Hrozí Rusku další mobilizace? Analytik Jiří Just vysvětluje rizika pro Kreml

Jiří, hrozí skutečně v Rusku na podzim mobilizace?

Není to vyloučeno. Takové obavy se v Rusku skutečně objevují.

Ve svém článku jsi citoval názor, že klasická mobilizace nemusí dávat vzhledem k proměně války příliš velký smysl. Ruská armáda dnes potřebuje především operátory dronů, často mladé lidi se zkušeností s videohrami nebo dálkově ovládanými modely. Můžeš to vysvětlit?

Není to můj původní názor. Vychází z vyjádření Timofeje Vaskina, šéfa právního oddělení lidskoprávní organizace, která poskytuje právní pomoc ruským brancům a lidem snažícím se vyhnout vojenské službě.

Podle něj se potřeby ruské armády změnily společně s povahou války. Obrazně řečeno dnes válku z velké části vedou drony a menší část připadá na lidi, kteří se pohybují přímo na bojišti. Potřeba dronů i jejich operátorů je proto výrazná.

Na to nemůžete vzít kohokoliv z odlehlé vesnice. Potřebujete zkušeného mladého člověka, který má návyky například z videoher nebo z ovládání modelů na dálkové řízení. Klasická mobilizace by proto nemusela být příliš účinná, protože ruská armáda stejně jako ukrajinská stále více spoléhá na dronové útoky.

Platí to pro útoky přímo na bojišti i pro dálkové údery. Rusko například zesiluje tlak na oděské přístavy. To ukazuje, že význam dronových útoků roste.

Lidé, kteří mají fyzicky obsazovat území a vztyčovat ruské vlajky v dobytých obcích, jsou samozřejmě stále potřeba. Mobilizace by ale pravděpodobně nevyřešila nejpalčivější problém, tedy schopnost vést rozsáhlou dronovou válku a pomocí dronů Ukrajinu postupně vyčerpávat.

Když jsme spolu mluvili naposledy, byl jsi k mobilizaci skeptický především kvůli jejím ekonomickým dopadům. Proč by byla pro Rusko tak problematická? A změnil ses od té doby svůj názor?

Z ekonomického hlediska jsem stále skeptický. Ruská ekonomika je ve špatném stavu nejen kvůli ukrajinským útokům na rafinerie. Celkový výkon klesá a na pracovním trhu stále chybějí lidé.

Při mobilizaci na podzim roku 2022 odešlo podle oficiálních údajů na frontu 300 tisíc mužů. Další statisíce mužů uprchly do zahraničí. Hovoří se o tom, že ruský pracovní trh tehdy ztratil nejméně milion lidí.

Ekonomika přitom byla v roce 2022 v lepší kondici než dnes. Kdyby teď z pracovního trhu odešel další milion lidí, bylo by to velmi problematické pro soukromé firmy i státní podniky. Neměl by kdo pracovat a ekonomika by dál klesala.

Současně by šlo o sociální otřes. Rusové dobrovolně do války nechtějí a nechtějí tam ani tehdy, když je stát nutí. Pro Vladimira Putina by to pravděpodobně znamenalo další pokles reputace. On chce zřejmě válčit až do dosažení svých cílů, ať už jimi myslí cokoliv. Minimem je pro něj podle mého názoru obsazení Donbasu.

Mobilizace by ale vytvořila ještě větší napětí ve společnosti. Na Rusy se už nyní valí problémy s internetem, blokování sociálních sítí, státní tlak, zvyšování daní i tlak na malé podnikatele. Přidávají se ukrajinské dronové útoky. Mobilizace by možná nebyla poslední kapkou, ale byla by další kapkou, která by rozleptávala důvěru v režim.

Přesto už mobilizaci úplně nevylučuješ.

Stále si myslím, že ji ruská armáda bezprostředně nepotřebuje. Papírově má ještě kam sáhnout. Existují záložníci a různé způsoby, jak naverbovat další lidi nebo využít vojáky základní služby.

