RECENZE MICHALA BORSKÉHO I Britská značka MINI je poslední dobou často tepána za přílišnou odulost svých nových modelů. Je ale potřeba vidět, že se to týká hlavně crossoverů Aceman a Countryman. Naštěstí stále vzniká klasický Cooper, který je i v pětidveřové variantě autem s dost zábavným potenciálem – tím spíš, když jde o špičkovou John Cooper Works. Co na tom, že už se do něj kromě rodičů a mimina s příručním zavazadlem nic nevejde.
Když v roce 1959 vypustil Sir Alec Issigonis do světa svůj malý automobilový zázrak nazvaný příznačně Mini, kromě obrovského potenciálu „lidového vozu“ bylo jasné, že tenhle zvenku malý, ale zevnitř překvapivě velký stroj bude výborně využitelný také pro sportovní účely.
Šikovná karoserie nízko nad zemí s kolečky v rozích, tuhým odpružením a motorem vyladěným od Johna Coopera se díky motokárovému řízení celá šedesátá léta vítězně prosmýkala zatáčkami světových rallye i okruhů.
Novodobé Mini na tradici veleúspěšně navázalo a loni uvedená další generace dělá vše proto, aby se odkazu předků nezpronevěřila.
„Knedlík“ jak se patří
Jestli to náhodou nevíte, původnímu „miníkovi“ se pro jeho podsaditý tvar přezdívalo „knedlík“ – a na tento základní tvar se snažily navázat všechny další evoluce včetně současné.
Zatímco Cooper S je dílem inženýrů z Mini, za ostřejší verzí John Cooper Works stojí stejnojmenná tuningová společnost založená synem Johna Coopera v roce 2002. Mini John Cooper Works okamžitě zaujme svým vzhledem, plným atraktivních detailů – tím spíš, když je červené jako to naše.
Designéři se opravdu vyřádili, protože po celé karoserii najdete spoustu vizuálních zajímavostí. Kapotu zdobí dvojice černých pruhů, na černou střechu navazuje černý spoiler, ve stejné barvě jsou vyvedeny i nástavce prahů a zadní deflektor skrývající výfuky.
Kryt nádrže připomíná zvětšené šroubovací víčko a ovšem jsou tu redesignované koncové svítilny, které mezigeneračně bohužel pozbyly britský motiv, ale i tak vypadají velmi chic.
Kosmos vs. tradice
Už od znovuzrození Mini na začátku tisíciletí si návrháři interiérů hráli s retroodkazy na zakladatele rodu, což se projevuje zejména v různých variacích na kruhový motiv palubního přístroje uprostřed palubní desky. Estetiku se vždy snažili skloubit s funkcí, což se ovšem ne vždy úplně povedlo. Jak je na tom současný JCW?
Kruhová centrální obrazovka s mamutí úhlopříčkou 24 centimetrů s OLED displejem pro lepší čtení z boku je víceméně klasikou (jde si zvolit vyloženě krásný retrobudík), nejvýraznější i nejkontroverznější inovací je ale absence klasického přístrojového štítu, který je nahrazen head-up displejem zobrazujícím jen základní provozní údaje o jízdě.
Pokud nemáte rádi head-up, je prostě potřeba naučit se hledat údaje o jízdě na oné velké kružnici, což se ne každému bude zamlouvat. Je to zkrátka daň za styl.
Funkčně je to v Countrymanu trochu o kompromisech. Při dobrodružném noření se v dotykovém menu snadno ukliknete – což může například znamenat, že místo zvýšení teploty vám auto začne z ničeho nic masírovat záda. Ale třeba parkovací kamera má lepší obraz než televizor Sony Black Trinitron.
Bizarní je oproti tomu volant, resp. tloušťka jeho věnce, který nemají malé děti (když je necháte řídit po polňačce) šanci svými neposednými prstíky obejmout.
Jak už jsem naznačil v úvodu, místa je uvnitř poskrovnu – vpředu jako ve pohodlnějším sporťáku, vzadu ani to ne. Druhá dvojice dveří je nicméně praktická – už jen proto, že do kufříku se skoro nic kloudného nevejde a část nákladu proto logicky skončí na zadních sedadlech.
Silniční brus bez ozvěny a výhrůžného řevu
Žádné velké překvapení pod kapotou nečeká, a je to tak úplně v pořádku. Dvoulitrový přeplňovaný čtyřválec vyšperkovaný na rovných 300 koňských sil se standardně páruje se sedmirychlostním sportovním automatem a pohonem předních kol, což je z principu proklatě rychlá kombinace.
Agilita Cooperu nechybí ani v základních jízdních režimech, protože na pokyn pravé nohy jde ochotně za plynem prakticky kdykoliv, i když v nižších otáčkách je patrná ekologická snaha nehnat se do rychlosti za každou cenu. Páru má špičkový Mini každopádně velkou, čemuž odpovídá zrychlení z nuly na stovku za 5,4 sekundy.
Škoda, že adrenalinové divadélko už nedotváří někdejší výrazná zvuková kulisa spojená s výhružným řevem ve vysokých otáčkách a brutálním „práskáním“ do výfuku. Současný zvuk je na můj vkus až nehezky tlumený i v ostrém tempu. Opět jde o daň přísnější emisní normě.
Mini JCW si určitě nikdo nekupuje kvůli nízké spotřebě – i tak je ale jistě potěšující, že v průměru lze bez větší snahy jezdit okolo devíti litrů, při snaze o úspory klidně i za sedm.
Specialitou Mini byly vždy doslova motokárové jízdní vlastnosti se střelhbitými reakcemi na pohyb volantem a naprosto tuhým podvozkem, který vozítku propůjčuje přísně neutrální jízdní vlastnosti. Nový model opět o něco nabyl na hmotě, přesto si troufám říct, že u JCW je tradiční DNA stále velmi dobře patrná.
Krátký rozvor kol, minimální převisy a kola umístěná v rozích auta znamenají, že je to červené třeštidlo velmi hravé, mrštné a obratné, plné radosti ze života. Mini drží v zatáčkách jako přišité a vždycky jsem se jen děsil, když už se mi podaří překonat fyziku, aby se silnice „pustilo.“ To by mi pak nejspíš nepomohl ani Duch svatý.
Nastavení podvozku je samozřejmě velice tuhé = na špatném povrchu je auto vyloženě nepohodlné, což není věc, kterou by si člověk při běžném provozu zrovna užíval. Holt něco za něco.
Úzký profil
Je jasné, že auta jako Mini JCW nebudou nikdy trhat prodejní rekordy, z pohledu brand buildingu je ale zásadní, aby existovaly, protože nesou charakter, od něhož se odvíjí i nádech příbuzných ne tak sportovních modelů – pro značku Mini je tohle zvláště typické. Špičkový model je skvělý sportsman, čemuž odpovídá cena rodinného dostavníku – který z tohoto červeného žihadla nikdy neuděláte. Od toho je tu Aceman nebo Countryman.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
