KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Česko za loňský opět „dostalo“ z Bruselu více peněz, než kolik do kasy EU odvedlo. Takzvaná čistá pozice České republiky loni dosáhla 83 miliard korun a od vstupu země do EU již kladný příspěvek vystoupal na celkových 1,07 bilionu Kč. Je to na první pohled omračující částka, která se jen tak neválí na chodníku. O to více zaráží, že reálné výsledky tohoto přílivu dotací – dlouhodobá ekonomická situace a zhoršující se trend vývoje – jsou v mnoha ohledech špatné.
Je evidentní, že v přepočtu bilion korun eurodotací inkasovaných během dvou desetiletí nedokázal Česko uchránit ani před ekonomickou stagnací, ani před nepříjemně rostoucím zadlužováním, potažmo chronicky deficitním hospodařením.
Je proto na místě se ptát, jaké jsou skutečné přínosy proklamovaně spásných toků „bruselských“ peněz ze společné eurokasy. Jak je možné, že i přes tak obrovský balík peněz „spadlý z nebes“ se Česko zmítá v neřešitelných deficitech a dluzích, kdy ekonomika chronicky stagnuje a na obzoru není sebemenší světýlko naděje na zlepšení?
Kam jsme se posunuli za dvacet let?
Byla by naše situace bez eurodotací ještě výrazně horší? Pokud ano, pak je nutno vést politiky všech garnitur k reálné odpovědnosti za vzniklý stav. Pokud ne, je k diskusi samotný smysl eurodotací, které se – spolu s ideologickým motivem Green Dealu – staly středobodem Evropské unie. Jistě, významná část dotací plyne na základě „tradice“ do zemědělství, které se stalo prakticky vazalem milosrdenství Bruselu a vlád.
Ani zde není konečný součet či spotřebitelský výsledek důvodem k radosti: Ceny potravin za poslední roky udělaly takový „pokrok“ směrem vzhůru, že se z toho spotřebitelům protáčejí panenky. Lze to chápat tak, že bez masivních zemědělských dotací by ceny potravin byly pro našince již úplně nedostupné? Anebo by se trh se situací popral ku prospěchu spotřebitelů?
I když se o to vede dlouhodobý spor, mnoho náznaků ukazuje, že i v tomto sektoru dotace slouží čím dál více těm větším a silnějším, což rozhodně není v souladu s proklamovanou politikou „vyrovnávání rozdílů“.
Dalo by se také říci, že dotace už „nejsou to, co bývaly“. Rozpočet EU, z něhož se hradily, vykazoval standardně vyrovnanou bilanci. Vyplácením dotací nevznikal v Bruselu dluh.
To se však – dá se říci s úderem covidu a následným vypuštění džina s názvem „Green Deal“ z lahve – fatálně změnilo. Některé dotace dnes mohou být vypláceny jen „díky“ celoevropskému zadlužování na úrovni jeho bruselské centrály. Což je něco jako pokus o perpetuum mobile.
Členské státy EU se jako na běžícím páse zadlužují již na národní úrovni; dobře známým případem je i Česko. Současně odvádějí peníze do bruselské kasy a přilepšují si pomocí eurodotací, z nichž vznikají další dluhy, které budou muset platit i čistí příjemci dotací… Nula od nuly pojde s tím, že dluhy nakonec budou hozeny na bedra všech poplatníků.
Eurodotace čím dál více slouží proklamovanému boji s globálním oteplováním, ale chybí na tisíce jiných, potřebnějších účelů.
Kriticky rezavým hřebíkem do eurodotační rakve je postupné překormidlování účelu eurodotací. Dříve bývaly (odmyslíme-li specifickou oblast zemědělství) určeny ke všeobecnému ekonomickému rozvoji a k dohánění bohatších zemí. Typickým příkladem je opět Česko, jež po svém polistopadovém restartu rozhodně nepatřilo v rámci Evropy k těm nejbohatším.
Dnes jsou eurodotace čím dál více určeny k politicko-environmentalistickým účelům souvisejícím s Green Dealem. Což je úplně jiný účel než ekonomický rozvoj. Ač se mnozí politici i ekonomové zaklínají opakem, Green Deal nepřináší ekonomický růst, ale je naopak zdrojem problémů, enormních dodatečných finančních nákladů typu nezastavitelného bujení obnovitelných zdrojů či ultradrahého budování masivní distribuční soustavy.
