Ignorace a negace: Proč se vznikající česká vláda staví k EU jako amorfní améba?

Při pozorné četbě programového prohlášení vznikající Babišovy vlády zaráží nejvíce právě toto: lidem se na 38 stranách vypráví, že budoucí vláda zvládne spoustu věcí v ekonomice, průmyslu, dopravě, energetice, telekomunikacích, digitalizaci, zemědělství, vědě, výzkumu či inovacích. 

Nikde se však nedozvíme, jak se bude stavět k příštímu mnohaletému rozpočtu EU – ačkoli velmi spoléhá na dotace z něj. Jak reaguje na imperativ posilování konkurenceschopnosti evropské ekonomiky tváří v tvář světové soutěži a co pro ni hodlá udělat. Co si myslí o evropských záměrech a plánech v energetice nebo dopravě, jak se staví k naplňování ambiciózní digitální legislativy či pravidel pro umělou inteligenci. A to je jen pár příkladů za všechny.

Vzhledem k tomu, že evropské předpisy – ať už platící přímo nebo převáděné do českého práva – představují přes 60 procent nové české legislativy, by nepochybně bylo záhodno občanům (jimiž se prohlášení tak často zaklíná) říci, jak si budeme v té Evropě počínat.

Takto vzniká dojem, že od nynějška budeme žít v jakémsi samospásném vzduchoprázdnu, kde bude o všem rozhodovat pouze partička ANO-SPD-Motoristé. Že se o zbytek Evropy se jaksi nemusíme starat a toto manko doženeme heslem, podle něhož budeme „usilovat o to, aby naše země patřila mezi prosperující, stabilní a bezpečné státy Evropy“.

Abychom nebyli nespravedliví – jeden jediný evropský program nalezl milost v očích vznikající vlády. Jde o Erasmus plus, umožňující milionům studentů získat zahraniční zkušenosti. Chvályhodně chceme navýšit jeho kapacitu a otevřít ho co největšímu počtu mladých lidí. 

Zajisté skvělý záměr, ale co vědeckovýzkumný program Horizont, který disponuje mnohonásobně vyššími prostředky? Co programy na ochranu přírody a krajiny nebo na výzkum vesmíru? Co, když už jsme u toho, miliardové dotace z kohezních a strukturálních fondů či ty zemědělské, kolem kterých se schyluje k prudké politické bitvě v Radě EU? Tam nevíme?

Boj proti evropskému Green Dealu se stal evergreenem české politiky, a bude tomu tak ve větší míře i nadále. Co na tom, že minulá Babišova vláda „zelenou dohodu“ i klimatický zákon EU schválila. Co na tom, že je vázána také rozhodnutími Fialovy vlády ve prospěch řady legislativních aktů. Svatá válka proti emisním povolenkám, zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035 a dalším závazkům bude pokračovat, dozvídáme se z vládního prohlášení.

Budoucí česká vláda „je připravena neimplementovat“ systém povolenek ETS 2 do domácí legislativy. Je přitom vyloučeno, že by si nebyla vědoma důsledků takového kroku – znamenal by mimo jiné i ztrátu více než 50 miliard korun z evropského klimatického fondu, které mají pomoct zmírnit případné negativní sociální dopady tohoto opatření. Nehledě na pokuty hrozící za nedodržování evropského práva. 

Jsme v EU přes 20 let, dobře víme, oč jde. Však si také vlády okolních zemí, které hájí podobné postoje, dávají dobrý pozor, aby nešly tak daleko a zbytečně se předem „nestřílely do nohy“.

Zatímco v oblasti dekarbonizace sežene Česko tu a tam nějaké spojence, daleko horší to bude s migračním paktem EU, který se nastupující vláda zavazuje prostě „odmítnout“. Byl přitom řádně schválen Radou EU i Evropským parlamentem a má platit napříč Unií od června 2026. 

Vedle těchto „formálních“ hledisek hlavně přináší výrazné, až nečekaně tvrdé zpřísnění evropské migrační a azylové politiky. Tím, že ho Praha odmítne, se nejen vystaví postihům a přijde o slovo při dalším projednávání migrační problematiky v EU, ale sama se připraví o účinný nástroj regulace ilegální migrace. 

A to vše jen proto, že bychom měli solidárně podporovat ty země, které budou na svém území případné migranty – po náležité azylové proceduře – přijímat. Ani to se nám nelíbí.

Jasným signálem vůči eurozóně, tedy klíčovému odbytišti českého exportu, je závazek, že Česko nepřijme euro ani „nepodnikne žádné kroky směrem k jeho zavedení“. Nejenže je tento zámysl v rozporu s příslušnou pasáží smlouvy o přistoupení ČR k EU, ale především s ekonomickými zájmy země. 

Nikdo nás nenutí okamžitě euro přijímat – je však krátkozraké si předem svázat ruce tím, že to vyloučíme. Případné splnění dalšího slibu, tedy vepsání české koruny přímo do Ústavy ČR, by pak bylo dobrým tématem pro ústavněprávní disputaci. Doufejme, že ústavní většinu pro takový krok Babišova vláda nesežene.

