Porodník odpovídá: Je císařský řez ukradený porod? Proč je bolest důležitá? A má u toho být i otec?

Pojďme rovnou k velkému tématu dnešní doby. Císařský řez versus přirozený porod. Mnoho lidí má pocit, že „císař“ je bezpečnější, rychlejší a méně bolestivá varianta. Je to tak?

To je moje oblíbené téma. Dříve, v padesátých a šedesátých letech, byl císařský řez poměrně nebezpečná operace. Chyběla antibiotika, prevence trombózy, takže rizika byla vysoká. Dělal se jen v nutných případech. 

Jenže medicína pokročila, rizika se snížila a najednou se řeklo: tak pojďme všichni rodit „císařem“. A začala pandemie císařských řezů. 

Zvláště my, Slováci, ale i Češi, Maďaři a Irové, jsme v tom byli rekordmani. Jenže pak se zjistilo, že země, které mají přes 20 % císařských řezů, nemají o nic lepší výsledky než třeba Finsko se 17 %. Naopak, začalo přibývat problémů.

Jakých problémů?

Ukázalo se, že děti narozené plánovaným císařským řezem, které vůbec neprošly klasickým porodem, jsou mnohem náchylnější k nemocem. Začaly se hromadit případy astmatu, alergií, dětské obezity. Zjistilo se, že země s vysokým procentem císařských řezů mají paradoxně i vyšší dětskou úmrtnost. Něco nebylo v pořádku.

Čím to je? Proč je pro dítě tak důležité projít „přirozenými“ porodními cestami?

Jsou tam dva klíčové důvody. První je mikrobiom. Dítě, které se rodí přirozeně, nasaje bakterie od matky – z pochvy, klidně i z konečníku. Tyto „dobré bakterie“ osídlí jeho tělo. Imunita dítěte si je vezme za své a budou tam celý život. 

Ale jak se říká „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, dítě narozené císařským řezem dostane jako první bakterie z operačního sálu, ze stolu, z nástrojů... A to je obrovský rozdíl pro jeho budoucí zdraví.

A druhý důvod je ještě zásadnější. Dítě, které je v klidu v teplé plodové vodě, vůbec netuší, že se má narodit. Ale my se s matkou domluvíme na termínu, vyjmeme ho z těla jako nějaký nádor a ono najednou musí dýchat, trávit, termoregulovat. Vůbec na to není připravené.

Porodní stahy, ten opakovaný stres, dávají dítěti signál: „Hele, jdeš ven, připrav se!“ Během tohoto procesu se mu v těle vypínají fetální (plodové) geny a zapínají ty novorozenecké. Je to nejdůležitější rituál přechodu z nitroděložního života do toho vnějšího.

Mnoho žen mi řeklo, že císařský řez je pro ně „ukradený porod“. Chyběl jim ten pocit, že to zvládly.

Když se u porodu mé dcery zrychloval a zpomaloval tep dítěte při každé kontrakci, bylo to znamení stresu. Je to pro něj nebezpečné?

Během kontrakce se sníží přívod krve k dítěti, to je pravda. Ale ono má na to kompenzační mechanismy. Je to pro něj trénink. Zároveň se mu vyplavuje kortizol, stresový hormon, který mu pomáhá „dozrát“ plíce a připravit ho na život venku. Je to přesně ten proces, který mu chybí, když ho najednou vyndáme.

Co se děje v těle matky? Jakou roli hrají hormony?

Absolutně klíčovou. Porod řídí oxytocin, kterému se říká hormon lásky. Vyplavuje se v mozku a způsobuje děložní stahy. Ale ten přirozený oxytocin má ještě jeden neuvěřitelný efekt – přímo v mozku působí na centra bolesti a tlumí její vnímání. Žena, která rodí přirozeně, si tedy sama sobě vyrábí lék na bolest. Příjemné prostředí a podpora tento proces posilují.

A co když se porod uměle vyvolává?

V tom je ten problém. Jakmile se do toho začneme montovat a podáme ženě oxytocin uměle do žíly, aby se porod urychlil, ten už do mozku neprojde. Nemá tedy žádný analgetický efekt. Způsobíme jí obrovskou bolest, kterou už si sama neumí regulovat. Proto platí zásada: když podáváte ženě umělý oxytocin, musíte jí vždy dát i něco proti bolesti.

