„Pane premiére, už je čas!“ Doba hájení skončila a Babiš se konečně musí rozhodnout: je západní, či „orbánovský“ politik?

Koaliční skandálky, skandály a megaskandály tvoří souvislou nekončící řadu, která zapleveluje veřejnou debatu. Mnozí myslí, že je to záměr, aby za vší tou zkalenou vodou a bahnem nebylo vidět na to, co skutečně dělá premiér. 

Toto vysvětlení působí na první pohled logicky. Ale od počátku říkám: všeho do času. Zásadním problémům, jimiž jsou dotace pro Agrofert, výdaje obranu či chabý výkon vlády, Babiš neuteče a toto vše se k mu přičte dál k tíži.

Jakkoli zpočátku mohlo pohoršení vyvolávané SPD a Motoristy působit jako „reverzní“ PR, jakási zeď, jež cudně skrývala, že „král je nahý“, bylo mi jasné, že dříve či později naopak za své partnery zaplatí lídr ANO politickou cenu. Říká se, že „stokrát nic umořilo osla“. Navíc řádění Okamury, Macinky či Turka fakt není „nic“ a Babiš není osel. Přetekl výroky vládního zmocněnce pro Green Deal o „parazitech“ a jejich „deratizaci“ pohár trpělivosti?

Ať už jde o příslovečnou poslední kapku, nebo předsedu vlády prostě vyděsil mohutný odpor veřejnosti včetně nesmiřitelného postoje odborů, jisté je, že už toho všeho je opravdu přespříliš. A Babišovi to nepomáhá, nýbrž naopak dál zatěžuje jeho beztak špatnou karmu. Co si řeknou s Turkem, není až tak zásadní – jde o to, že se musí rozhodnout „překročit most“ a vybrat si, jakým premiérem chce být. Hrát to dál na dvě strany se mu může vymstít.

Stát na dvou březích – jednom státnickém a západním, druhém extremistickém a východním – je pro předsedu hnutí ANO čím dál tím těžší. Vlastně tak může fungovat jen díky slabosti opozice, která ho není schopna jasně konfrontovat s realitou a tlačit ke zdi. 

To se ale rychle změní. Na politickém kluzišti je nový hráč, možná rozdílový. Jan Grolich má charisma a narozdíl od Martina Kupky, Víta Rakušana či Zdeňka Hřiba není okoukaný.

Lidovci získali do čela osobnost, která není jako jeho předchůdci a – stejně jako sám Andrej Babiš, či Tomio Okamura, nebo zmínění lídři ODS, Starostů a Pirátů – je nikoli „homo politicus“, ale „homo mercatorius“. V jeho osobě získávají čistě marketingoví lídři konečně „rovnocenného“ oponenta, který bude umět soupeřit jejich zbraněmi. Lze čekat, že ostatní v opozičních lavicích budou muset pořádně dupnout na plyn, aby drželi s Grolichem krok.

Říká se, že velké věci povstávají z malých počátků. Výměna předsedy v jedné malé straně může „efektem domina“ ovlivnit celou politickou scénu. Což přidělá Babišovi vrásky. Jeho „nehodní“ parťáci pro něj budou čím dál větší přítěží, určitě ne žádným plusem. 

K tomu se nedaří ani politice ANO. Marže na pohonné hmoty brutálně pokřivily trh a jsou pod palbou kritiky, stavební zákon, jenž měl být „vlajkovou lodí“ hnutí, je plný chyb.

Přijdou i objektivní problémy: dopady ropné krize, zvýšení inflace, zpomalení růstu, nutnost přidat armádě peníze, které tato vláda bude hledat hodně obtížně... A na obzoru se jeví spor s Evropskou komisí o střet zájmů předsedy kabinetu. 

V této chvíli mají pro Babiše SPD a Motoristé samé zápory a jen jedinou výhodu, ovšem zásadní – bez nich nemá ve Sněmovně většinu. Stále je tedy vydíratelný. Co s tím vším udělá?

Těžké rozhodování. Samozřejmě premiér může dál pokračovat ve své osvědčené taktice problémy prostě „vysedět“. Tím si může zajistit v zásadě klidné pokračování koalice (jeho partneři ho potřebují víc než on je), a dokud nepadají preference hnutí ANO, neděje se pro něj vlastně nic moc. Ale viděli jsme, jak dopadl Fiala: dva roky kočíroval svou nesourodou vládu tak, že si stále držela většinu, ovšem nakonec to celé najednou „ruplo“.

