KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Každý, kdo se jen trochu zajímá o historii a současnost Ruska, zná jméno Borise Němcova dobře. Stejně tak ví, co stalo před rovnými deseti lety: 27. února 2015 byl tento opoziční politik čtyřikrát postřelen v centru ruské metropole a vzápětí zraněním na místě podlehl. Naplnily se tak obavy, které Němcov vyjádřil v rozhovoru s novináři dva týdny před atentátem: že jej prezident Putin nechá zabít.
Dnes, deset let od zmíněného atentátu, je Boris Němcov jedním ze symbolů odporu vůči Vladimiru Putinovi. Pokud jde o Českou republiku, není nijak náhodné, že se někdejší náměstí Pod kaštany, kde sídlí velvyslanectví Ruské federace, na základě iniciativ veřejnosti změnilo právě na náměstí Borise Němcova...
Nadaný, ambiciózní mladý muž ze Soči
Budoucí první vicepremiér a poté vicepremiér Ruska (1997–1998) z éry Borise Jelcina se narodil v říjnu 1959 v Soči na pobřeží Černého moře, které si lidé pamatují zejména v souvislosti se zimními olympijskými hrami z roku 2014, jež těsně předcházely ruské anexi Krymu.
Od mládí, již během vysokoškolských studií radiofyziky na Státní univerzitě (Maxima) Gorkého v Nižním Novgorodu (dnes Státní výzkumná univerzita v Nižním Novgorodu N. I. Lobačevského), se Němcov intenzivně zajímal o politiku.
Vzhledem k uvolnění politických a společenských poměrů v éře Michaila Gorbačova (1985–1991) se do ní i aktivně zapojil, a to s velkými ambicemi a na „nováčka“ velmi úspěšně: od roku 1991 do roku 1997 zastával (jako nejmladší vůbec) post gubernátora Nižního Novgorodu.
V letech 1997–1998 byl dokonce vicepremiérem vlády Ruské federace (v době vlády prezidenta Borise Jelcina a premiérů Viktora Černomyrdina a Sergeje Kirijenka), jedním z reformistů odhodlaných vést Rusko na Západ, k demokracii a ke „klasickému“ kapitalismu se vším, co k nim patří.
Jméno Borise Němcova silně rezonovalo nejen v Rusku, ale i v zahraničí. Například někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová (v úřadu v letech 1979–1990) o něm s velkým respektem psala ve své knize s názvem Umění vládnout: strategie pro svět v pohybu (Statecraft: Strategies for a Changing World; 2002). Univerzita v Cambridge jej už deset let předtím zařadila mezi dvě stě budoucích možných světových (nejen politických) lídrů. Mnohé nasvědčovalo tomu, že Boris Němcov má nakročeno k opravdu velké kariéře…
V opozici proti Putinovi
Dějiny se ale nakonec ubíraly jiným směrem, než si přál Boris Němcov a ti Rusové, kteří věřili v co nejrychlejší přiblížení Ruska k Západu.
Nemocný prezident Boris Jelcin si ve finále zvolil jako svého nástupce Vladimira Putina, jenž začal měnit Rusko „k obrazu svému“, byť se zpočátku zdálo, že by mohl pokračovat v „jelcinovském“ prozápadním kurzu.
V nultých letech našeho století i na počátku desátých let Putina ostatně za svého „přítele“ či přinejmenším za „spolehlivého, důvěryhodného partnera“ pokládala většina západních státníků.
O tom, že Západ Putina a putinovské Rusko dlouho vnímal – navzdory například rusko-gruzínské válce (válce v Jižní Osetii) z roku 2008 a navzdory stále zřetelnějším náznakům toho, že jeho režim směřuje k autoritativní podobě – ne-li jako přítele, tak stále ještě jako „partnera k diskusi“, svědčí i pražský summit amerického prezidenta Baracka Obamy a Putinovy loutky Dmitrije Medveděva (prezidentem v letech 2007–2012) konaný roku 2010.
Narušení tohoto obrazu přinesla až anexe Krymu v ruce 2014, třebaže ji Barack Obama fakticky vzato „bez mrknutí oka“ akceptoval a i nadále pokračoval ve svém „appeaserském“ postoji vůči Rusku; jeho zahraniční politika byla ostatně katastrofální jako celek. To by ale bylo na jiný text.
Boris Němcov v té době působil jako šéf neúspěšných politických formací Svaz pravicových sil a Solidarita. Do Dumy – ruského parlamentu – se s nimi ale ani v jednom případě nedostal.
Již od roku 2007 jej navíc režim vnímal jako nepřítele, o čemž svědčilo několik zatčení za, zjednodušeně řečeno, „protivládní činnost“.
Tyto represe neunikly ani západním politikům a médiím, pro něž se Němcov pozvolna stával jedním ze symbolů boje proti Putinově rodící se totalitě. Jak rychlý konec bude jeho boj proti „režimu zla“ mít, ale nikdo netušil.