Jakou roli v tom hraje strach?

Strach a stres produkují adrenalin. A adrenalin je pravý opak oxytocinu – on kontrakce tlumí. To je evoluční pozůstatek. Když naše prapředkyně rodila v jeskyni a objevil se predátor, vyplavený adrenalin porod zastavil, aby mohla utéct. 

Dnes toho medvěda nahradí nepříjemná porodní asistentka, nevyspalý doktor nebo nervózní partner. Stres a nepohoda porod jednoznačně brzdí. Vzniká začarovaný kruh: žena má kvůli adrenalinu slabé kontrakce, ale zároveň je ve stresu, takže tu menší bolest vnímá mnohem citlivěji. Čím víc to bolí, tím víc se bojí a tím víc adrenalinu produkuje.

Proto je důležitá přítomnost otce u porodu? Aby ten stres snížil?

Přesně tak. Žena by u porodu neměla být sama, pokud nechce. Potřebuje tam někoho, komu důvěřuje, aby její hladina adrenalinu byla co nejnižší. Může to být partner, ale ne vždy. 

Zažil jsem páry, kde byl muž nervóznější než rodička, a to ničemu nepomůže. Ideální je starší sestra, která už rodila, nebo kamarádka, matka... Jednou jsem dokonce zažil, že ženu doprovázela tchyně. Celou dobu spolu nadávaly na jejího manžela, ale byly fantasticky sehrané. 

A nejabsurdnější případ? Ženu doprovázel její vlastní otec. Zpočátku mi to přišlo divné, ale byli to sportovci a měli tak skvělý vztah, že ji dokázal neuvěřitelně koučovat.

Je potřeba se postarat i o toho otce rodičky?

Rozhodně. To je věc, kterou jsem se naučil až na trénincích krizových situací. Když nastane vážná komplikace, všichni létají kolem matky – shánějí krev, anesteziologa, léky. A ten chlap se tam jen bezmocně motá. 

Od té doby, když jde do tuhého, vždy pošlu jednoho z kolegů: „Chyťte toho chlapa, odveďte ho na chodbu, sedněte si s ním a vysvětlete mu, co se děje.“ Je to strašně důležité.

Hodně se mluví o tom, jak je porod bolestivý. Je to opravdu tak hrozné, jak se říká?

Porodní bolest je specifická. Na rozdíl od jakékoliv jiné bolesti v těle neznamená hrozbu, ale naopak signál, že se děje něco fantastického. A dnes už umíme v každé fázi porodu ženě od bolesti pomoci tak, aby byla snesitelná. 

Ale nejdůležitější je psychika – psychosomatika je v porodnictví alfou a omegou. Když obvodní gynekolog celé těhotenství říká ženě: „S vaším zadkem nikdy neporodíte,“ tak ona opravdu neporodí, protože se na to v hlavě nastaví.

Měl jsem pacientku, Vietnamku, měřila 138 centimetrů. Panenka. Všichni jí chtěli dělat císařský řez, ale ona plakala, že její matka, stejně vysoká, porodila ve Vietnamu pět dětí bez problémů. Tak jsme do toho šli a porodila nádherně. 

Naopak jsem měl velkou, dobře stavěnou ženu, která měla porodit dítě s odhadovanou váhou přes čtyři kila. Bála se, že ho nevytlačí. Uklidňoval jsem ji, že ultrazvuk se často plete. Nakonec porodila dítě, které mělo 5200 gramů. Krásně, protože věřila, že to zvládne.

Co poporodní deprese, takzvaný „baby blues“? Je to časté?

Až sedmdesát procent žen má po porodu nějakou poruchu nálady. A je to naprosto logické. Porod je obrovský stres a zátěž. Do toho se ze dne na den zbaví placenty – kilového orgánu, který řídil celé její tělo a produkoval obrovské množství hormonů. 

Je to, jako by z hodiny na hodinu spadla do menopauzy. Z opečovávané ženy se stane někdo, kdo se musí starat o tvorečka, který pořád křičí. Ta únava, stres a hormonální propad jsou ideální půdou pro psychické problémy.

Když se ohlédneš za svou kariérou, kdybys nebyl porodník, čím bys chtěl být?

Kdybych nebyl porodník, chtěl bych být porodník.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.