KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Přesně před čtvrtstoletím jsme se stali členy elitního obranného klubu. Přijetím do NATO se pro nás završila první, nejdůležitější etapa budování nové republiky po znovunabytí svobody. „Cesta zpět na Západ“ dosáhla důležitého milníku, který jsme toužebně vyhlíželi ve snaze zabránit opětnému pádu do područí Moskvy. To platí pořád. Co ještě zůstalo, co se splnilo a co už je možná jinak?
Dodnes vzpomínám, jak jsem si před pětadvaceti lety hrdě připnul na sako odznáček NATO (a nosil ho pak dlouhá léta). Byla to velká sláva, velká radost – a také velká úleva.
Poslední okupační voják sice opustil naše území již o osm let dříve, ale ačkoli to jsme rovněž velmi slavili, pořád jsme věděli, že teprve vstup do Severoatlantické aliance nám zajistí definitivní vymanění se ze sféry ruského vlivu. Což se tedy konečně stalo 12. března 1999.
Když říkám „my“, mám na mysli onu proatlantickou většinu společnosti. Členství v NATO ovšem mělo řadu odpůrců zejména v levicové části spektra. Řadili se k nim komunisté, ale i někteří sociální demokraté. Jan Kavan, ministr zahraničí ve vládě Miloše Zemana, jemuž připadl úkol formálně podepsat přístupový protokol, okamžitě poté způsobil faux pas, když se otázal, jak se z Aliance vystupuje.
Nicméně ani tento trapný výstup nemohl nic změnit na masivní
podpoře pro vstup. K čemuž jistě přispěla i skutečnost, že velkým propagátorem
NATO se stal prezident Václav Havel, ačkoli hned po sametové revoluci zastával
názor, že se má zrušit nejen Varšavská smlouva, ale i Severoatlantická aliance.
Proatlantický konsensus byl tak silný, že když pár týdnů po přijetí, v dubnu 1999, byla naše vláda požádána o přelety letadel bombardujících Srbsko, socialistický premiér Zeman vyhověl (i když straníci proti tomu rebelovali).
Následovala „šťastná dekáda“. Moskva neuskutečnila své hrozby, že když se NATO rozšíří do východní Evropy, bude to považovat za akt nepřátelství. Zdála se smířená a mimo jiné v té době s aliancí spolupracovala například v boji proti terorismu. Prezident Vladimir Putin se v roce 2000 dokonce ptal, kdy bude jeho země pozvána do Aliance.
Avšak ukázalo se, že jde o pouhou iluzi, o umírněnost vynucenou tehdejší slabostí Ruska. Jakmile se impérium začalo zase stavět na nohy, obnovilo své světovládné ambice.
Pocítili jsme to v roce 2006 kvůli chystané stavbě amerického obranného radaru v rámci globálního protiraketového deštníku. Najednou se kremelský diktátor začal chovat, jako bychom stále byli v jeho moci.
Tehdy Rusko spustilo první hybridní operaci proti Západu, platilo u nás demonstranty „proti základnám“ a v rámci černé propagandy se snažilo diskreditovat českého premiéra. Tehdy poprvé spolupráce v NATO zaskřípala, když nový prezident USA Barack Obama projekt radaru v rámci „restartu vztahů“ s Moskvou zrušil.
Do té doby rovněž spadá neúspěšná snaha předsedy české vlády Mirka Topolánka a polského prezidenta Lecha Kaczynskiho přesvědčit spojence o nutnosti zastat se Gruzie, kterou Rusko přepadlo. Říkali tehdy, že další na řadě je Krym a pak Pobaltí a Polsko. Bohužel se nemýlili… Jak později přiznal bývalý generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen, Západ udělal „první chybu“, když v roce 2008 na bukurešťském summitu nenarýsoval jasnou cestu ke vstupu Ukrajiny a Gruzie do Aliance.
Nyní sklízíme trpké ovoce naší váhavosti a slabosti. Putin si to vyložil jako pobídku k expanzi. Anexe pětiny Gruzie mu prošla bez jakékoliv naší faktické reakce. Stejně jako později zabrání Krymu.
Pokud ho nezastavíme na Ukrajině, je potenciálně v sázce bezpečnost a nedotknutelnost samotného území Severoatlantické aliance a určitě její čest a respekt k ní. Po 75 letech existence a čtvrtstoletí našeho členství stojí toto obrané společenství před možná vůbec největší výzvou, jaké kdy čelilo.