Kreml tvrdí, že vojáci základní služby nebudou posíláni do hlavních bojů. Dokážu si ale představit, že je nasadí na okupovaných územích s vysvětlením, že jde o ruské území a oni ho pouze brání před vpádem nebo dronovými útoky. Tím by se uvolnily jiné síly pro nasazení na frontě.

Domnívám se tedy, že mobilizace stále není nutná. Nevylučoval bych ji ale, protože nevíme, co se honí hlavou náčelníkovi generálního štábu Valeriji Gerasimovovi ani lidem v Kremlu.

V evropských médiích se objevují záběry dlouhých front u ruských čerpacích stanic. Je nedostatek paliva skutečně tak vážný? Chybí benzin i v Moskvě, nebo západní média situaci zveličují?

Orientoval bych se podle údaje, který zveřejnila agentura Reuters. Podle něj klesla kapacita výroby benzinu oproti stejné sezoně předchozího roku o 35 procent. Produkce tedy dosahovala zhruba 65 procent obvyklého stavu.

Z ruského pohledu to možná ještě není katastrofa. Z našeho pohledu je to velmi špatné. Pravda je někde mezi tím.

I v Moskvě jsou fronty a zavřené čerpací stanice. Totéž platí pro Moskevskou oblast. O víkendu jsme byli s manželkou na dače asi sto kilometrů od Moskvy a napočítal jsem cestou šest zavřených čerpacích stanic. Byly mezi nimi stanice velkých sítí i menších soukromých provozovatelů.

Jedna otevřená soukromá stanice nabízela litr benzinu za 135 rublů, což bylo přibližně dvojnásobkem běžné ceny. Problémy tedy existují a situace zatím není vyřešená. Ruská vláda se ji ale snaží korigovat.

V předchozích týdnech jsme například viděli mimořádné fronty v Zabajkalském kraji a v Čitě. Fronta k jedné čerpací stanici měla být dlouhá více než čtyři kilometry. V jednu chvíli tam měli benzin jen pro padesát automobilů a platil limit dvaceti litrů na jedno vozidlo.

Později dorazily cisterny objednané už před měsícem a situace se z ruského pohledu částečně normalizovala. Lidé už nemuseli při čerpání používat QR kód a stanice fungovaly celý den. Pořád ale někde platily limity deset nebo dvacet litrů.

Pro člověka v České republice, který si může kdykoliv natankovat libovolné množství, to samozřejmě normální není. Pro místní obyvatele je však důležité, že se situace dál nezhoršuje a region už není úplně bez paliva.

Nedostatek benzinu v Rusku stále trvá. Rusko ho nakupuje ze zahraničí, například z Číny, Indie a Běloruska. Spekuluje se také o dodávkách z Turecka. Není to ale tak, že by se lidé u každé čerpací stanice prali o poslední kapku benzinu nebo že by v Moskvě a dalších regionech panoval naprostý chaos. Skutečnost je složitější než záběry ze sociálních sítí.

V podcastu Kaviárové tousty jste mluvili o mladém páru, který údajně čekal na benzin 39 hodin. Když se reportéři muže zeptali, koho viní, neobvinil Putina ani samotnou válku. Řekl, že ruská vláda postupuje proti Ukrajině příliš mírně a měla by bombardovat intenzivněji. Je to obecně rozšířený postoj?

Do určité míry ano. Rusy válka štve, ale chtějí, aby skončila ruským vítězstvím. Chtějí, aby Rusko válku co nejrychleji ukončilo a vyhrálo.

Proto se objevují otázky, proč se více nebombarduje Kyjev, proč stále stojí ukrajinský parlament nebo vládní budovy. Tyto požadavky vznikají částečně ze zoufalství.

Rusové nemohou veřejně ventilovat nespokojenost s Vladimirem Putinem, označit ho za viníka problémů ani negativně mluvit o válce do médií. Hrozila by jim perzekuce, zatčení nebo vysoká pokuta. Nespokojenost proto vyjadřují požadavkem, aby už stát Ukrajinu dorazil a válku vítězně ukončil.

Propaganda současně tvrdí, že Rusko je krůček od vítězství, i když vede složitou válku nejen s Ukrajinou, ale údajně s celým Západem. Požadavek zní: už zvítězte, chceme vítězství.