Hnutí ANO má výhodu, že se nemusí bát odchodu voličů ke koaličním partnerům, jako to postihlo SPOLU. Nicméně celkově může nynější vládní tábor nakonec oslabit (zvláště když Motoristé vypadnou z parlamentu) a neobhájit své vítězství. To se stane, pokud Babiš nebouchne rázně do stolu. Tedy pokud neudělá nic (varianta „vysedíme to“), nebo aktivně podpoří SPD a Motoristy, i s jejich proruskými postoji, radikalismem a arogancí.

Upřímně řečeno, z těch dvou možností je pro něj pořád lepší vybrat si roli „toho zlého“. V obou případech se dostane do stejně ostré opoziční palby, která mu (snad) konečně efektivně zabrání schovávat se za Okamuru a Macinku. Ale udrží si podporu „dezolátů“. 

A hlavně platí, že bojující premiér má vždy větší šanci znovu vyhrát, než slabý a obojaký. Dokonce i tehdy, když válčí za (hodně) špatnou věc.

Nechme však psychoanalýzy. Zásadní je jedno. Už je těch splašků, v nichž se brodíme, vážně moc. Je na čase začít za vše činit odpovědným Andreje Babiše. Bez něj by Petr Macinka nebyl ministrem zahraničí a nemohl by dělat ostudu pubertálními útoky na prezidenta. Petr Filip by bez funkce vládního zmocněnce nikoho moc nezajímal. Tomio Okamura by nepapouškoval ruskou propagandu z významné pozice třetího nejvyššího ústavního činitele.

Na hlavu premiéra padá i chaos kolem veřejnoprávních médií, který by byl snad i k smíchu, kdyby nebyl k pláči, protože ve hře je pořád hrozba jejich přeměny ve vládní vysílačky. Totéž platí o primitivní a amatérské destrukci ochrany životního prostředí (ano, čtete správně, jde o naši krajinu, půdu, vodu… ne o Green Deal, ten se o sebe postará sám). Nebo o ohrožení bezpečnosti čistkami v resortu zahraničí.

Co se týká ministerstev svěřených SPD, ta jsou z hlediska profesionality v cajku. Vždyť také jejich šéfy vybíral Babiš, ne Okamura. Jenomže Jaromíru Zůnovi na obraně do toho „jeho“ strana nevybíravě a pro něj ponižujícím způsobem „kecá“ a tlačí ho od NATO směrem k Rusku. Ministři zemědělství a dopravy jsou pro změnu exponenty byznysových zájmů premiéra, takže – byť jim odborně není mnoho co vytknout – i tady hrozí průšvih.

Dosud se Babišovi v podstatě vyplácelo podvádění, kdy pokaždé nastavoval jinou tvář, podle publika k jakému mluvil. Ale politika se vyvíjí v čase. Pořád má možnost pokračovat v taktice být jednou prozápadní, jednou provýchodní, na Hradě státník, ve Sněmovně a na vládě spojenec protiukrajinských dezolátů a trucujících děcek. Ale ze zodpovědnosti se tím nevyvlékne.

Premiér to také může hrát tvrdě a doufat, že zadupe opozici do země, byť si před ním slušní lidé začnou uplivovat, protože ve vleku Okamury a Macinky by nutně musel udělat daleko horší věci než během svého prvního mandátu. Nebo se pod ně přinejmenším podepsat. Útoky na veřejnoprávní média, na nezávislost úředníků, na právní stát a úctu k ústavním institucím jsou na této cestě pouze na počátku, a když to Babiš neutne, jejich intenzita poroste...

Nakonec, ale ne v poslední řadě se může ANO vymezit jako standardní prozápadní hnutí, jehož cílem je rozumná správa země, ne její násilné převzetí. Komu by se to nelíbilo, tomu premiér ukáže dveře ven ze Strakovky. Vláda by nepadla. Možná (ne nutně) by se stala menšinovou, ale mandát by dokončila. Už proto, že jediným, kdo si nyní může přát předčasné volby, je sám Babiš (leda by došlo k dramatické změně společenských nálad).

Teoreticky si může předseda vlády zvolit pokračování dvojakosti. Jenže tím pak riskuje, že nezíská bonus ani z jedné strany a do těla dostane stejně, jako by si vybral cestu dezoláta. Po právu. Protože kdo je jediný, který může zastavit posly chaosu, zloby, nenávisti, rozvratu a orbánovského pošlapání esenciální občanské svobody, leč neudělá to, nese stejnou odpovědnost jako oni.

Z řady politiků SPD a Motoristů doslova kape zlá vůle, čímž v lidech vzbuzují odpor, strach a snad i hnus. Možná to lídrovi ANO nevadí. Ale mělo by. Jinak za ně účet nakonec zaplatí on. Už je čas se rozhodnout, pane premiére…

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.