Lukašenkova čínská mise: Bělorusko se snaží pomocí Pekingu vyvážit vliv Moskvy. Bojí se osudu Ukrajiny?

O tom, že Bělorusko s Ruskem k sobě i po rozpadu Sovětského svazu mají velmi blízko, zřejmě netřeba rozsáhle referovat. Podpis Bělověžských dohod z prosince 1991 sice mimo jiných znamenal vznik suverénního Běloruska, geografickou – a do značné míry i ideovou – spřízněnost však popřít nelze. 

Minsk tak zůstal blízkým, i když nejednou poněkud váhavým až vlažným spojencem Moskvy. Míra budoucího sblížení je přitom velkým tématem.

V roce 2023 obletěla Evropu zpráva, že Rusko podle uniklého dokumentu plánuje do roku 2030 integraci Běloruska do společného státu. Ačkoliv přesnou podobu dokumentu neznáme, Moskva v posledních letech činí kroky, na jejichž základě nelze budoucí připojení zcela vyloučit. Zvláště v momentě, kdy Lukašenko již nebude běloruským prezidentem.

Bělorusko je totiž ekonomicky na Rusku totálně závislé, a to jak z hlediska importu nerostných surovin, tak z pohledu exportu, z něhož přes 60 % míří do Ruska. Od roku 2021 zde má Rusko permanentní vojenské základny a od roku 2023 údajně i jaderné zbraně. 

V roce 2024 pak obě strany souhlasily s tím, že vznikne rusko-běloruská komise, která sjednotí školní učebnice obou zemí. Běloruští studenti se tak mají v budoucnu učit stejný výklad dějin jako ti ruští. 

Integrace probíhá také v informačním prostoru a očekává se, že Rusko vyvine snahu prosadit ji i v oblasti soudnictví. A k tomu také ustavit ruský rubl jako společnou měnu. 

Sám Lukašenko pak prohlašuje, že obě země mají společnou vlast „od Brestu po Vladivostok”, ale Bělorusko musí zůstat suverénní. Při návštěvě Ruska v roce 2024 dokonce prohlásil, že snaha o připojení k Rusku by znamenala válku.

Myšlenka společného státu přitom není ničím novým. Od roku 1997 žijí oba státy ve volné konfederaci jménem Svaz Ruska a Běloruska. O jeho existenci málokdo ví, přičemž důvodem může být i to, že se smysl svazu nepodařilo příliš naplnit. Měl totiž být základem pro vznik společného státu. 

Lukašenko tuto myšlenku jako prezident zpočátku podporoval. Nejspíše si uvědomoval nepopularitu svého tehdejšího protějška Borise Jelcina v Rusku, a mohl se domnívat, že by ho ve volbách zvolili za prezidenta svazu. K tomu ale nikdy nedošlo!

V roce 2002 převzal plán nový prezident Vladimir Putin. Navrhl vznik společného parlamentu, prezidentského úřadu a měny. Lukašenko v tu chvíli couvl a myšlenka společného státu zkrachovala. Bělorusko nadále udržovalo úzké ekonomické i politické vztahy s Kremlem, ale Lukašenko si ponechával zadní vrátka. 

V roce 2009 země vstoupila do Východního partnerství v rámci Evropské sousedské politiky. Lukašenko se dlouho snažil balancovat mezi Ruskem a Západem – například zprvu odmítl uznat ruskou anexi Krymu. 

Po – zřejmě zfalšovaných – volbách v roce 2020 vypukly v Bělorusku masové protesty, které Lukašenko násilně potlačil. EU se v tu chvíli od něj odvrátila, uvalila tvrdé sankce a v roce 2021 pozastavila členství země ve Východním partnerství. 

V době, kdy byly ulice Minsku plné demonstrantů, mu podal pomocnou ruku Vladimir Putin, a běloruský vládce se tak na něm stal zcela závislý.

Z tohoto důvodu se Lukašenko při snaze o diverzifikaci vztahů s Ruskem musel začít obracet ze západu směrem na východ. Vítaným partnerem se stala Čína. Ta ještě před vypuknutím konfliktu vnímala Bělorusko jako důležitou železniční stanici pro přepravu výrobků do EU v rámci iniciativy Pásu a stezky. 

Situace se poté značně změnila, přesto však zůstává tato role Minsku důležitá. Z dat víme, že mnoho firem – jako například China Railway Express se sídlem v Duisburgu – tuto trasu nadále využívá. V prvním čtvrtletí 2024 trasa přes Bělorusko dokonce zaznamenala nárůst o 89 %o 89 %. 

Geografie zkrátka hraje v jeho prospěch a Lukašenko si toto výhodné postavení Běloruska mezi Evropou a Ruskem více než dobře uvědomuje, když zamýšlí vůči Číně vystupovat jako důležitý ekonomický i politický partner. Spoléhá přitom na to, že mu bude výměnou garantovat suverenitu v politické i ekonomické oblasti.

Dané partnerství sice sahá prakticky již do počátku tohoto tisíciletí a byl to Lukašenkův režim, který prohloubení vztahů s Pekingem inicioval. K oživení však došlo až po globální hospodářské krizi, kdy se oslabila koupěschopnost západních spotřebitelů a Čína začala hledat nové trhy ve snaze diverzifikovat svůj export i investiční příležitosti.

Nástup covidu znamenal mnohá omezení, nicméně poslední tři roky opět přinesly určité sblížení. Nelze se však zbavit dojmu, že do pomyslných pedálů spolupráce šlape především Bělorusko, přestože rozhodně nelze tvrdit, že by Čína vůči jeho snahám zůstávala naprosto hluchá.

