José María Aznar, předseda španělské vlády v letech 1996–2004, patří k nejzasloužilejším politikům své země v post-frankistické éře, tj. po roce 1975, a zároveň k nejcharismatičtějším vůdcům evropské politiky (nejen) v oněch letech. Nese-li náš seriál, jehož 36. díl právě čtete, název Leadeři, kteří změnili Evropu, patří do něj Aznar mimo jakoukoli pochybnost. Jeho velikost, mohu-li použít toto slovo, vyniká o to více, srovnáme-li jej například se současným španělským premiérem, radikálním socialistou a progresivistou Pedrem Sánchezem, který svou zemi i „starý kontinent“ sice mění rovněž, na rozdíl od Aznara ale rozhodně nikoli k lepšímu.
Madridský rodák z „dobré frankistické rodiny“
José María Aznar se narodil v únoru 1953 ve frankistickém Madridu do rodiny armádního oficiála a režimního novináře Manueala Aznara y Aceda a jako vnuk Manuela Aznara Zubigaraye, který rovněž pracoval v rozhlase coby jeden z předních frankistických žurnalistů a zároveň patřil ke známým členům Falangy, politické strany, kterou v roce 1933 založil José Antonio Primo de Rivera, syn diktátora Miguela Prima de Rivery z let 1923–1929.
Strana podporovala generála Franciska Franka během trýznivé občanské války (1936–1939) i po jeho nástupu k moci (v březnu 1939) a, jakkoli byl jejich vztah složitý a ve stručnosti nesmírně nesnadno popsatelný, také během jeho dlouhé vlády (1939–1975).
Rodinná anamnéza, která pouze zdánlivě nepotřebuje žádný další komentář.
Již během studií na katolické Colegio de Nuestra Señora del Pilar v Madridu známé jako El Pilar a na madridské Universidad Complutense de Madrid (UCM), založené v roce 1293 (!) v Alcalá (v Madridu od roku 1836), nejprestižnější v celé zemi, se mladý Aznar držel od oficiální Falangy na distanc jako člen její „disidentské“ odnože s názvem Fronta syndikalistických studentů (Frente de Estudiantes Sindicalistas; FES), ustavené v roce 1963 Jorgem Peralesem a Josém Realem.
Po absolutoriu (1975) se Aznar v následujícím roce stal státním úředníkem – daňovým inspektorem, současně ale již tehdy pomýšlel na politickou kariéru.
Do politiky!
Do politiky José María Aznar vstoupil v rámci španělské konzervativní, pravicové Lidové aliance (Alianza Popular; AP), která se rok po svém vzniku (1976) transformovala v politickou stranu a v roce 1989 z ní vznikla současná Lidová strana (Partido Popular; PP).
Stalo se tak v roce 1979, kdy mu bylo pouhých šestadvacet let. O pouhé tři roky později (1982) se stal asistentem generálního tajemníka strany a v tentýž rok byl poprvé zvolen do parlamentu – stále ještě mu nebylo ani třicet let. Aznarův stranický vzestup pokračoval i v následujících letech a byl možná snazší i proto, že jeho strana byla v době vlády socialistického premiéra Felipeho Gonzálese (1982–1996) v opozici.
Po již zmíněné transformaci v Lidovou stranu v roce 1989 byl José María Aznar zvolen jejím předsedou a hned jí zajistil velký úspěch – členství v křesťansko-demokratické sekci Evropského parlamentu (přímo voleného od roku 1979), kam ji převedl od konzervativců. Na domácí politické scéně to bylo složitější; parlamentní volby v roce 1993 totiž znovu vyhráli Gonzálesovi socialisté (Partido Socialista Obrero Español; PSOE); sami však již neměli ve sněmovně většinu a museli se uchýlit ke koaliční vládě.
Cesta ke změně vlády postupně dozrávala, José María Aznar ale nemusel být oproti všem předpokladům tak říkajíc u toho. V dubnu 1995 na něj zaútočili atentátníci z baskické separatistické organizace ETA (akronym pro Euskadi Ta Askatasuna; česky Baskická domovina/stát a svoboda), Aznarův speciálně upravený vůz ale bombový útok vydržel a zachránil mu život. Jak vidno, k velkému (nejen) politickému úspěchu je třeba mít na své straně také velkou dávku štěstí.
Španělský premiér…
Vítězství lidovců ve volbách do kortesů v roce 1996 ale bylo úplné až po dohodě s dalšími menšími partnery, díky nimž získala pravice většinu a mohla začít po třinácti letech v opozici vládnout.