Česko se rozhodně nechce podílet na budování nějaké evropské armády – což je zatím tak jako tak science-fiction. Jak se však bude stavět k posilování obranyschopnosti kontinentu, na kterou tolik tlačí Spojené státy? 

Jak se vypořádá se závazkem minulé vlády postupně navyšovat výdaje na obranu až na pět procent (respektive 3,5 procenta) HDP? Jak se zapojí do iniciativ EU zaměřených na společný vývoj, výrobu a nákupy zbraní a vojenské techniky? Jediné, co se dozvídáme, je to, že budeme chtít, aby české podniky nepřišly zkrátka.

A komu by česká obrana měla čelit? Komu by případně měla pomáhat? Ani slovo o podpoře Ukrajiny, ani slovo o brutální agresi Ruska a jeho rozpínavosti. V tomto bodě staví vládní prohlášení na hlavu politiku posledních čtyř let, činí Česko opět nečitelným a nepředvídatelným státem, který se neodvažuje otevřeně sdílet většinové evropské postoje. 

Jediné, nač se koalice zmohla, je věta znějící, že „budeme podporovat diplomatické kroky vedoucí k ukončení války na Ukrajině a eliminaci rizik války v Evropě“.

Nehlásíme se tedy k vojenské podpoře Ukrajině, neodsuzujeme ruskou agresi, schováváme se jako amorfní améba; jinými slovy budeme vyčkávat, jak se situace vyvrbí, a podle toho se přizpůsobíme. 

Celým dokumentem prostupuje tento národovecký alibismus. Opakovaně se zaklíná národními zájmy, zájmy lidu, případně lidí. O zájmu Evropy, případně o společných evropských zájmech, podílu na jejich hájení a řešení společných problémů ani slovo.

Jediný konkrétně formulovaný zahraničněpolitický záměr je obnovení dlouhodobých vztahů na úrovni Visegrádské skupiny, pro které hodlá nová vláda „udělat vše“.

Bude zajímavé sledovat, nakolik česká společnost bez reptání přijme sbližování s Orbánovým Maďarskem či Ficovým Slovenskem, či nakolik se budoucí české diplomacii bude dařit zasypat dnešní hluboké příkopy mezi Polskem a Maďarskem. Ale co Německo, Rakousko, Francie, skandinávské státy, co země Beneluxu a další? Nepatříme už na Západ? Kam tedy?

V odstavci věnovaném specificky Evropské unii se dočteme jlaně to, co všechno nechceme – ekologické a další regulace, ohrožující prý konkurenceschopnost našeho hospodářství, pomyslnou masovou migraci a přesunování dalších pravomocí z národní na evropskou úroveň. „Nepřipustíme oslabování principu jednomyslnosti,“ hlásá nová vláda.

Je to stejné, jako kdybychom řekli, že si nepřejeme další rozšiřování EU, například o země západního Balkánu, které bude sotva možné provést, aniž by se omezilo používání práva veta při rozhodování v EU. K tomuto strategickému úkolu, před kterým Evropa stojí, se však nastupující česká garnitura nevyjadřuje.

Buďme ovšem realisté. Uvědomme si, jaké partaje si Andrej Babiš přivedl do Strakovy akademie, jaké byly jejich předvolební programy. Radujme se, že program vylučuje pořádání referend o členství Česka v EU a v Severoatlantické alianci, což byl klíčový požadavek SPD. 

Že připouští změny klimatu způsobené dopadem lidské činnosti, ačkoli to popírají Motoristé. Že se Andrej Babiš ještě před ustavením vlády vydal do Bruselu, aby doufejme naslouchal vysoce postaveným lidem z NATO a z EU. Že si telefonuje také třeba s Merzem nebo Tuskem, a nejen s Ficem a Orbánem; že se mu nechce usednout hned od začátku do „oslovské lavice“, kterou tito dva obsadili v Evropské radě.

Doufejme v jeho obchodnického ducha, v jeho pojetí evropských jednání jako „marrákešského bazaru“, jak se s oblibou vyjadřuje, v jeho transakční myšlení a uznávání jednotného evropského trhu jako toho nejlepšího kolbiště pro zisky českých podniků včetně Agrofertu. 

Hledejme posuny v jeho výrocích směrem k pragmatismu a neochotě jít hlavou proti zdi. Poukazujme na případy, kdy místo původního „odmítání“ prosazuje dnes „revizi“, protože jde o vítaný posun.

Evropskou politiku Česka bude v příštích letech určovat a utvářet především on sám; post ministra pro evropské záležitosti zanikne, vše se bude „péct“ na úřadu vlády a ostatní ministři budou mít jen omezený vliv, včetně ministra zahraničí. 

Hledejme tedy, odhalujme, radujme se nad každým malým posunem směrem k normálu, abychom do hrozícího marasmu nespadli najednou, a až po krk. Nic lepšího nevymyslíme.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.