Závěr prázdnin proťalo několik zpráv z akademického prostředí. Zatímco o situaci afrických studií se nepsalo téměř vůbec a o reorganizaci východevropských studí na FF UK jen málo, vynucený odchod profesora Petráčka z Katolické teologické fakulty UK vzbudil velký ohlas. Takový, že krátce po sobě vznikly dokonce dvě petice: jedna na jeho podporu, druhá na podporu děkana, který Petráčkovi neprodloužil pracovní poměr.
Spory mezi zastánci jednoho a druhého budou nepochybně zuřit dlouho, a stejně nepochybně se ještě vyostří, takže — jak to už dneska bývá — zcela neodvratně skončí v zákopech tzv. kulturní války. Mnohé by se přitom vyřešilo, kdyby se nějak pohnula reforma, o které se mluví, nikdo neviděl ani její obrysy a vždycky skončí dřív, než začala. Především se týká úvazků, pracovních smluv a tzv. funkčních míst (titul profesora by neplatil univerzálně, ale byl spojen s určitým místem na konkrétní katedře).
Představme si situaci ve fotbale. Sparta zaměstná na plný úvazek křídelního útočníka, a když bude hrát až v neděli, odkope tento útočník ještě v pátek poločas za Bohemku. Absurdní? V akademickém světě nikoli.
Že akademický svět není fotbal? Tak proč se neustále mluví o „soutěžení“ mezi univerzitami? Je ale pravda, že dřív to bylo ještě horší. Kvůli akreditačnímu systému univerzity najímaly na částečný úvazek tzv. „létající profesory“, kteří přejížděli ze školy na školu: pokud si dobře vzpomínám, v médiích proběhl případ jistého rekordmana, jehož součet činil něco přes osm plných úvazků.
To skončilo s novelou zákona po roce 2010. Maximální úvazek podle registru byl stanoven na 1,5 plného úvazku. To je sice zlepšení, ovšem jako každý kompromis je špatné. Co to říká? To, že plný úvazek ve skutečnosti není plný úvazek? A tudíž, že když není úplně tak plný, není třeba ho jako plný zaplatit?
Aby bylo jasno, toto není kritika těch, kteří výše povoleného úvazku využijí. Jsou k tomu vedeni systémem, který není ochoten ohodnotit plnohodnotný výkon a který — to je druhá stránka věci — lpí při akreditacích na překonaném a nefunkčním systému docentů a profesorů. Proč k akreditacím nestačí titul Ph.D. — jaká je jinak jeho funkce?
O tom, že se zavedou funkční místa, se mluví už dlouho: znamenalo by to určitě větší přehlednost, ale i pružnost akademického trhu práce. Na druhou stranu je otázka, zda o to vůbec někdo stojí. Anglosaský systém má jistě k dokonalosti daleko (a má i jiné problémy), nicméně zrovna tenhle systém, kdy místa jsou funkční a „profesor“ není něco, co by pro dotyčného platilo celoživotně a opravňovalo ho k tarifní mzdě profesora, se ukazuje jako poměrně dobrý. Stejně jako je dobrý systém tzv. „tenures“ — v zásadě a zjednodušeně definitivu dostanou teprve ti nejzasloužilejší profesoři, od nichž už se nevyžaduje pravidelná publikační činnost, neboť se jaksi má za to, že vědí nejlépe, kdy a co publikovat.
V českém akademickém prostředí se řetězení smluv zakázalo před pár lety. Mnozí si pochvalovali, že se tak odstraní nejistota a že bude vyhověno zákoníku práce. To druhé je pravda, i když je otázka, nakolik se uniformita zákoníku práce hodí na akademické prostředí, to první ale pravda není. Nechme teď stranou otázku, zda je definitiva žádoucí a zda naopak není ubíjející vzhledem k pracovnímu nasazení. Pokud totiž zaměstnavatel má možnost uzavřít pouze omezený počet smluv na dobu určitou a další už musí být na dobu neurčitou, odpovědný manažer si logicky uzavření té poslední důkladně rozmyslí — zejména když nemá jasný finanční výhled. Což univerzity nemají.
Kauzy, do kterých lze vtáhnout tzv. kulturní války, jsou tak pro systém požehnáním. V kulturních válkách se bojuje o problém, který se reálně dotýká menšiny, ale bojuje se tak urputně, že se spolehlivě zapomene na problémy, jež se týkají většiny. Proto se i teď bude dlouze a vášnivě diskutovat, ale na neuspokojivé situaci v nastavení vysokého školství se nic nezmění. Premiér Fiala měl — jakožto někdejší rektor — jistě pravdu v tom, že pouhé navýšení financí nic nevyřeší. Ale právě jako někdejší rektor dobře věděl, že v otázkách systémových se nevyřešilo nikdy nic.
