Izrael, USA a selhání Evropy: Blízký východ mění pravidla hry pro NATO

Na otázku, zda se válka vyvíjí podle představ politických lídrů Izraele a USA, není jednoznačná odpověď. Osobně mám za to, že ministerský předseda Benjamin Netanjahu je přinejmenším zčásti spokojen. Írán sice není zdaleka zcela paralyzován a nic nenasvědčuje tomu, že by byl vládnoucí režim ajatolláhů navzdory těžkým vojenským a personálním ztrátám před pádem; rány, které utrpěl a které nepochybně ještě utrpí (nejen v Íránu samotném, ale i například v Libanonu – hnutí Hizballáh, o dalších nemluvě), jej ale mimo jakoukoli pochybnost vážně oslabily.

Izrael se tak bude moci cítit, přinejmenším dočasně, bezpečnější než před válkou. To mimo jiné hraje do karet premiérovi, jehož na podzim čekají parlamentní volby, ve kterých mu nejde jen setrvání v čele vlády, ale i to, zda neskončí před soudem, případně ve vězení.

Ve Washingtonu je situace na první pohled jiná. Zatímco Izraelci jsou v podpoře vlády relativně jednotní, přinejmenším v tom slova smyslu, že vedou obrannou válku proti zemi, jejíž politické vedení se nijak netajilo cílem je zničit, „spláchnout je všechny do Středozemního moře“, jak se nejednou vyjádřil například bývalý íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád, většina Američanů se staví proti válce. 

Nejsou to přitom zdaleka pouze demokraté a obecně odpůrci prezidenta Trumpa, ale i republikáni včetně jeho skalních příznivců z hnutí MAGA, jimž prezident slíbil, že žádné války rozpoutávat nebude a že se soustředí na vyřešení domácích problémů.

Ve Spojených státech se navíc rychleji, než se zdá, blíží Midterms. Američané půjdou volit celou Sněmovnu reprezentantů a třetinu Senátu již 3. listopadu 2026 a současné průzkumy nevypadají pro republikány v čele s Trumpem příliš dobře. O Sněmovnu reprezentantů přijdou téměř jistě, situace v Senátu je na vážkách. Pokud by Reps ztratili obě komory Kongresu, nejen že by se Trump pro poslední dva roky vlády stal tzv. „chromou kachnou“ (Lame Duck), která by jen stěží prosazovala svoji politiku, ale kromě toho by mu akutně hrozil již třetí impeachment.

Jakkoli si nemyslím, že by s ním demokraté uspěli (představa, že by pro něj získali potřebných 67 hlasů v Senátu, je mimo realitu), i tak by to bylo pro Bílý dům velmi nepříjemné. O to víc je vývoj války na Blízkém východě pro Trumpa, který naléhavě potřebuje viditelný a nezpochybnitelný úspěch, důležitý, a o to hysteričtější jsou jeho reakce, včetně reakcí na ne úplně vstřícný a šťastný postup evropských členů NATO, které, mimo jiné, odepřely americkým transportním letadlům přelet přes vlastní území. Budoucnost aliance je rázem silně nejistá.

Tím se dostáváme k roli, kterou ve válce na Blízkém východě hraje Evropa, Evropská unie a evropské státy NATO. Na prvním místě je třeba říci, že právě tato válka více než jiné ukázala, jak je Evropa z pohledu velké, světové politiky tak říkajíc „na okraji“.

Spojené státy, Izrael, Írán, Čína, Pákistán jako zprostředkovatel diplomatických jednání – jedna jaderná velmoc vedle druhé, jsou v centru dění. Názor evropských politiků, včetně lídryň Evropské unie, Ursuly von der Leyenové a Kaji Kallasové, nejen že v zásadě nikoho z velkých hráčů příliš nezajímá, ale ani není důležitý. Nejlépe se to ukázalo včera: když britský premiér Keir Starmer na tiskové konferenci řekl „dosáhli jsme příměří“, vysloužil si na sociálních sítích takovou míru posměchu a ironie jako dlouho ne, a to je v jeho případě co říct. Podíl Velké Británie a Evropy obecně na příměří se totiž ve skutečnosti limitně blížil nule a celý svět to věděl a ví.

Evropa na velkou světovou politiku prostě nemá sílu. Ekonomickou, vojenskou, ani politickou, i kdyby se francouzský prezident Emmanuel Macron snažil sebevíc – nakonec to i z jeho strany jsou, řečeno se Shakespearem, vesměs jenom „slova, slova a slova…“

Příčin je celá řada: téměř totální podlehnutí zelené ideologii, s tím související katastrofální energetická politika, destrukce vlastního průmyslu včetně strategických odvětví, devastační dopady dlouhá léta prakticky neomezené imigrace, absence reálné vojenské síly atd. Nejlépe je to vidět na Spolkové republice Německo, jež musí čelit dopadům katastrofální vlády kancléřky Angely Merkelové (2005–2021) i tlakům z Bruselu, kde „vládne“ její někdejší ministryně, dnešní šéfka Evropské komise, již zmíněná Ursula von der Leyenové (od prosince 2019).

