů k aristokracii.

Aby se tedy někdo jako Karel Schwarzenberg stal pod roce 1990 senátorem, ministrem zahraničí, spoluzakladatelem a předsedou parlamentní strany a finalistou kandidatury na prezidenta, zůstává v rakouských poměrech neuskutečnitelnou utopií. 

Někteří Schwarzenbergovi rakouští kritici a oponenti proto právě tuto skutečnost využívali k tomu, aby „knížete“ obviňovali z kariérismu a z toho, že kvůli snaze získat politické funkce v Česku zapomněl na svou rakouskou minulost.

Například vlivný rakouský deník Die Presse zveřejnil v roce 2010 komentář s titulkem „Der brave Soldat Karel Schwarzenberg (Dobrý voják Karel Schwarzenberg), v němž autor přirovnal tehdejšího českého ministra zahraničí ke Švejkovi.

A to zejména kvůli údajné změně jeho postojů k Benešovým dekretům a Temelínu. V komentáři se psalo, že Schwarzenberg ze své dřívější pozice obhájce lidských práv, razícího vizi společné a rovnoprávné střední Evropy, zmutoval do pozice dobrého vojáka Švejka hlavního proudu v české společnosti. „Ten samý muž, který kdysi bojoval proti Benešovým dekretům jako proti velkému bezpráví, dnes označuje tyto dekrety za nezrušitelné,“ psalo se v komentáři.

Noviny v podobném duchu vyčetly Schwarzenbergovi, že kdysi hlasoval v referendu proti dostavbě místní jaderné elektrárny Zwentendorf, nyní ale obhajuje atomový Temelín. „Hodně lidí tady má pocit, že i když to na první pohled možná nevypadá, také Karlu Schwarzenbergovi jde především o funkci v české vládě a kvůli takové kariéře je ochoten hodně obětovat i ze svých dřívějších zásad,“ řekl mi tehdy nestor rakouské žurnalistiky, v Českých Budějovicích narozený rakouský novinář Gustav Chalupa.

Ať už byla kritika vůči tehdejšímu ministru zahraničí z rakouské strany částečně oprávněná či nikoliv, jedna věc je jistá. Úmrtí Karla Schwarzenberga vyvolalo i v Rakousku vlnu soustrasti a především připomínek toho, co všechno „kníže“ vykonal pro oba národy. Není pochyb o tom, že Karel Schwarzenberg bude chybět Čechům i Rakušanům. A to nejen jako obhájce lidských práv a kritik populismu, ale také jako vtipný glosátor, který si uměl udělat legraci i sám sebe a svého původu.

Jak připomíná web rakouského deníku Der Standard, když se Karla Schwarzenberga ptali na jeho schopnost na chvilku si krátce zdřímnout i při státních banketech a přitom ihned po probuzení promptně reagovat na dění v sále, odpověděl: „Koneckonců v tom mám 700 let zkušeností.“