Palivová krize dopadá také na lidi, kteří převážejí automobily z Japonska přes celé Rusko. V Japonsku koupí auto, trajektem ho převezou do Vladivostoku a potom s ním jedou třeba až do Moskvy, Orla nebo Smolenska.

Když přijeli do Zabajkalského kraje, najednou neměli kde natankovat. Na parkovištích tak zůstaly řady aut s volantem na pravé straně a jejich řidiči čekali na příjezd cisterny. Pro nás to může působit kuriózně, ale řada lidí se tímto způsobem živí a palivová krize jejich podnikání výrazně zasáhla.

Ukrajina deklarovala, že chce z Krymu udělat ostrov a odříznout ho od zásobování. Útočí také na logistickou trasu vedoucí z Rostova na Donu přes Mariupol. Jaká je nyní situace na Krymu?

V uvozovkách je o něco lepší než před měsícem. Ve srovnání s vnitrozemským Ruskem je ale stále velmi špatná.

Přeprava benzinu je riskantní. Na trase vedoucí přes okupovaná území Rusové rozmístili mobilní palebné skupiny, které se snaží ukrajinské drony sestřelovat. To ale neznamená, že je situace dobrá.

Benzin je stále nedostatkový. Na oficiálních čerpacích stanicích se prodává přibližně za 200 rublů za litr. Na černém trhu může cena dosahovat 400 rublů. Lidé ho přesto kupují.

Zásadním problémem je také elektrická energie. Ukrajinci útočí na transformátory i elektrárny. Pomáhá jim podle mě také ruský nepořádek a korupce. Peníze určené na ochranu infrastruktury zmizely a nad elektrárnami byly nataženy jen sítě, které ukrajinské drony nezastaví.

Výpadky elektřiny jsou pravidelné. Někdy mají lidé proud pouze dvě hodiny denně. Ukrajincům podle mého názoru pomáhá také skutečnost, že Starlink považuje Krym za ukrajinské území, takže ho mohou využívat při navádění a úderech dronů.

Přesto na Krym stále jezdí lidé na dovolenou. Není jich tolik jako před rokem nebo dvěma, ale turistický ruch pokračuje. Znám rodinu se dvěma dětmi, která se tam chystá i letos. Uvědomují si rizika, a proto si s sebou vezou tři kanystry benzinu.

Jsou to vzdělaní a finančně zajištění lidé z Moskvy, přesto se rozhodli na Krym jet. Pro část Rusů je to stále destinace, která jim za cestu stojí.

Ukrajině se zatím nepodařilo vytvořit z Krymu skutečný ostrov. Situace je tam ale i ve srovnání se zbytkem Ruska velmi špatná.

Velitel ukrajinských bezpilotních sil přezdívaný Maďar měl prohlásit, že Ukrajina Kerčský most cíleně nechává nepoškozený, aby z Krymu mohli odejít lidé, kteří chtějí. Je podle tebe možné, že Ukrajinci už mají schopnost most zničit, ale záměrně to nedělají?

Při vší úctě k němu si myslím, že je to spíše velkohubé PR prohlášení. Ukrajinci se už několikrát pokoušeli most zničit. Použili explozi přímo na mostě i námořní nebo podvodní drony.

Kdyby měli příležitost most zničit, pravděpodobně by to udělali. Navíc z dopravy přes most nevyplývá, že by z Krymu někdo masově utíkal.

Když se tam tvoří zácpy, souvisejí především s cestami za benzinem do sousedního Krasnodarského kraje. Krymské úřady podle mých informací povolily převážet po mostě až 200 litrů benzinu. Lidé si proto jezdí natankovat.

Ukrajina by si pravděpodobně přála masový odchod lidí z Krymu, ale ten je v současnosti nepravděpodobný. Muselo by docházet k mnohem intenzivnějším útokům na Simferopol, Sevastopol a další města, které by lidi skutečně přiměly odejít.

Lidé na Krymu si na válku do určité míry zvykli, podobně jako si na ni museli zvyknout Ukrajinci. Dokud útoky znamenají hlavně drahý benzin, jeho nedostatek a výpadky elektřiny, je to mimořádně nepříjemné, ale dá se s tím žít. Situace by byla jiná, kdyby lidé ve velkém přicházeli o život.

