REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Letošní prázdniny, zejména ve srovnání s těmi loňskými, zatím nepřinesly letní vedra trvající více než dva, tři dny. Provozovatelé koupališť si však nestěžují na počasí, na které jsou v dlouhodobém měřítku v Čechách víceméně zvyklí, trápí je fenomény dnešní doby – mobilní aplikace s předpověďmi počasí a hysterická média omílající v okurkové sezóně apokalyptické zvěsti o věčném dešti.
„Kubo, ohodnoť mi ten skok od jedničky do desítky!“ volá ze břehu průzračné vodní plochy asi desetiletý jinoch na svého kamaráda popíjejícího limonádu opodál.
Jsme u legendárního jezera Lhota nedaleko Staré Boleslavi, asi dvacet minut autem od hranic Prahy. Písek zde dotěžili v roce 1982 a uprostřed vzrostlého borového lesa mohlo vzniknout rozlehlé dvacetihektarové jezero.
Jezdím sem desítky let rád i v zimě – třeba se jen projít. Lhota má prazvláštního génia loci jako málokteré podobné místo. Teď je konec července a i když dopoledne trochu sprchlo, ve dvě odpoledne svítí sluníčko, teploměr vzduchu signalizuje 22 stupňů a ten vodní dokonce ještě o jeden víc.
Jenže tady není kromě oněch malých kluků, několika se procházejících párů a samozřejmě i tradičně srdnatých nudistů na opačné straně areálu vůbec nikdo. Jak je to možné?
Lidi blbnou
„Jakmile lidi vidí v aplikaci jednu kapku místo celodenního sluníčka, nebo je na Novinkách článek o přívalových deštích, je tady prázdno. Přírodní koupaliště jsou samozřejmě odjakživa závislá na počasí, s tím ale nemáme problém,“ říká mi u kávy místní patriot Luboš Kořínek, provozovatel areálu.
Jde bohužel o smutnou pravdu charakterizující dnešní společnost. Veřejný prostor je obecně přeplněn zbytečně velkým množstvím informací, které lidem znesnadňují rozhodování, resp. se na jejich základě rozhodují často úplně špatně.
Znám spoustu lidí, kteří i když sedí na přímém sluníčku pod vymetenou modrou oblohou, raději hledí na displej a pídí se, jaké že je právě počasí. Je v tom otupělost, hloupost i nedůvěra ve vlastní zdravý úsudek – který ovšem bez patřičné pozorovací praxe světa kolem sebe nelze získat.
Třetím zásadním prvkem této situace je to, že i českou společnost už prostoupil fenomén tzv. „nárokovosti“ – pocitu, že mám na něco právo, i na dokonalé počasí. Svět ale není dokonalý a ten nedokonalý bývá často mnohem příjemnějším místem k životu.
„Tak jako auto zrychluje z nuly na sto, my při špatných zprávách o počasí nebo v případě, že je fakt hnusně, brzdíme během jednoho dne ze stovky na nulu,“ vykládá věcně Luboš Kořínek.
Dle jeho výkladu to znamená, že vydaří-li se optimální koupací podmínky a v médiích se třeba zrovna píše o rekreaci, praská bývalá pískovna ve švech a na březích se tísní i 10 000 návštěvníků. Stačí ale aby druhý den ráno bylo i jen pod mrakem nebo krátce sprchlo a areál prakticky zeje prázdnotou i uprostřed sezóny, tak jako dnes.
Pro provozovatele obnáší takové výkyvy samozřejmě spoustu komplikací. Pokud v areálu víceméně nikdo není, zůstává koupaliště volně přístupné a vstupné se nevybírá.
„Pokladny u všech vchodů obsadíme, až když začne lidí přibývat a je jasné, že to půjde rychle nahoru. To ovšem znamená, že naši brigádníci a pokladní musí být připraveni u telefonu, aby mohli v případě potřeby rychle naběhnout,“ popisuje šéf Lhoty běžný modus operandi.
Nejde jen o koupání
Na Lhotu jsem se jezdil s mámou koupat už jako malý kluk na přelomu 80. a 90. let. A pokud jde o přírodní poměry, prakticky nic se tu nezměnilo. Kolem vody, která měří po obvodu skoro 2,5 km, bylo rozeseto několik unimo buněk se záchody, které obvykle nefungovaly, citlivky se mohly převlékat za zástěnami z vlnitého plechu a ovšem – zadní strana jezera byla z velké části vyhrazena nudistům!
