REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Kopřivnice je rodištěm Emila Zátopka, především je ale spojena s jednou z nejstarších automobilek světa, firmou Tatra. Originalita její neobyčejné konstrukce nebyla vždy výhodou při sjednávání velkých kontraktů, kdo ale někdy přijel na tovární polygon a viděl, co ty mnohakolové náklaďáky umí v terénu, už většinou nepochyboval, jaké že vozy zakoupit pro práci v kamenolomu nebo na bojové frontě.
„Když chlapi tady na tom rychlostním oválu zkoušeli Tatru 613, mohli ve stošedesáti pustit v zatáčce volant, protože dráha je spočítána tak, že auto dokázalo držet stopu samo,“ svítí oči šéfovi vývoje Tatry Radomíru Smolkovi, když v prezentačním centru uprostřed kopřivnického polygonu popisuje historii unikátní pýchy české firmy.
Rád se do zdejšího „kraje razovitého“ vracím. Tentokrát už jsem bohužel nemohl navštívit legendárního „Monsieur Dakar“ Karla Lopraise v Trojanovicích, ani skromného vývojáře Augustina Lacinu v řadovce hned za zdí kopřivnické „fabriky.“ I on byl jedním z těch několika málo mužů, kteří se hlavní měrou zasloužili o vybudování zkušebního areálu pro osobní, ale zejména nákladní vozy, který nemá v Evropě obdoby už 50 let.
Hlavou nahoru i dolu
„Však poď eště jednou,“ láká mě k neopouštění místa vedle řidiče ve vojenské osmikolce Tatra Force zkušební řidič Pavel Tichavský, věkem i „povoláním“ už důchodce, ale coby brigádník za volantem tatrovky pravidelně mládne o padesát let a s ledovým klidem a mírným potutelným úsměvem, kterým mi tolik připomněl zmiňovaného Karla Lopraise, předvádí neuvěřitelné kousky.
Po vzoru mistra se frajersky nepoutám, což nevadí, když šplháte do pětačtyřicetistupňového svahu – osmikolové monstrum s obrovským stádem koní to zvládá „s prstem v nose“, ale jakmile se bez varování asi tak v padesátce přiřítíme ke stejně strmému sjezdu, mám najednou dost urgentní pocit nevolnosti. Mají tu svah o klesání 65 %, naštěstí je ale mokro, takže na něj nesmíme. Uff!
Pochopil jsem totiž, že ve Zkušebním areálu Tatra, jak se polygonu oficiálně říká, se všechno dělá především rychle. Kníratý Pavel vám na vlhkém asfaltu ukáže, jak uvést šestikolku v osmdesátce do táhlého přetáčivého smyku alias driftu a ve stejném tempu letí jak splašený přes pověstnou buližníkovou dráhu nebo belgickou dlažbu, které v liniích vedle sebe tvoří spolu s vozovkou z kostek, sinusovou rezonanční vozovkou a „panelkou“ čtyřsetmetrové úseky, které dokáží Tatry s mistry volantu za nimi ladně přeletět, aniž byste uvnitř kabiny pocítili nějaké nepohodlí. Mnohem děsivější je rychlý nájezd na boční svah s úhlem až 58 stupňů, kde se zkouší příčná stabilita.
Těžko na cvičišti
Různých nových vozidel značky Tatra je v obrovském areálu všude dost, ale ne tolik, abychom v sychravém předzimním počasí byli vpuštěni na extrémní dvoukilometrový terénní okruh, kde by se ty vojenské „voňavky“ zřejmě zaneřádily tak, že by na položku „vysušení a odbahnění“ nestačila moje měsíční výplata. Ze stejného důvodu jsme ochuzeni o „bahenní brod“, „hluboký vodní brod“ se dvěma metry vody a „drásací vozovku“ plnou velikých balvanů.
Útěchou nám budiž na pohled velmi atraktivní mělký vodní brod a především ohybová a krutová vozovka, které na sebe navazují. Právě tady se můžete kochat dokonalou funkčností geniální tatrovácké koncepce s centrální nosnou rourou a výkyvnými polonápravami, jichž může být díky stavebnicovému systému teoreticky neomezený počet. A čím víc koleček, tím lépe se kouká na to, jak se jednotlivá různě vykloubují a naopak hned zase zcela stlačují, zatímco celé vozidlo jako by přes ten nechutný terén plavalo.
K nejmodernějšímu vybavení areálu budovaného mnohamilionovými investicemi po roce 2013, kdy automobilku převzal současný majitel Czechoslovak Group, patří nízkoadhezní vozovka se speciálním povrchem a vodním postřikováním, dále hluková vozovka a kruhové plochy pro zkoušky jízdní stability. Novinkou je plnící stanice na vodík instalovaná v souvislosti s letošním představením vozidla Tatra Force e-Drive FCEV 6x4, což je prototyp užitkového třínápravového auta pro komunální služby s možností automatizovaného (autonomního) řízení a ovládání.
Kopřivnický polygon je každopádně otevřen i jiným automobilkám. Podle Radomíra Smolky zde svá vozidla zkouší i prakticky všichni lokální výrobci jako Hyundai, Kia, SOR nebo Iveco – jedním dechem ale dodává, že po letech omezené nebo žádné údržby si nedozírný areál stále žádá vysoké investice.
Kde se vzal?
Historie systematického budování rozlehlého zkušebního areálu na loukách a zalesněných svazích nad areálem vlastní továrny se datuje do roku 1968. Legenda praví, že tehdejší mladý a pozdější dlouholetý šéfkonstruktér Tatry Ing. Milan Galia se velmi rozhněval, když se mu z terénních zkoušek v některém z vojenských újezdů Československé lidové armády (ČSLA) vrátil neskutečně zdemolovaný nový vůz Tatra 813.
Z jeho impulzu pak začala seriózní výstavba nového všestranného areálu pro zkoušky nových vozidel ve všech myslitelných provozních režimech, aniž by musely opustit areál výrobního závodu, ohrožovat jiné účastníky silničního provozu nebo se nechat neodborně ničit kdesi v kamenolomech nebo u vojáků.
Pro vývojové oddělení firmy se polygon oficiálně provozovaný od roku 1975 stal naprosto nepostradatelným pracovištěm a zcela zásadním způsobem se podílel na vývoji osobní Tatry 613 a zejména nákladní řady 815, jejíž výroba skončila až v tomto roce.
Díky existenci polygonu a zkušebny vozidel také Tatra vychovala celou generaci vynikajících závodníků v čele s Karlem Lopraisem, Zdeňkem Kahánkem a dalšími.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