Nelze vyloučit, že šetření mostu je součástí ukrajinské strategie. Osobně si ale myslím, že kdyby Ukrajinci měli možnost tento symbol ruské okupace zničit, udělali by to. Most je však lépe chráněný než zásobníky ropných produktů.

Když jsme přibližně před dvěma týdny viděli záběry front na Kerčském mostě, nešlo tedy podle tebe o exodus z Krymu?

Ve většině případů ne. Nechal jsem si to potvrdit známou, která v té době na Krymu byla. Podle ní vznikly fronty především kvůli panice a snaze načerpat benzin.

Ani nynější fronty podle ní netvoří primárně lidé, kteří Krym opouštějí. Část provozu souvisí s černým trhem. Překupníci jedou natankovat do Krasnodarského kraje a potom palivo převážejí zpět.

Během posledního týdne mělo dojít k více než stovce potvrzených zásahů ruských lodí v Azovském moři. Většinou nejde o velké tankery, ale o menší říční lodě. Proč na ně Ukrajinci útočí a co převážejí?

Pokud se podíváme na civilní část této dopravy, dá se předpokládat, že šlo o lodě převážející obilí. Vývoz zemědělských komodit je pro Rusko mimořádně důležitý.

Ukrajinci se podle mě snaží omezit plavbu v Azovském moři a pohyb obilí směrem do Černého moře. Černé moře je zásadní logistickou trasou pro vývoz ukrajinského i ruského obilí.

Ukrajina se tímto způsobem snaží omezit nebo zastavit další část ruského civilního exportu. Zatím je ale sporné, nakolik se jí to daří. Některé lodě byly zasaženy, ale nebyly potopeny. To je důležitý rozdíl.

Takový počet zásahů je bezprecedentní a ve srovnání s předchozím rokem jde o výraznou změnu. Tehdy se v Azovském moři podobné útoky téměř neodehrávaly. Nyní mluvíme o desítkách úderů.

Část efektu je ale zatím především mediální. Musíme počkat, zda se útoky skutečně projeví na objemu ruského vývozu obilí.

Současně jde o součást eskalace. Rusko na ukrajinské útoky reaguje zesílením úderů na tři oděské přístavy. Ukrajinci chtějí omezit plavbu v Azovském moři a Rusové jim odpovídají útoky na jejich logistiku.

Rusové na novou situaci nebyli připraveni. Nyní se snaží lodě vybavovat aktivními a pasivními ochrannými prvky, například sítěmi. Lodě také doprovázejí mobilní palebné skupiny.

Rozhodující bude, jak se útoky promítnou do exportu. Pokud by Ukrajina dokázala plavbu v Azovském moři výrazně omezit, bylo by to pro Rusko velmi citlivé.

Díval jsem se na internetovou službu sledující lodní provoz a podle ní bylo Azovské moře předchozí den prakticky bez lodí.

To by byl výrazný výsledek. Stále ale musíme počkat, jestli půjde o dlouhodobý stav a jaký bude jeho dopad na obchod.

V Rusku probíhají žně. Objevují se stížnosti zemědělců, že při současné ceně nafty se jim nemusí vyplatit vyjet s kombajny. Jak vážný je tento problém?

Problémy s naftou jsou během zemědělské sezony skutečně výrazné. Informace o nich pronikají i do oficiálních ruských médií tolerovaných Kremlem. Ruské úřady je tedy neskrývají.

Když se po útocích na rafinerie nevyrábí dost benzinu, chybí také nafta. Ruské úřady se s tím snaží něco dělat, protože vývoz zemědělských komodit je pro stát velmi důležitý. Rusko vyváží především ropu, plyn a obilí.

Kontrolní orgány se zabývají stížnostmi zemědělců na růst cen a stát se snaží zajistit naftu alespoň pro největší producenty. Zatím bych ale nechtěl spekulovat, jak se nedostatek paliva projeví na konečném výsledku sklizně.