Skutečně je situace svým způsobem vyhrocenější, riskantnější a vratší než za studené války. Tehdy zde existovaly dva mocné bloky a mezi nimi jasně narýsovaná červená linie, kterou se nikdo neodvažoval překročit, protože za ní číhala jaderná apokalypsa.
Tato „rovnováha děsu“ na jedné straně budila mnohé obavy, na druhé však zajišťovala stabilitu. Odehrávaly se jen zástupné
střety, „proxy války“, ale NATO a Varšavská smlouva si dávaly dobrý pozor, aby
se jejich vojáci nikde nestřetli přímo.
Nyní je to jiné. Kdyby Rusko porazilo Ukrajinu, neznamenalo by to jen přesun pár figurek na globální šachovnici, ale hrozivé vychýlení rovnováhy sil přímo v Evropě, na hranicích NATO. A fatální oslabení jeho pozice ve světě.
Putin pořád opakuje, že válčí s celým Západem – a v podstatě má pravdu. I když jde o třetí zemi, naši spojenci a ještě více naši nepřátelé by si zabrání tohoto území Moskvou vyložili jako selhání Aliance a její schopnosti vynucovat mír a bezpečí ve světě. Navíc v prostoru, který se jí bytostně týká.
Za dobu, kdy jsme členy Severoatlantické aliance, jsme prožili dekádu iluze naprostého bezpečí a klidu, poté dekádu zneklidňujícího růstu moci a agresivity Ruska a nyní pětiletku, kdy se rozhoduje o budoucí roli a postavení NATO.
S hrůzou zjišťujeme, že jeho evropská část není schopna obrany a nemá ani kapacity na výrobu dostatku zbraní a munice. O tom, že hrozby nebere nikdo na lehkou váhu, svědčí skutečnost, že řada zemí, včetně Česka, začíná konečně plnit závazek vydávat na obranu alespoň 2 % HDP.
To vše se děje na pozadí zhoršování globální bezpečnostní situace, za nímž stojí rostoucí izolacionismus Spojených států a vzestup Číny. Jsme na prahu nového soupeření velmocí, přičemž tentokrát půjde o střet mezi demokraciemi a autokraciemi.
Mnozí tvrdí, že skončila éra bipolarismu po druhé
světové válce, pak období unipolárního světa dominovaného od 90. let Spojenými
státy a nyní přichází multipolarismus. Jde však o optický klam. Ve skutečnosti
jde stále o souboj dvou pólů: sil svobody a sil nesvobody.
Hodně se za těch 25 (popřípadě 75) let změnilo. Aliance se musí připravit na nové výzvy a nové hrozby, z nichž možná ty vnitřní jsou závažnější než ty vnější. Musíme vyztužit naši obranu, znovu se sjednotit a obnovit spojenecké sliby.
Jedno ale zůstává stejné, a to základní princip a smysl existence NATO: pořád je společenstvím na obranu svobodného světa před tyrany, zločinci a agresory. Ať je či bude svět jakkoli složitý, vždy nakonec existují jen dvě možnosti, dvě volby, dvě cesty, po kterých se lze vydat.
Každý si musí zvolit stranu. Není třetí cesty mezi svobodou a despocií, mezi právem a bezprávím, mezi vítězstvím a porážkou. To by měli mít na paměti zejména ti, kteří relativizují význam udržování bezpečí ve světě boje a vůli k vlastní obraně.
Výzvy k míru „za každou cenu“ a dekadentní pacifismus vedoucí až k odmítání vzít do ruky zbraň při přepadení vlastní země jsou horší než nejhorší nepřítel. Vždy máme nějakou šanci nad ním vyhrát, ale když kapitulujeme, rezignujeme a nevzdorujeme zlu, prohráli jsme předem.
Ještě jsem nezmínil jednu dekádu. Oněch deset let, kdy jsme usilovali o to dostat se do NATO. Nezapomínejme na dobu, kdy jsme ještě nebyli členy elitního klubu, součástí nejúspěšnější obranné aliance v dějinách. Jak jsme toužili schovat se pod ten ochranný modrobílý deštník!
Nyní to štěstí máme. Važme si ho, dělejme vše, abychom o ně nepřišli a přejme ho druhým. Nedokážeme zajistit bezpečí a mír vždy, všude, všem a hned. Ale musíme zůstat majákem, nadějí pro ostatní, že pól svobody nakonec vždy přemůže pól nesvobody.
