Alibista Klaus už zase přesouvá vinu z útočníka na oběť. Smutný konec ikony konzervativní pravice

Je ironie, že Český rozhlas zveřejnil rozhovor s exprezidentem v den, kdy jsme si připomínali výročí likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Činu, který – jak na těchto stránkách nedávno psal Martin Schmarcz – narovnal českému národu páteř. Celému světu ukázal, že malý, ač okupovaný národ se dokáže vzepřít a jednoho z nejvýše postavených válečných zločinců zlikvidovat. 

To, co v rozhovoru pronáší bývalý český prezident, je ovšem pravý opak tohoto hrdinského činu. Podle Klause rozhoduje to, jak se kdo cítí „ohrožen“: pokud se tedy Hitler cítil ohrožen malým Československem (byť samozřejmě německá menšina částečně diskriminována byla, o tom není sporu), tak za jeho invazi a okupaci země můžou všichni ostatní.

Václav Klaus musel být před třemi lety v naprostém šoku. Rusko, které tak dlouho obhajoval, vojensky napadlo svého souseda – ostatně nedávno mu to dost natvrdo připomněl v diskusi Miroslav Singer. Ten šok musel být skutečně hluboký, protože po prvním vyjádření, které přišlo hned 24. února ráno, se Václav Klaus na nějakou dobu veřejně odmlčel. 

V tom vyjádření není nic, co by soudný člověk nepodepsal: Václav Klaus říká, že napadení suverénní země je neakceptovatelné a je potřeba ho odsoudit.

Bohužel po třech letech si exprezident za svým vyjádřením už nestojí – a trapně kličkuje. V rozhovoru tvrdí, že to nebylo vyjádření jeho, nýbrž Institutu Václava Klause. Že on byl „jedním z těch, který ho formuloval, ale asi bych to tehdy řekl trošičku jemněji.“ Dokonce sebekriticky dodává, že ho to „neomlouvá“, ale že to „bylo stanovisko IVK. Nebylo to mé stanovisko.“

Ponechme stranou úvahu, jak velký je ve skutečnosti průnik stanovisek IVK a VK. Řekl bych, že bude menší než to jedno písmeno v iniciálách, ale to je jedno. Důležitější je Klausova sebekritika. Že se podepsal pod stanovisko IVK, ho tedy „neomlouvá“. 

Asi nejeden z těch, kdo sledují veřejné dění, by si pomyslel, že sebekritický postoj by měl náš bývalý prezident zaujmout ke svým dřívějším (a nynějším) proruským postojům, nikoli k tomu, že se podepsal pod prohlášení, podle kterého je „napadení suverénní země neakceptovatelné“.

Kde vlastně stojí Václav Klaus? V rozhovoru odkazuje na svou knihu. Zdůrazňuje, že vyšla k osmdesáti letům výročí konce druhé světové války a odkazuje na svůj rozbor, že „svět udělal hroznou chybu, že dopustil, aby válka vznikla a Rusko udělalo hroznou chybu.“ 

Opět se zaměřme na jazyk, konkrétně na sloveso „vzniknout“. To Václav Klaus opakuje ještě o chvilku později: „Já i Rusku říkám, že mělo hledat jiné řešení při tom ohrožení, které oprávněně cítilo. Mělo hledat jiné řešení, nedopustit, aby vznikla skutečná válka.“ 

Nuže, podle Václava Klause válku nezpůsobuje to, že někdo někoho napadne. Válka „vzniká“. Na tom, že se tento přírodní úkaz, totiž vznik války, odehrál, mají vinu všechny strany: agresor, napadený i všichni kolem. Jak bylo řečeno výše, kdyby tuhle rétoriku aplikoval na druhou světovou válku, u řady svých věrných by se se zlou potázal – i když jistému milovníkovi nacistických symbolů, co rád závodí s dětmi, by se to možná líbilo.

V citovaných pasážích je ale daleko více zajímavého obsahu. Pocit výjimečnosti obsažený ve slovech „Já i Rusku říkám“ (jasně, VK promlouvá k celému Rusku, a to to eminentně zajímá) jsme si s Václavem Klausem spojovat už zvykli, zajímavější jsou však ty další věci. 

Podle něj Rusko cítilo „oprávněné ohrožení“. To Rusko, které po léta vyvíjelo v zemích Západu nepřátelskou činnost, dokonce ve Vrběticích zavraždilo dva české občany. Že něco takového pronese bývalý prezident naší země, to je ještě větší ostuda než to, když někde čórne pero.

Rusko možná skutečně cítí ohrožení. To však pramení z toho, že kdysi bylo vnímáno jako světová velmoc… a dneska už jednoduše není. 

Je onou proslulou čerpačkou s jadernou bombou, která na to, aby byla světová velmoc, nemá ekonomicky, politicky, kulturně a ani vojensky, jak ukázala Ukrajina. Ústy svých představitelů jasně deklarovalo, že chce obnovit sféru někdejšího Sovětského svazu. Jenže podle Klause jsme selhali všichni tím, že jsme to Rusku nedovolili.

Zajímavé je ale i to, jak Václav Klaus Rusko vnímá. „Myslím, že mělo šanci hledat nějakou jinou cestu, taky ji nehledalo nebo nenašlo. Ale to selhání vidím na nás.“ 

V těchto dvou větách se odráží vše: Václav Klaus si „myslí“, ale není si jistý, že Rusko mělo hledat jinou cestu. Důležitá je však spojka „ale“ na začátku druhé věty. Ta vinu zcela přenáší na nás ostatní. 

Možná interpretace? Václav Klaus považuje Rusko za nesvéprávné. Blahosklonně říká, že sice něco mělo dělat, ale když to nedělalo, tak to úplně tak nevadí, protože vinu stejně neseme my.

Tento přístup často (a po mém soudu právem) irituje většinu soudných lidí u omlouvání nejrůznějších trestných činů: cítil se ohrožen/znevýhodněn apod. Přesouvání viny z útočníka na oběť je jednou z nejodpornějších věcí. Že to bude dělat politik, který se kdysi prezentoval jako pravicový a konzervativní, to je smutný pohled. 

Ještě smutnější, když si uvědomíme, že Václav Klaus v devadesátých letech dokázal zaujmout rozhodným a jasným slovem. Přiznání chyby nebylo nikdy jeho silnou stránkou, to je ale obecná vlastnost politiků. Nicméně i po konci své kariéry dokázal často provokovat nějakým silným názorem. Pravda, moc mu nešlo vnášení nových slov do diskursu. Byla by škoda, kdyby se zrovna to jedno z nedávných uchytilo.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.