Největší problémy budou podle mě mít menší farmáři, na které ruská vláda tradičně příliš nemyslí. Někteří mohou skončit, protože se jim kvůli nedostatku a vysoké ceně nafty nevrátí náklady na sklizeň a následný prodej obilí nebo jiných plodin.

Agrární sektor má ve vládě silné zastoupení prostřednictvím vicepremiéra Dmitrije Patruševa. Předpokládám proto, že bude prosazovat zájmy největších hráčů. Ti získají přímé smlouvy s velkými producenty paliv a situaci pravděpodobně zvládnou. Doplatí na ni hlavně menší zemědělci.

V podcastu Kaviárové tousty zaznělo přirovnání, že Putin není geniální šachista, ale spíše judista. Dokáže dlouho snášet rány a čekat, až se situace obrátí v jeho prospěch. Funguje tato strategie v Rusku stále?

Rusové nyní příliš nepřemýšlejí o tom, zda je Vladimir Putin správný car, který vede zemi k blahobytu. Proto také při kritice často mluví neurčitě o vládě, nikoliv přímo o Putinovi.

Vladimir Putin je nosníkem a základem režimu. V jistém smyslu je nedotknutelný. Je personifikací systému, ale současně stojí nad běžnou politickou kritikou.

Bohužel pro nás mu jeho strategie zatím vychází. Rány osudu dokáže přečkat tak, že o nich mlčí nebo čeká, až je ruský systém postupně vyřeší. Systém reaguje pomalu a setrvačně, ale nakonec se rozběhne.

Viděli jsme to například při ukrajinském vpádu do Kurské oblasti. Nepřátelská armáda vstoupila na ruské území, navíc do regionu, který má kvůli bitvě u Kurska mimořádný symbolický význam. Člověk by očekával aktivní reakci prezidenta.

Putin však situaci dlouho veřejně neřešil. Teprve později vystoupil s oznámením, že ukrajinské síly byly vytlačeny, a prezentoval to jako ruské vítězství.

Putin je poslem dobrých zpráv. Soustředí se na vítězství a prohry deleguje na jiné lidi, které může následně odvolat nebo potrestat.

V Rusku už se příliš nepřipomíná potopení vlajkové lodi Černomořské flotily Moskva. Myslím, že řada běžných Rusů by dnes ani nevěděla, co se s lodí stalo. Podobně Rusové ustoupili z Chersonu, jednoho z největších měst, která se jim podařilo na začátku války obsadit. Putinova deklarovaná důvěra přesto zůstávala kolem 80 procent.

Nemyslím si, že je Putin mimořádný stratég s jasnou koncepcí vítězství. Je ale připraven akceptovat, že válka nebude neustále vítězná a Rusko utrpí citelné ztráty. Zřejmě je přesvědčen, že navzdory těmto ztrátám nakonec zvítězí.

Proto problémy veřejně vymlčuje a čeká. Když se objeví něco, co lze označit za vítězství, s chutí to oznámí.

V západních expertních kruzích se mluví o tom, že Ukrajina přebírá iniciativu a Rusko nemá odpověď na středně vzdálené a dálkové útoky. Není ale naivní očekávat, že si kvůli tomu Rusové začnou myslet, že válku prohrávají?

Domnívám se, že žijeme v určité iluzi, že Ukrajinci nyní zvítězí. Prvním problémem je, že nedefinujeme, co znamená vítězství.

Je vítězstvím, když se ruská armáda zastaví na současné frontové linii a podepíše se příměří? To není vítězství, jak jsme ho deklarovali na začátku války, kdy jsme mluvili o obnovení Ukrajiny v hranicích roku 1991.

Je vítězstvím, že drony bombardují Moskvu a další ruská města a Rusové mají problémy s benzinem? Ani to není vítězství. I kdyby Rusové museli jezdit na koních, Vladimira Putina to pravděpodobně nepřesvědčí, aby válku ukončil a stáhl se z Ukrajiny.

Skutečným vítězstvím by bylo, kdyby se Rusko z Ukrajiny stáhlo. Pokud zůstane na okupovaných územích a vznikne demarkační linie podobná Koreji nebo dohoda, která současný stav na neurčito zakonzervuje, není to vítězství v původně deklarovaném smyslu.

