Všichni do naha! Proč nejsou v Česku daňová přiznání veřejná jako ve Skandinávii?

V Norsku, Švédsku, Norsku i Finsku totiž mají zákony, představující vlhký sen snad každého výběrčího daní – veškerá daňová přiznání všech občanů státu od premiéra až zametače ulic jsou veřejnou listinou. Každý má právo jednoduchým dotazem zjistit, kolik si konkrétní člověk za uplynulý rok vydělal a jakou zaplatil daň.

Každého jistě musí napadnout, že tohle opatření, zavedené v uvedených zemích už hluboko v minulosti, bude zřejmě živnou půdou pro udavačství všeho druhu. Opak je ale údajně pravdou. 

„Snad nikdy jsem se nesnažil zjišťovat, kolik bere třeba můj soused nebo kdokoliv jiný. Ani nevím o nikom, kdo by to cíleně dělal,“ řekl mi už před léty v Helsinkách můj finský kolega, novinář Jussi Laitinen.

Protože ve Finsku už jsou v různých obměnách daňová přiznání veřejná už 150 let, možnost odhalit příjmy druhého člověka už Finy příliš nebere. Považují to za samozřejmost, rozhodně ne za výzvu k udavačství. „Spíš to můžeš využít, když chceš změnit práci a podívat se, jaké jsou tak výdělky,“ řekl Jussi.

Bulvární média také každý rok zveřejňují příjmy různých politiků, sportovců a celebrit, a opět se nejedná o nic, co by mezi celebritami po takové době vyvolávalo nějaké veřejné pohoršení nebo protesty.

Na druhou stranu už samotný fakt, že v zemi jsou daňová přiznání veřejná, pochopitelně společnost nějak formuje. Kdo z Finů by vykazoval na veřejném daňovém přiznání nulu nebo dokonce bral sociální dávky a přitom žil „na vysoké noze“, asi by byl vzhledem k okolnostem považován za blázna, zbytečně si koledujícího o velké problémy. Zvlášť pokud by se jednalo o politika nebo státního úředníka.

Z těchto důvodů se prakticky všude na světě objevují úvahy nad tím, zda by šlo skandinávský systém veřejných daňových přiznání přenést i do poměrů v jiných zemích. Pro vládu je to lákavá představa. Veřejná přiznání značně ztěžují daňové úniky, finanční kriminalitu a vlastně i úplatkářství.

Problém je v tom, že i podle řady odborníků jsou skandinávské zvyky do jiných zemí jen těžko přenositelné. Skandinávská společnost (pokud do ní počítáme i Finsko) je dlouhodobě velmi rovnostářská, založená na vysoké míře zdanění, stejně jako nadprůměrně vysoké otevřenosti, která ale není většinou zneužívaná.

V jiných státech se odborníci obávají právě toho, že by veřejná daňová přiznání mohla vést k udavačství, zhoršení vztahů mezi lidmi, závisti. I USA, kde jsou velmi přísné postihy za neplacení daní a daňové úniky, skončily zatím veškeré pokusy o naprostou daňovou otevřenost neúspěchem. Podobně jako v Německu nebo ve Velké Británii.

V Česku mezitím současná vláda schválila novelu zákona, která by umožnila mimosoudní zabrání majetku, pokud člověk neprokáže jeho legální původ. Tedy vlastně, že si na něj legálně vydělal. Novela, připravená ovšem už minulou vládou, vzbuzuje silné kontroverze, někteří kritici odkazují dokonce na dobu socialistického zabírání majetku.

Navrhnout veřejná daňová přiznání po skandinávském vzoru se ale ani současný kabinet neodváží. To už by bylo zjevně moc i na voliče Andreje Babiše. Ostatně i sám současný premiér už v roce 2017 ve svém slavném výroku sám na sobě dokumentoval, proč se nejen Češi, ale i většina ostatních Evropanů odmítají z hlediska příjmů svléknout úplně donaha jako Finové či Norové.

„Nemám povinnost sdělovat, co jsem nakupoval v roce 1993. Proč bych to měl tady sdělovat? Já jsem se svlékl do slipů, ale pindíka vám ukazovat nebudu,“ prohlásil Babiš (tehdy ministr financí) v pořadu Partie televize Prima. A bylo by to tedy divné, pokud by chtěla vláda jako ve Skandinávii vidět „pindíky“ svých voličů.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.