Na místě mrtev
K atentátu samotnému došlo 27. února 2015 v centru Moskvy. Šestapadesátiletý Boris Němcov toho dne povečeřel se svou přítelkyní, ukrajinskou modelkou Annou Durickou, v restauraci ve známého komplexu GUM, a následně zamířili po mostě přes řeku Moskvu k ulici Malaja Ordynka.
Vrah na Němcova vypálil celkem šest střel, z nichž čtyři našly cíl; politik byl na místě mrtev, vrah naskočil do přijíždějícího auta a zmizel.
Vladimir Putin, jenž byl opozicí prakticky okamžitě nepřímo obviněn ze zosnování Němcovovy vraždy, nařídil vyšetřování, v jehož čele stanul právník a generál Igor Krasnov, mimochodem od roku 2020 generální prokurátor Ruské federace.
Výsledkem bylo zatčení několika podezřelých. Jeden z nich, mnohokrát vyznamenaný poručík pluku Sever z Oddělení pro boj s organizovaným zločinem ruského ministerstva vnitra Zaur Dadajev, se k vraždě přiznal s tím, že Němcova zastřelil, protože v jednom ze svých článků útočil na islám.
Později ale své doznání odvolal a tvrdil, že bylo vynuceno pod nátlakem. Navzdory tomu byl odsouzen na dvacet let do vězení. Místo jeho věznění není známo, ani to, zda je naživu.
Oficiální vyšetřování bylo hned několikrát zpochybněno; kromě toho bylo prokázáno, že Němcova sledovaly rovněž složky ruského ministerstva vnitra, konkrétně Federální bezpečnostní služby.
Nejen s ohledem na to visí nad vraždou Borise Němcova dodnes řada otazníků. Ohledně jejich vyjasnění jsem osobně velmi skeptický.
A jak to bude s Ruskem dál?
Představa, že by se putinovský režim změnil „sám od sebe“ k lepšímu, je naprosto iluzorní. Putina čeká se vší pravděpodobností smrt v prezidentském úřadu (ať už přirozená či násilná), případně „jelcinovská varianta“ spočívající v tom, že nalezne „svého Putina“, tj. politika, který mu umožní odejít z úřadu, aniž by ho vystavil jakémukoli vyšetřování či represi. Ta je však, vzhledem k povaze jeho „osobního režimu“, nejspíš méně pravděpodobná.
Jak bude putinovské a post-putinovské Rusko vypadat, záleží v nemalé míře na výsledku rusko-ukrajinské války, který zase záleží, opět v nemalé míře, na postoji Spojených států amerických. Ten je dnes, jak to jen říct, poněkud nevyzpytatelný.
Prezident Donald Trump zatím naznačuje, že je ochoten s Vladimirem Putinem jednat a respektovat jej jako partnera; o tom, že je třeba začít z Putinem znovu mluvit, se navíc před pár dny zmínil i francouzský prezident Emmanuel Macron, což naznačuje, že se relativně jednotná „západní fronta“ proti Putinovi začíná pozvolna drolit. Na další vývoj si budeme muset počkat.
Evropa chce mír, Amerika suroviny. U Trumpa se dveře s návštěvami lídrů netrhnou, ale za jakou cenu?
A ještě jednu poznámku si neodpustím: Čas od času ve svém okolí zaznamenám názor, že se autoritářské či již přímo totalitní Rusko, fungující navíc ve válečném režimu, „po Putinovi“ změní. O tom není sporu, post-putinovské Rusko bude jistě jiné, než je teď.
Bylo by ale naivní domnívat se či předpokládat, že to nutně musí být změna k lepšímu. V Rusku totiž zcela nepochybně existují politické síly i ideologické směry, ve srovnání s nimiž je i Vladimir Putin – v tučných uvozovkách – „racionální politik“.
Boris Němcov v Praze
Pokud jde o Borise Němcova, nevím jak vy, ale já si na něj pokaždé, když jedu kolem ruské ambasády, nejčastěji pro syna na tenis na Prahu 6, okamžitě vzpomenu. Jakkoli jinak nejsem žádným velkým stoupencem přejmenovávání ulic, náměstí atd., v tomto případě to podle mě bylo na místě.
Češi mají s Ruskem, včetně někdejšího Sovětského svazu, dlouhé historické zkušenosti; srpen 1968 pak jasně patří k největším traumatům našich moderních dějin.
Připomínat si zavraždění muže, který – možná naivně – snil o lepším, „neputinovském“ Rusku, je konkrétně v Praze jistě třeba. A nejen v Praze. Náměstí Borise Němcova najdeme koneckonců také ve Washingtonu, D.C. ve Spojených státech amerických či v litevském hlavním městě Vilniusu.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