José María Aznar byl akční (nikoli aktivistický), charismatický premiér. Jeho první vláda (1996–2004) se zaměřila především na ekonomiku a počínala si nesmírně kompetentně. Zdaleka nešlo jen o přistoupení k Evropské měnové unii, ale především o růst HDP a reálných mezd a platů a, naopak, o pokles inflace a poměrně vysoké nezaměstnanosti, což byl jeden z faktorů, který vedl k porážce levicové vlády jinak oblíbeného premiéra Gonzálese ve volbách.
Druhou vládu (2004–2004), kterou José María Aznar vytvořil po drtivém vítězství ve volbách v březnu 2000 (největší volební triumf v post-frankistickém Španělsku), na němž nic nezměnilo ani to, že jej levicová opozice, hlavně levicoví radikálové, kteří jsou na celém světě stejní, označovala za „post-frankistu“ či za „frankistu v nepadnoucím převleku“, což nemělo se skutečností nic společného, zásadně poznamenalo a ovlivnilo několik skutečností.
Na prvním místě se jednalo o důsledky útoku teroristické organizace al-Káida na newyorská Dvojčata a na Pentagon, na druhém místě o mírné zhoršení do té doby nepředstavitelně vysoké životní úrovně a o důsledky privatizační politiky, která sice prospívala zemi jako celku, ale která v levé části politického spektra vyvolávala silný odpor.
…evropský politik a spojenec Američanů
José María Aznar měl, pokud šlo o „útok na Ameriku“, od prvního okamžiku jasno. Kromě britského premiéra Tonyho Blaira (v čele vlády v letech 1997–2007) a italského premiéra Silvia Berlusconiho (v čele vlády v letech 1994–1995, 2001–2006 a 2008–2011) to byl právě on, kdo pevně podporoval amerického prezidenta George Bushe mladšího (v Bílém domě v letech 2001–2009) v jeho „válce proti mezinárodnímu terorismu“ (The Global War on Terror) a proti tzv. „ose zla“ (Axis of Evil).
V tomto ohledu hrál Aznar důležitou roli i v Evropě, a to nejen jako důležitý proamerický hráč ve vztahu k zemím, kde byla podpora Washingtonu, zejména s postupem času, menší, a ne tak jednoznačná (Francie, Německo), ale i jako významný politik Evropské unie, mezi jejíž jednoznačné stoupence a podporovatele vždy patřil.
Teroristický atentát a konec v čele země
V lednu 2004 Aznar oznámil vypsání dalších voleb do parlamentu a také jméno svého nástupce, Mariana Rajoye (* 1955; v čele španělské vlády v letech 2011–2018), s tím, že se on sám už nebude o třetí premiérský termín ucházet.
V březnu 2004, pouhé tři dny před volbami, došlo v Madridu k bombovému útoku, jemuž padlo za oběť 191 lidí. Vláda a zpočátku i opozice z atentátu obvinily již zmíněnou separatistickou organizaci ETA, ve skutečnosti se k ní však přihlásila islamistická al-Káida.
Mohutné demonstrace, požadující „nezávislé vyšetřování a pravdu“, pak vedly k tomu, že ve volbách oproti původním předpokladům zvítězili opoziční socialisté, jejichž šéf José Luis Rodriguez Zapatero (* 1960) sestavil novou vládu (2004–2011).
Aznar nesl porážku velmi těžce, neboť (nejen) podle něj neodrážela dlouhodobou náladu v zemi a byla spíše výsledkem „krátkodobé hysterie“, v čemž měl nepochybně pravdu. Na konci vlády pravice v zemi to ale nemohlo nic změnit.
José María Aznar patří mezi premiéry, kteří zůstali i po odchodu z vrcholné exekutivní funkce aktivní. Již v roce 2004 stanul v čele think-tanku s názvem Fundación para el Análisis y los Estudios Sociales (FAES; Nadace pro analýzu a sociální studia), který je spojen s „jeho“ Lidovou stranou.
Kromě toho příležitostně přednáší na některých prestižních světových univerzitách (např. Georgetown University ve Washingtonu, D.C.), udržuje živé kontakty se „starými politickými přáteli“, vesměs z jeho části politického spektra, včetně bývalého českého prezidenta Václava Klause, a má stále jistý vliv v nyní opoziční Lidové straně.
Obecně potom platí: španělských politiků, kteří by měli pro svoji zemi a pro Evropu jako celek takový přínos jako on, bylo velmi málo, pokud vůbec nějaký.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
