Kanárci v dole světového řádu: Je Amerika spojenec, nebo hrozba?

O co se tedy jedná? Pew Research Center dlouhodobě a systematicky sleduje, kolik procent dotázaných ve vybraných zemích hodnotí Spojené státy „příznivě“ (favorable) a kolik „nepříznivě“ (unfavorable). Podle očekávání se v nejnovějším průzkumu ukázalo, že země, které čelí nějaké formě vnější hrozby a které již mají podepsanou určitou formu spolupráce s Washingtonem, vnímají USA převážně jako spojence a jen zanedbatelně jako hrozbu.

Zdaleka nejvyšší míru podpory vyjádřili Americe Izraelci. Celkem 95 % obyvatel vnímá Ameriku jako „spojence“ (ally) a jen 1 % jako hrozbu (threat). Tato čísla asi tolik překvapivá nebudou, přesto by bylo vhodné podotknout, že výzkum byl prováděn na území Izraele, nikoli na Západním břehu nebo v Gaze, kde by výsledky dospěly podle všeho k přesně opačným hodnotám. 

Pokud jste předpokládali, že na druhém místě co do procenta obliby Spojených států figuruje nějaká evropská země, budou pro vás výzkumy Pew Research Center zklamáním. Výsledky ukazují, že druhou nevyšší podporu nalezli Američané u Jihokorejců, kde 89 % dotázaných zhodnotilo USA jako spojence a pouze 13 % jako hrozbu. Následovali Japonci (78 % jako spojenec, 18 % jako hrozba). Teprve pak následuje Velká Británie (51 % spojenec, 18 % hrozba).

Z evropským kontinentálních zemí si amerického bezpečnostního „deštníku“ nejvíce cení Poláci (43 % spojenec, 2 % hrozba), těsně před Itálii (42 % spojenec, 15 % hrozba) a Maďarskem (23 % spojenec, 3 % hrozba). U Německa a Francie si Amerika vedla o poznáni hůře: dotázaní Ameriku neoznačili jako hlavního spojence, ale ani jako hlavní hrozbu, přičemž procento těch, kteří vyplnili políčko „spojenec“ a „hrozba“ bylo téměř totožné.

Z evropských zemích si Amerika v průzkumu vedla zdaleka nejhůře u Španělů, kde třetina obyvatel vnímá Spojené státy jako hlavní hrozbu své bezpečnosti (31 %) a jen desetina dotázaných (10 %) jako spojence. Proč právě Španělé takto USA hodnotí, není z výzkumů patrné. Je možné, že to bude tím, že Španělsko není vystaveno žádné vnější hrozbě, což se ostatně projevuje i tím, že jako jediná země NATO odmítlo Španělské království podpořit navýšení výdajů na obranu na požadovaných 5 % HDP.

Kapitolou samou o sobě je pak přístup Kanady. Dle průzkumu Pew Research Center totiž většina Kanaďanů vnímá současné Spojené státy jako hrozbu. Připomeňme přitom, že sousedství mezi USA a Kanadou bylo dáváno za vzor dobrého soužití, pevného vojenského a politického spojenectví či vzájemně velice výhodné hospodářské provázanosti. 

Poté, co si obě země prošly v prvních desetiletích po americké revoluci menšími šarvátkami (Kanada tehdy ještě v dnešní podobě neexistovala a spadala pod Britské impérium), zavládl kýžený pragmatismus. Hranice se upravovaly diplomatickým jednáním (viz například Jayova smlouva z roku 1794 či Oregonská smlouva z roku 1846) a za dlouhá desetiletí se staly fakticky nehlídanými. Uzavření smlouvy NAFTA o volném obchodu mezi Washingtonem, Ottawou a Mexico City pak v 90. letech znamenalo úplně nový prvek ekonomického sblížení.

Jenže časy se výrazně změnily. Trumpův nástup do úřadu způsobil hned v prvních měsících znatelné zhoršení vztahů poté, kdy prezident začal otevřeně mluvit o zániku kanadské suverenity a nutnosti připojit zemi (jen tak mimochodem federaci 10 provincií a 3 teritorií) k USA jako jednotný 51. stát. 

Že tato slova Kanaďané neberou na lehkou váhu jasně dokázaly jarní volby do dolní sněmovny Parlamentu. Dlouho favorizovaní a po moci lačnící konzervativci v nich prohráli s vládními liberály především proto, že konzervativní vůdce Pierre Poilievre svým stylem v mnohém připomínal Trumpa. Navíc se mu nepodařilo přesvědčit voliče, že by mu byl obstojným sokem. 

Staronový premiér Mark Carney je přitom do značné míry ztělesněním kanadského přístupu k USA – pragmatický, slušný, ale tvrdý vyjednavač, který se nezdráhá přerýsovat dosavadní geopolitické trajektorie. Jasným důkazem toho může být sblížení s Evropskou unií, symbolizované dohodami a spolupráci v obranném průmyslu.

Carneyho prohlášení, že Kanada je příliš závislá na americkém vojenském hardwaru a současná situace vyžaduje výraznější diverzifikaci směrem k evropským dodavatelům, představuje geopolitickou realitu, jež by ještě před několika lety byla naprosto nemyslitelná. Pokud se tedy Trump domníval, že kanadský premiér půjde ve šlépějích svého britského kolegy Sira Starmera a pro zachování „special relationship“ udělá téměř vše, šeredně se zmýlil.

O čem všechna tato čísla vypovídají? A lze vůbec vyvozovat nějaké závěry z něčeho tak proměnlivého a nejistého, jako jsou průzkumy veřejného mínění? Ano… i ne. Základní poučka teorií mezinárodních vztahů říká, že aliance či jen partnerství nepřežívají ze sentimentu, ale pouze pokud dokáží dlouhodobě naplňovat zájmy svých členů. Značnou roli hraje rovněž prostředí, v němž jsou uzavírána. 

Trumpova Amerika navzdory občasným rétorickým roztržkám zůstává zcela klíčovou alianční a partnerskou mocností – minimálně pro státy Západu a východní Asie. Nutno však poznamenat, že tvrdý postup Washingtonu v rámci celních válek vůči spojencům, stejně jako raketový vzrůst významu řady mocností globálního Jihu může v následujících dekádách výrazně proměnit nám známé mocenské siločáry. 

Stále totiž platí ono realistické – neexistuje nic jako mocenské vakuum. Absence či oslabení vlivu jedné velmoci téměř okamžitě vyústí ve vzestup mocnosti jiné. Současné průzkumy veřejného mínění ve světě se tak mohou v celkovém kontextu stát oním pomyslným „kanárkem v dole“.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.