Zachráníme svět před spálením? Ano. Ale až po fotbale

Mám rád fotbal. Je to krásná hra. Těším se na právě probíhajícím mistrovství světa na každý zápas. To ale nic nemění na tom, jak už jsme psali, že fotbalový šampionát je kvůli jeho pořádání ve třech velkých zemích a nutnosti dlouhých přeletů klimaticky nejškodlivější sportovní akcí všech dob.

Podle různých odborných studií vyprodukuje kolem 9 milionů tun emisí CO2, což odpovídá emisím z ročního provozu 6,5 milionů průměrných osobních aut.

Jinými slovy: pokud bychom v Česku na rok úplně přestali jezdit osobními auty (je jich tady 6,7 milionu), ušetřili bychom na emisích skleníkových plynů zhruba tolik, kolik jich za jeden měsíc „vypustí“ do vzduchu fotbalový šampionát.

Teď si jistě mnohý čtenář řekne: aha, další klimatický moralista, který by snad chtěl zakázat i krávám nadýmání. Ne. Fotbal by měl v tomto případě sloužit nikoliv jako odstrašující příklad, ale jako světově významná ukázka nemožnosti naplnit současné vize takzvané klimatické politiky.

Už v roce 2021 vyhlásil šéf Světové fotbalové asociace (FIFA) Gianni Infantino smělý plán na snížení emisí z fotbalových šampionátů do roku 2030 o polovinu, přičemž do roku 2040 by fotbal neměl produkovat emise žádné. Emisní bilance by měla být vyrovnaná.

A teď ruku na srdce. Věří tomu opravdu někdo? Nebo si z nás dělá Infantino infantilně legraci? Nejen, že současný šampionát je kvůli doletovým vzdálenostem „nejšpinavější“ v historii, ale ten nadcházející, který se bude konat v šesti zemích na třech kontinentech, bude ještě „špinavější“. Tak kdy tedy nastane ten obrat, směřující k emisně neutrálnímu fotbalovému mistrovství? Odpověď je jednoduchá. Nikdy.

I kdyby snad někdo čistě utopicky věřil tomu, že na šampionátu v roce 2034 už budou letadla, vyrobená z balsy, létat místo na kerosin na elektřinu ze solárních panelů, nic to nemění na tom, že současný a příští šampionát jsou „morem pro klima“.

A tedy, opět jednoduše řečeno, pošlou znovu do vzduchu emise, které jsme v potu tváře teoreticky ušetřili zavřením nějaké uhelné elektrárny nebo postavením větrníků někde v Novohradských horách.

Přesto je nám neustále vtloukáno někým do hlavy, že můžeme stále ekonomicky růst, bohatnout, více cestovat a pořádat stále větší a větší fotbalové šampionáty a olympiády a přitom zachraňovat svět snižováním emisí. Jak je vidět právě na fotbale, je to nesmysl. Nejde to.

Pokud bychom skutečně mysleli vážně hrozbu katastrofální klimatické změny, ilustrovanou třeba dnešní rozpálenou Evropou, neříkali bychom „až jednou“. Začali bychom s tím, co považujeme obecně za příčinu této hrozby, něco dělat hned. Okamžitě. A to znamená (mimo jiné) přestat pořádat fotbalové šampionáty na třech kontinentech s obrovskou emisní zátěží.

Je to ale reálné? Není. Nikdo si nedovolí brát lidem „hry“. A ani to není možné. Takového člověka by svrhli z trůnu. Hry, každý rok rozšiřované, vydělávají stále více peněz. Tedy posilují i ekonomiku, ze které pak pocházejí všechny ty civilizační výdobytky blahobytu, včetně třeba lékařských přístrojů pro delší život.

Právě fotbal ukazuje, že nemáme ani minimální vůli na tom něco měnit. Řeči o budoucích trvale udržitelných fotbalových šampionátech jsou naprosto scestné a zavánějí „greenwashingem“, tedy klamavými praktikami v ochraně životního prostředí.

Kdyby měli politici a prvoplánoví ochránci klimatu skutečně zájem na ukončení či alespoň zastavení klimatické změny, museli by na rovinu přiznat, že jedinou cestou k dosažení tohoto cíle není žádná slibovaná technologická změna, ale pouze uskrovnění.

Tedy, pokud použijeme znovu fotbal, návrat k maximálně takovým šampionátům, jaký se konal v roce 1930 v Uruguayi. Za účasti 13 týmů v jednom jediném městě s minimem emisí.

O tom, že k žádnému takového návratu ke skromnosti nedojde, není třeba pochybovat. Nestane se to. Politici budou jen dál chlácholit lid „solárními panely“ na stadionech a dalšími opatřeními, které mají jen zakrýt podstatu věci.

Naprosto jedinou možnou cestou k tomu, aby se emise skutečně celosvětově snížily, je naše uskrovnění, tedy zchudnutí, čehož ale nejsme jako společnost dobrovolně schopni.

Musela by nás k tomu donutit nějaká vnější okolnost, jako byla třeba zcela nedávno pandemie covid-19. Prakticky nelétala letadla, necestovalo se, odkládaly se fotbalové šampionáty. Produkce emisí prudce poklesla.

Nějaké rekordní letní teploty a rozpálený asfalt v Praze ale, jak je vidět, nás k nějaké smysluplné akci na teoretickou záchranu klimatu přinutit nedokáží. Svět možná jednou zachráníme. Ovšem až po fotbale.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.