Důkazem budiž několik návštěv na nejvyšší úrovni z posledních let. K těm nejstěžejnějším patřila návštěva čínského premiéra Li Čchianga v srpnu 2024 přímo v Minsku. Ta vedla k podpisu téměř 20 dohod o hospodářské výměně a především čínských investicích, přičemž právě běloruská strana si od nich dodnes mnohé slibuje. Hovoří se až o 30% nárůstu čínských investic a rovněž zvýšení běloruského exportu do Číny o 15 %.

Snad ještě významnější se stala poslední návštěva Lukašenka v Pekingu z června tohoto roku, a to přesto, že běloruský vůdce do Číny v posledních letech cestuje vcelku pravidelně. Tehdy se setkal osobně s prezidentem Si Ťin-pchingem, přičemž oba státníci se jí snažili vtisknout punc mimořádnosti. 

Lukašenko mnohokrát prohlásil, že Čína je mocenským bodem, k němuž se upírají zraky mnohých států poté, kdy roste tlak států Západu. Vzájemná spolupráce tak měla být dlouhodobá, což ostatně potvrzuje i stav tzv. komplexního strategického partnerství „do každého počasí“, které oba státy uzavřely již roku 2022. Přátelský, až rodinný charakter pak měla demonstrovat večeře, jíž se účastnila i dcera prezidenta Si, což není běžnou záležitostí.

Jak již jistě čtenář pochopil z předchozích řádků, prioritou Lukašenka se kromě čistého nalezení alternativní velmoci ke spolupráci stal ekonomický rozvoj! Prezident proto vítá čínské investice s otevřenou náručí. 

Tou dosud největší je průmyslový park Great Stone vystavěný 25 km od Minsku. Jedná se o strategický pilíř integrace Číny do běloruského průmyslu, ve kterém probíhá výzkum i výroba. Nejvýznamnější společností, která zde působí, je Huawei, i když park měl původně sloužit k exportu surovin do EU. To momentálně není možné, ale i přes sankce pokračuje v provozu a Čína do něj nadále investuje. 

Pro Lukašenka je to do určité míry vítězství, když se snaží stát klíčovým partnerem Pekingu ve východní Evropě a získat tím jeho ochranu. 

Pro Čínu je strategicky umístěné Bělorusko rovněž důležité: kromě průmyslových a vědeckých projektů se země stala i součástí tzv. stadionové diplomacie. 

V tomto roce byl v Minsku slavnostně otevřen nový fotbalový stadion s kapacitou 33 000 míst, který byl kompletně postaven za čínské peníze. Během slavnostního ceremoniálu Lukašenko žertoval, že za to nechá postavit Si Ťin-pchingovi památník.

Jenže ne vše je růžové. Bližší pohled totiž odhaluje, že čínské investice nedosahují předpokládaných výšin. To je způsobeno především obavou čínských subjektů z dopadu dosavadních západních i plánovaných amerických sankcí, a rovněž omezeným výběrem pro Peking zajímavých sektorů – ten se prakticky zužuje na zemědělství, lesnictví a těžbu. 

Platí to i pro Čínou vedená multilaterální tělesa v podobě Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB), která v roce 2022 kvůli sankcím zmrazila půjčky jak pro Rusko, tak Bělorusko! 

Podobně i pohled na růst vzájemného obchodu (140násobné zvýšení za posledních 30 let!) odhalí výraznou diskrepanci v podobě raketově rostoucího čínského exportu do Běloruska, který od roku 2022 vzrostl o 103 %, kdy Čína vyvážela především automobily, průmyslové stroje a optické výrobky. 

Běloruský export do Číny sice vzrostl v 1. kvartále 2025 o slušných 18 %, kdy většinu tvořily zemědělské produkty nebo dřevo, komodity, jejichž schopnost nabývat na objemu je omezená. Bělorusko proto trpí výrazným obchodním deficitem s Čínou. Opakuje se tak situace známá z drtivé většiny obchodních partnerství mezi „královstvím středu“ a dalšími partnery.

Jak je tedy vidět, Bělorusko přikládá snaze diverzifikovat své vztahy s velmocemi značný význam, a to zvláště v posledních letech. Nejedná se přitom pouze o ekonomickou diverzifikaci či formální výměny politických delegací. 

V rámci snahy o snížení závislosti na Rusku si Lukašenko například v roce 2024 prosadil plnohodnotné členství v Šanghajské organizaci pro spolupráci, která má částečně vojenský charakter. Na podzim roku 2024 se tak ve společném cvičení ocitli pár kilometrů od hranice Polska čínští vojáci.

Lukašenko také sní o členství v uskupení BRICS. Problémem však zůstává, že pro Čínu je Bělorusko spíše méně zajímavým partnerem. V ekonomické oblasti se jedná o malý trh s pouze několika málo rozvinutými sektory, jež by pro Peking byly lákavé. 

Především se však zdá, že navzdory formálnímu utužování přátelství Čína rozhodně nehodlá šířit svůj vliv na úkor svého ruského spojence a výrazněji zasahovat do jeho „sféry vlivu“ v rámci tzv. ruského „blízkého zahraničí“. 

Daný příklad však jasně ukazuje, že zájmy různých zemí „východu“ nejsou jednolité a vnímat tyto aktéry jako jakousi jednotnou frontu bez výraznějších rozdílů by bylo chybou!

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.