Na Lhotě mají prakticky stejné množství prostoru i dnes, i když něčí přítomnost v plavkách na těchto místech už tolik neřeší. To ovšem neplatí o opačném gardu: nápis „Vstup bez plavek zakázán“ na konci nudistické zóny mluví jasnou řečí.
Co se zejména v posledních několika letech fakt zlepšilo, je právě infrastruktura a nabídka občerstvení všeho druhu. Dříve tu bylo jen pár upatlaných stánků s pivem, limonádou a maximálně tak nějakou tou klobásou.
Provozoven prodávajících okolo jezera jídlo a pití jsem napočítal asi devět, v onen rozmarný den byly ale otevřené jen tři poblíž hlavního vstupu od parkoviště. Ostatním se zjevně otevřít nevyplatilo.
Namířím si to ke stylově vypadajícímu Bistru U Vody s prostornou zahrádkou, kde se kromě klasických stolků k hodování nachází i jakási „chill“ zóna, kde se můžete pohodlně rozvalit s drinkem a kochat se pohledem na klidnou vodní hladinu na pozadí borového háje.
„Snažíme se to tu dělat trochu jinak, abychom nebyli odkázáni jen na lidi, kteří se přijdou na Lhotu koupat. Za ty tři roky, co tu jsme, se nám podařilo nabalit i hosty, kteří sem přijíždí bez ohledu na počasí, protože to místo je úžasné za všech povětrnostních podmínek. Děláme občas večer s živou hudbou a nedávno jsme měli třeba víkend řecké kuchyně,“ popisuje šéf bistra pan Tichavský.
O něco klasičtějším zařízením je občerstvovna Sylvia stejnojmenné provozovatelky. „Jsem tu už třicet let a mám to pořád ráda. Musím ale potvrdit, že od té doby, co lidi zkoumají počasí přes deset různých aplikací, je návštěvnost dost vrtkavá a někteří pochopí, že mají přijet, až když je venku fakt velké vedro.“
Za slunečného horkého počasí je to na Lhotě paradoxně méně příjemné. Parkoviště praská ve švech, skotačící dětičky víří písek na plážích, u stánků se tvoří fronty a jindy zcela průzračná voda se přece jen poněkud zakalí. Oči na stopkách musí mít také místní buňka vodních záchranářů.
Zkušený provozovatel Luboš Kořínek se na patálie s počasím dívá se stoickým nadhledem: „Loňské extrémně teplé léto nelze brát jako měřítko, šlo spíš o výkyv proti normálu. Díváme se na dlouhodobější statistiky a ty říkají, že letošní deštivější červenec není historicky ničím mimořádným. Může se klidně stát, že vedra přijdou na konci srpna nebo až v září,“ říká Kořínek.
„Každopádně jsme na tom o hodně líp než provozovatelé lyžařských areálů, kteří se půl roku připravují na sezónu, zasněžují, servisují lanovky a pak je v zimě teplo nebo prší. Lidi by se prostě měli víc dívat na oblohu než do mobilů, nebo třeba jen zavolat,“ loučí se se mnou lhotecký šéf.
Není koupák jako koupák
Nedalo mi to a cestou zpátky do Prahy jsem se ještě zastavil v Kobylisích u malebného koupaliště Stírka schovaného mezi rodinnými domky pět minut od stanice metra.
Podle paní provozovatelky je v areálu, který slouží už přes sedmdesát let, situace trochu přímočařejší: „Všechno je to čistě o počasí. Bydlí tu kolem spousta lidí, takže nějaké aplikace problém nejsou, lidi jdou prostě kolem a vidí. Že je pro nás počasí ekonomický problém, není nutné rozvádět. Loni to vyšlo krásně, letos zatím bída.“
Pro úplnost dodejme, že na Stírce mají klasický venkovní bazén s filtrací a vším, co k tomu náleží, což znamená automaticky vyšší náklady.
Na druhou stranu je pravda, že konkrétně toto koupaliště stejně jako třeba prvorepublikovou klasiku v Divoké Šárce, často navštěvují i lidé dříve narození, kteří do vody vůbec nelezou a pouze odpočívají na lehátkách kolem, k čemuž není nutných 30 ani 25 stupňů.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
