GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | „Reformy od nás ve druhé polovině mandátu nečekejte,“ prohlásil na tiskové konferenci v závěru minulého týdne ministr financí Zbyněk Stanjura a kdo to slyšel, zalapal po dechu. Stanjura výrok doplnil vysvětlením, že „zásadním legislativním změnám“ pro další dva roky brání „špatná fáze volebního cyklu“ i fakt, že voliči vlastně žádné velké změny nechtějí. Jenže v obojím se první místopředseda občanských demokratů sakra plete.
Zbyněk Stanjura s podobným „vysvětlením“ neustřelil poprvé. Podobné „haló“ vyvolal před časem svou neobratnou argumentací, když se snažil vysvětlit, proč navrhuje zařadit noviny do vyšší sazby DPH a časopisy do té nižší. Hlavní argument, který ministr také náležitě „dostal sežrat“, byl o tom, že zatímco časopisy jsou vědecké, noviny nikoliv.
Nyní první místopředseda občanských demokratů na tiskové konferenci otevřeně řekl, že voliči ve zbývajících dvou letech mandátu vlády nemají očekávat zásadnější legislativní změny a reformy. Neodpovídá to prý volebnímu cyklu a voliči je ani nechtějí.
Byť Stanjura získává body za otevřenost a komunikaci – za niž to tato vláda od voličů většinou po právu schytává, nyní by snad bylo lepší, kdyby mlčel.
Argumenty, které použil, jsou liché. Předvolební program SPOLU se před dvěma lety reformami jen hemžil a byla to právě SPOLU, která od voličů právě na tento program před dvěma lety získala mandát a ve volbách zvítězila. Nikoliv navzdory – často bolestivým – reformám, ale kvůli nim.
S odkazem na nevhodnou fázi volebního cyklu pak Stanjura odkryl svůj vrcholný pragmatismus. Pochopitelně žádná vláda nedělá v závěru svého mandátu velké změny a spíše si připravuje půdu na nadcházející volby. Jenže tato vláda je teprve v poločase svého vládnutí a Stanjurovy výroky tak většinu voličů koalice maximálně otráví.
Stanjura tím de facto říká, že Česko má splněno a žádné reformy vlastně nepotřebuje. To je pochopitelně nesmysl. Seznam oblastí, které by si zasloužily „výraznější legislativní změny“, je poměrně dlouhý – začít by vláda mohla třeba ve školství a zdravotnictví, ve dvou kapitolách, jejichž zaměstnanci proti vládě minulý rok vyšli do ulic.
Navázat na tyto oblasti by kabinet mohl například v energetice. Konkrétně, stát musí zvážit jak budoucnost ČEZu, tak – a to mohou být spojené nádoby – to, jak bude motivovat vlastníky uhelných elektráren, aby zachovali svou výrobu v provozu i ve chvíli, kdy to pro ně nebude ekonomicky výhodné. Namísto toho stát do energetiky šlape mimo jiné tím, že nesystémově nakupuje čerpačky RobinOil.
Nejsou to ale jen velké oblasti, které by si zasloužily zásadnější legislativu. Vláda může pohnout s privatizací státních hotelů či pivovarů, přinést sofistikovanou důchodovou reformu nebo zefektivněním administrativy při udělování pracovních víz odblokovat trh práce. Otázka eura, jak jsme viděli z veřejné diskuse v posledním týdnu, by pak byla snad nečekanou třešní na celém dortu.
Zbyněk Stanjura je sice možná homo politicus, nicméně příště by si navzdory vší pragmatičnosti mohl připomenout, že úkolem politika je naplňovat program a vize, se kterými byl zvolený. Pokud se politika cynicky omezí na chladný kalkul o tom, jak vyhrát příští volby, nikdy se na tu tolikrát artikulovanou Fialovu „křižovatku Evropy“ nedostaneme.