Přejeme si, aby Rusko bylo poraženo, ale děláme pro to příliš málo. Málo investujeme do ukrajinského vítězství, především finančně. Chybějí také lidské zdroje.

Pokud má být osvobozeno celé ukrajinské území, Ukrajina potřebuje vojáky. Evropská unie pochopitelně nemůže Ukrajince ve věku od 25 do 60 let vyhostit a poslat je na frontu. To ale současně omezuje naše možnosti dosáhnout toho, co označujeme za vítězství.

Lžeme si do kapsy, když tvrdíme, že Ukrajinci jsou na vítězné vlně a zvítězí. Optimistické zprávy a působivá videa, na kterých odlétne střecha ruské rafinerie, ještě neznamenají vítězství.

Vítězství nastane, až se Rusko stáhne z Ukrajiny. Za současné situace k tomu podle mě s velkou pravděpodobností nedojde.

Soustředíme se tedy příliš na problémy Ruska?

Díváme se především na to, jak trpí Rusko, ale přestáváme sledovat, jak trpí Ukrajina. Ve zprávách se objevují informace o civilních obětech ruského bombardování, ale méně sledujeme cíle těchto úderů.

Rusko ničí síť čerpacích stanic, a to nejen v oblastech u fronty. Útočí na nákladní automobily, logistické uzly a oděské přístavy. Konflikt má i tuto odvrácenou stránku, kterou nechceme vidět, protože chceme sledovat ukrajinské vítězství.

Ignorujeme tím část reality. Ukrajina je v současnosti ve vážných potížích. Situace pro ni zatím naštěstí není kritická, protože má větší flexibilitu v logistice i energetice, jde však o zásadní problém.

Když jsme mluvili o ruské logistické trase spojující Rostov na Donu s Krymem, musíme dodat, že Rusové provádějí něco podobného v Charkovské, Sumské a Dněpropetrovské oblasti.

Zesilují dronové útoky, nasazují nové drony Geran-4, které podle dostupných tvrzení používají umělou inteligenci k vyhledávání cílů, a pokračují v útocích klouzavými bombami.

Ukrajina má určité dílčí úspěchy v Dněpropetrovské oblasti a daří se jí posouvat šedou zónu. Stále ale nemůžeme říkat, že ve větším rozsahu osvobozuje své území. Přidávají se problémy s mobilizací, které někdy z nepochopitelných důvodů přehlížíme.

Způsob, jakým ukrajinské odvodové orgány hledají muže, kteří nenastoupili, může být samostatným politickým problémem. Ve městech se objevuje kritika lidí ve vojenských uniformách, kteří sami nemuseli být na frontě, ale nutí ostatní nastoupit.

Je to brutální a rozhodně to nepodporuji. Současně ale vyvstává otázka, jak jinak má Ukrajina potřebné lidi získat.
Právě to dokazuje, v jak vážné situaci se nachází. Když musí lidi doslova chytat a oblékat je do uniformy, nemůžeme současně tvrdit, že Ukrajina stojí na pokraji vítězství.

Euforie nad některými úspěchy je pochopitelná, neodráží však plně stav konfliktu. Problém je hlubší a složitější, než se může zdát z některých mediálních nebo expertních výstupů.

Vnímají lidé v Rusku Česko a jeho výraznou podporu Ukrajiny, nebo jsme pod jejich rozlišovací schopností?

V souvislosti s válkou Rusové Česko vnímají především prostřednictvím propagandy. Ta jim říká, že Češi vytvořili muniční iniciativu, aby zabíjeli Rusy, nebo že Ukrajině dodávají raketomety Vampire.

Tyto informace se v ruských médiích objevují a lidé je do určité míry absorbují. Když se ale běžného Rusa zeptáte přímo na Česko, často se spustí nostalgická vlna. Vzpomíná, že tam bylo hezky, že si návštěvu užil, že máme dobré pivo nebo lázně.

Osobní nostalgie zatím často převažuje. Propagandě se ještě nepodařilo lidem úplně vtlouct do hlavy, že Češi jsou agresivní nepřátelé.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.