Na konci řetězce nezamýšlených důsledků jsou pak absurdity, kdy čistý příjemce bilionových dotací, Česká republika, si na reálně potřebné výdaje, jako je budování dálniční sítě – o plánovaných vysokorychlostních železnicích ani nemluvě – musí půjčovat peníze kontroverzními mimorozpočtovými způsoby, jež vyvolávají negativní emoce.
Jinými slovy: eurodotace čím dál více slouží proklamovanému boji s globálním oteplováním, ale chybí na tisíce jiných, potřebnějších účelů. Paradoxně, Evropské komisi, která se nadekretovala do role všemocného řídícího orgánu, se již povedlo zabránit oteplování či zahřívání. Nikoliv ovšem klimatu, nýbrž ekonomiky EU... Ta – asi ne pouhou náhodou v době startu Green Dealu – doslova zamrzla.
Můžeme si být přitom jisti tím, že i pokud by se – čistě hypoteticky – podařilo někdy zastavit globální planetární oteplování (neřešme, jaký je skutečný vliv lidstva na planetární klima), pak to nebude zásluha EU a jejích solárních, větrných a zateplovacích dotací.
Zatímco Unie důrazně utlumuje výrobu energie z uhlí a Německo s Rakouskem totéž neprozřetelně učinilo i s jádrem, Čína (třikrát lidnatější než celá EU) rekordním tempem staví nové uhelné elektrárny, což bude mít totální dopady na růst emisí, včetně těch „oxidouhličitých“.
Dokud greendealovému fetiši nepropadne většina světa, nepomůže planetárnímu klimatu ani Evropská unie, ani její environmentální dotace.
Nejhorší je, že se unijní politické reprezentace nechaly klimatickou mlhou na dlouho dobu oslepit natolik, že si nevšimly nebezpečnější hrozby, než je ta klimatická. Dotační peníze se sice nadále sypou jako z pohádky „Oslíčku, otřes se“, aby se nakonec s úžasem zjistilo, že je EU vojensky slabá, takže si bez americké pomoci nedokáže představit obranu proti vnějšímu ohrožení.
S nadsázkou řečeno – máme zde sice enormně hustou síť cyklostezek a nespočet velmi hezkých rozhleden, ale současně pláčeme nad tím, že možná nebudeme schopni se vojensky bránit Rusku – které má přitom třikrát méně obyvatel než celá EU a jeho HDP je desetkrát nižší.
To samo o sobě je důkazem toho, že přerozdělování eurodotací skončilo v jistém smyslu rozplizlým chaosem, jakkoliv nelze opomenout nadále relativně vysokou životní úroveň unijních zemí. Na jedné straně vznikly zeleným dotováním obrovské dluhy, na straně druhé se zjevil další obří deficit peněz absentujících v obraně, která je zjevně akutnějším problémem než potenciální oteplování klimatu o 1 až 2 stupně.
Celkově vzato, EU na dotace v jejich stávající podobě již evidentně nemá zdroje – má pouze potřebu utrácet čím dál více. Situace bude, jak jinak, řešena ještě větším zadlužováním Unie, což je klasické vyhánění čerta ďáblem.
Což platí i pro Českou republiku. Ta byla původně, vzhledem ke svému nováčkovském statusu, pasována do role čistého příjemce dotací. Nabízí se otázka, zda (a proč) ani 20 let eurodotací nestačilo k tomu dostat se na úroveň, kdy již bruselskou „pomoc“ nepotřebuje.
Znamená to buďto, že dotace původnímu cíli nepomáhají, anebo jen velmi neefektivně a pochybně. Anebo již původní účel dotací neplatí. Případně platí obojí.
Každopádně dnes nelze jednoznačně říci, že by Česko v rámci EU zaostávalo. Některá data vyznívají až překvapivě optimisticky. Připomeňme nejnovější výsledky tzv. „Indexu prosperity a finančního zdraví“, z něhož vyplynulo, že se Česko vrátilo do desítky nejzdravějších ekonomik Evropské unie.
Potřebuje taková země dostávat dotace na vyrovnávání ekonomické úrovně? To je jistě diskutabilní. Přesto i taková země „potřebuje“ být závislá na bruselských dotacích.
Důvod? Dotace se staly primárně politickým nástrojem, kterým si unijní centrála zajišťuje loajalitu dotovaných zemí a jímž udržuje Evropu pohromadě. Bez ohledu na neefektivitu, deformace a hrozby všeho druhu.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