Abychom se ale nezříkali vlastní odpovědnosti – k současnému stavu EU přispívají i někteří čeští vysoce postavení čeští politikové, například, pars pro toto, europoslanec Luděk Niedermayer, jenž je přesvědčen, že Evropa musí stát v čele „zelené revoluce“ (Green Deal), protože má historicky, již od časů tzv. průmyslové revoluce z přelomu 18. a 19. století, na množství emisí historicky největší podíl.

Pokud přední evropští politikové podlehli zelenému fanatismu do takové míry jako Niedermayer (který zdaleka není sám a není ani, abych byl spravedlivý, nejradikálnější) a pokud jejich názory sdílí nemalá část evropského establishmentu v exekutivě, není a nebude „starému kontinentu“ pomoci.

Jakkoli jsou výše zmíněné skutečnosti velmi vážné, aktuálně nejkritičtější je situace kolem Severoatlantické aliance. Donald Trump se netajil kritickým názorem na fungování NATO již během svého prvního mandátu v Bílém domě (v letech 2017–2021) a po návratu do prezidentského úřadu v lednu 2025 tento postoj ještě zesílil, což je pro Evropu nebezpečné samo o sobě.

Ponecháme-li stranou krajně levicové a navrch antisemitské extremisty, jakým je například španělský premiér Pedro Sánchez, který nedávno litoval toho, že jeho země nemá jaderné zbraně, protože by tak mohla Izraeli dát co proto, nebo velkou část irské politické reprezentace, je postoj některých evropských států – členů NATO k americké válce na Blízkém východě a k USA samotným, jak to jen říct, stěží pochopitelný, chybný, a navíc s krajně neblahými důsledky.

V meritu věci není vůbec podstatné, že Donald Trump je těžký narcis s psychopatickými rysy či sklony, nezřídka neschopný racionálního jednání a že komunikace s ním je extrémně složitá. Mnohem důležitější je dělat takovou politiku a takovou diplomacii, která by byla pro Evropu, hlavně pro její bezpečnost, efektivní, i kdyby to vyžadovalo „specifický přístup“ vůči americkému prezidentovi.

Hraje-li se o naši bezpečnost, o, bez nadsázky, naši budoucnost, je povinností politiků odložit alespoň na chvilku vlastní ego (často rovněž mimořádně zbytněné), leccos skousnout a jednat tak, aby udrželi Američany v NATO, téměř za každou cenu.

Rozhodnutí neposkytnout Američanům možnost přeletu přes vlastní území je katastrofální strategická chyba, která se Evropě těžce vymstí. Včerejší vyjádření Trumpovy tiskové mluvčí Karoline Leavittové, že prezident bude s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem ve Washingtonu jednat o možnosti vystoupení USA z aliance, je přesně ta reakce na jednání evropských politiků, jemuž bylo snadné se vyhnout.

Trump by nepochybně skousl, že se Evropané, byť jsou členy NATO, do války nezapojí přímo; odmítnutí vpustit americká letadla do svého vzdušného prostoru jej ale namíchlo na nejvyšší míru a já to, popravdě řečeno, chápu, a nejsem zdaleka jediný.

Evropští politikové tím navíc, jak už jsem psal, nenaštvali jen Trumpa a jeho lidi, ale i spoustu dalších amerických politiků a příslušníků politických, ekonomických a společenských elit, kteří stojí proti Trumpovi, ale v tomhle ohledu pro něj mohou mít pochopení, třebaže si je nechají (prozatím) pro sebe, stejně jako sdílí jeho náhled na Evropany jako na „černé pasažéry“ v rámci NATO.

Jak už jsem řekl: vlastní ego a dětinská umanutost, snaha vypadat hezky před mainstreamovými a levicovými médii (jichž je většina) a na sociálních sítích – to všechno u významných evropských lídrů převládlo nad racionalitou. Škoda, na nápravu už může být totiž pozdě.

A ještě jedna poznámka. Ti, co se potutelně usmívají či vysmívají zatím poněkud rozpačitému, ne-li rovnou neúspěšnému americkému postupu ve válce na Blízkém východě, jsou, s prominutím, dětinští hlupáci, anebo ideologičtí fanatici. 

Nejsou-li schopni pochopit, že ono „Velké zlo“ (Great Evil) nejsou ani USA, ani Izrael, ale íránský teokratický režim, a že pokud by Izraelci a Američané ve válce fatálně neuspěli a ajatolláhové ano, byla by to i naše prohra, nikoli naše vítězství, ať už si o tom naivky s transparenty LGBT+ for Free Palestine či Fuck Israel! v rukou a podobnými myslí cokoli.

Jakkoli to z historie dobře známe, i tak mě zkrátka nepřestává fascinovat, jak může osobní, ideologická či jiná zášť vůči jednomu politikovi (Trump či Netanjahu, případně oba dva) nebo skupině politiků (Trump, Vance, Rubio a spol.) zblbnout i řadu inteligentních lidí natolik, že nejsou sto abstrahovat od jednotlivosti (konkrétní politik), takže úplně v klidu odmítnou i celek. 

Přitom je to úplně, krystalicky jasné, opakuji to znovu: izraelský a americký neúspěch či rovnou krach na Blízkém východě by byl i neúspěch / krach náš, v Evropě jako celku, ve střední Evropě i v naší zemi.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.