KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Nové filmové adaptaci klasického románu Emily Brontëové Bouřlivé výšiny předcházela mohutná marketingová kampaň, v níž hrála prim hlavní hvězda Margot Robbie. Jenže právě její obsazení do titulní role zároveň vyvolávalo největší obavy. Právem.
Z bouře zůstala jen kulisa
Román, který čeští čtenáři znají pod zavedeným názvem Na Větrné hůrce, se český distributor rozhodl do kin uvést pod doslovným převodem Bouřlivé výšiny. Snad aby snímku dodal jakousi bouřnou brizanci. Je to celkem pochopitelné: tento název je totiž jediné, co v adaptaci z bouřlivého vztahu zbylo. Přes dvě hodiny plytké romance jsou jinak k nevydržení.
Stejně tak je pochopitelné, proč režisérka Emerald Fennellová sáhla po klasickém románu, který je symbolem osudové a démonické lásky. Režisérka ale tento román dokonale vykostila a namísto toho nabídla plochý a nezajímavý příběh: v něm se mladá žena vdá z rozumu za zámožného nového majitele sousedního panství a když se vrátí její někdejší milý, jenž mezitím taky záhadně zbohatl, neodolá dávné přitažlivosti a s navrátilcem se potají schází a oddává sexu.
Drahý film, laciný výsledek
O co méně je sexu v knižní předloze (no, není tam žádný), o to více je ho ve filmové adaptaci. Jenže i tady platí, že méně je více. Režisérka to okořenila i nějakými BDSM scénami, ale vše je tak cudné, až je to trapné. Pokud by knižní předlohu zneužila a udělala by z toho nějaké porno, takový Tajemný hrbol v kalhotech, něco takového, bylo by to snesitelnější. Ale to by tam asi nedostala hvězdy stříbrného plátna a nemohlo by se to tvářit jako umění.
A taky by na to nedostala rozpočet 80 milionů dolarů. Jen se lze dohadovat, na co na částka padla — tedy vedle gáže herců a kostýmů. Protože kulisy, zejména tedy Větrná hůrka, působí jako z nějaké nízkorozpočtové pohádky. Záběry krásné a drsné krajiny anglického severu to skutečně nezachrání.
Jenže kulisy jak z Ronjy, dcery loupežníka jsou úplně tím nejmenším problémem. A nejmenším důvodem, proč jsou Bouřlivé výšiny tak nesnesitelně špatný film. Ony by byly špatný film, i kdyby se nehlásily k vynikající literární předloze. Takhle jsou nejen špatné, ale i trapné.
Hlavní důvody jsou dva. Osekání příběhu a výběr herců. Předloha Na Větrné hůrce má působivě inovativní narativní rámec, jehož filmové zpracování by bylo zajímavé, ale taky obtížné, a proto se do něj režisérka ani nepustila. Zůstaňme ale u samotného příběhu. Zatímco nový film nabízí jen banální příběh manželské nevěry a smrti při potratu, knižní příběh předkládá čtenáři démonický vztah plný vášně, který jde za hrob, doslovně i přeneseně. Ve filmu Heathcliff štká na těle mrtvé Catherine, v knize se dobývá do jejího hrobu. Zatímco ve filmu Catherine potratí, v knize dítě přežije a Heathcliff se prostřednictvím svého vlastního potomka snaží zničit i toto dítě.
Maloměšťáctví vkusu
Jenže tato démonická vášeň, láska proměňující se v sadistickou pomstychtivost, včetně mrzačení osudů dětí, to je něco, co by maloměšťácký vkus uráželo. Maloměšťák si vystačí s náznaky BDSM a nemanželským sexem, to je všechno v pohodě. Vášeň překračující všechny hranice, to už nikoli. Bouřlivé výšiny tak trpí vším, čím všechny americké adaptace klasiky osmnáctého a devatenáctého století: maloměšťáckým vkusem laciného hedonismu.
Stejně maloměšťácký je i druhý důvod: obsazení hlavních postav. Cathy je v románu uhrančivá tmavá dívka s dlouhými vlasy a tmavě hnědýma očima. To je samozřejmě handicap, s nímž se Margot Robbie nemohla nikdy vyrovnat. Stejně tmavý, ba dokonce snědý je i Heathcliff. Jenomže režisérka do role obsadila Jacoba Elordiho. Jeho protikladem je v knize Edgar Linton, protikladem povahovým, ale i typovým. Je to drobný blonďák s modrýma očima. Snad z důvodu politické korektnosti, důvodu rovněž maloměšťáckého, obsadila režisérka do jeho role Shazada Latifa, britského herce částečně pákistánského původu. A skutečně do nefunguje. Když po smrti Cathy vyjde před dům v zakrvácené košili, má divák dojem — ještě umocněný Latifovým účesem a vousem —, že vidí kuchaře z indické restaurace, který právě dovařil karí a jde si zakouřit, a nikoli severoanglického aristokrata . Přitom Latif by byl naopak skvělý jako Heathcliff, etnicky neurčený nalezenec z liverpoolských doků.
Další krádež klasiky
Bouřlivé výšiny jsou tak další z mnoha krádeží staré klasiky. Jako v mnoha dalších případech tu nejde o nějaké přepisování nebo reinterpretaci kanonického díla, ale prostě a jednoduše o hamižnou vychcanost a nedostatek vlastní imaginace. Ta nebyla ani u Emily Brontëové originální, taky se víc než inspirovala příběhem, který už existoval. Ale aspoň mu dokázala dát něco svého a podat ho novým, originálním způsobem. Právě uvedená adaptace nepřináší nic, jen ubírá. A k tomu všemu strašně nudí.
