Proč je dobré, aby se ve vaší obci odehrávalo Kingdom Come. Posázavské Sudety zažily nápor fanoušků

Sjíždím autem od Uhlířských Janovic dolů do Rataj, když mě zastaví na tato místa vskutku neobvyklý jev – v chytré navigaci se na hlavní ulici skví červená barva značící zácpu. Aha, něco se děje. 

To už k mému autu přibíhá Jarda, trenér místního fotbalového mančaftu. Hlásí, že hřiště už je plné aut. Ano, v našem bohem zapomenutém městysu se koná sraz fanoušků Kingdom Come: Deliverance (KDC). 

První díl této RPG hry proslavil zdejší farní hrad Pirkštejn stojící v takřka původní podobě jako v 15. století na skalním ostrohu nad Živým potokem a jedním z nejikoničtějších obrazů celé série. 

Vtipné je, že vývojář hry Daniel Vávra si podle místních vybral Rataje úplně, ale úplně náhodou. Prostě se mu tam líbilo. Co to ale znamená pro obec jako takovou?

Rataje nad Sázavou, občas nazývané „Perla středního Posázaví“, jsou vesnicí, která si říká městys, se zhruba 520 stálými obyvateli – čítaje v to další dvě menší obce v okolí. Bez obalu, když přijedete na zdejší strmé kamenné náměstí, máte pocit, že jste se ocitli o 50 let nazpátek. 

Ještě tak postavit před někdejší rozpadající se Hotel Lutrýn nebo Pension Denk autobus RTO, a můžete zde z fleku točit nějaký retrosnímek z normalizačních časů. 

Rataje přitom bývaly vzkvétajícím letním sídlem prvorepublikové smetánky, s jedním hradem známým z KCD a zámkem v horní části náměstí – a dokonce i „za bolševika“ zde fungovalo několik hospod, obchodů nebo spořitelna.

To, jak to v malebném centru obce vypadá, má vícero důvodů, v čele s nešťastnými majetkovými vztahy a liknavým vztahem obce ke svému kulturnímu dědictví. Místo s obrovským turistickým i sídelním potenciálem, cca 40 minut autem od centra Prahy, nemá ani kanalizaci, klasickou školu či lékaře, a pošta tu živoří jen díky tomu, že si senioři stále žádají výdej důchodu.

Hrad s onou kultovní kulatou zvonicí známou z KCD (Pirkštejn) patří církvi a je veřejnosti obvykle nepřístupný, na horním „hradě“, který je ve skutečnosti zámkem a patří obci, si kromě několika opravených prostor můžete prohlédnout výstavu dětských kočárků. 

Ještě, že tu na náměstí mají hospodu – pravou vesnickou s mírně náladovým vrchním a proměnlivou nabídkou točeného piva, zato však kvalitní domácí kuchyní. 

Když si sednete do parčíku před výčep naproti někdejšímu obchodního domu s výhledem na celé náměstí, je vám za hezkého počasí blaze a máte pocit, že vám patří všechen čas světa. Co na to fandové středověkého herního trháku?

Pár středověkých akcí už jsem viděl, ale hráči KCD mají svou nezaměnitelnou identitu danou jednotlivými postavami ze hry. „Očekáváme příjezd 2000 až 3000 fanoušků,“ řekl mi den před akcí naplněnou rytířskými souboji a dalšími středověkými kratochvílemi jeden z organizátorů.

Také vedení obce už pochopilo, že by se na světovém úspěchu hry mohlo nějak pozitivně přiživit a pro malou výstavku „Rataje od středověku po současnost“ poskytlo místnost na zámku a veřejné prostory včetně osobní účasti starosty Luboše Kubáta.

Zdejší hospodský Milan Kopecký nebo majitel penzionu Ota Kmínek se na středověký víkend připravili ještě proaktivněji – Hospůdka U Pinců byla přebudována na středověkou krčmu s patřičně přejmenovaným menu (ale s nenavýšenými cenami!) a jediné důstojné ubytovací zařízení zase dostalo do štítu dobový erb. 

Také pražský bohém a kavárník Ondřej Kobza, bydlící v pronájmu na Pirkštejně, inicioval částečně za své a částečně za církevní peníze rekonstrukci staré zvonice.

Když o desáté dopoledne vyrazil od bran Pirkštejna průvod hráčů v dobových maskách v čele s bubeníky, bylo se na co dívat a pozorování klasických vesnických charakterů očumujících podél trasy na horní zámek defilující „mimozemšťany“ bylo vyloženě vtipné.

Odhadem na 500 Zikmundů, Václavů čtvrtých, Janů Žižků a dalších důležitých postav (ne, hru jsem nikdy nehrál, ale chystám se na to!, pozn. aut.) dospělo na nádvoří zámku, a už jen slyšet zde kultivovanou angličtinu bylo nezvykle povznášející.

„Jsme v Čechách poprvé a velice nás překvapuje, že Rataje stále vypadají dost podobně jako ve hře,“ pověděla mi děvčata odhadem lehce před dvacet, která do Posázaví doputovala ze severu Německa.

„Máte tu hezky a divím se, proč sem nejezdí víc turistů. Je to úplná pecka!“ podivoval se Oli Mäki, který přijel z Tampere ve Finsku. Podobně hovořili i prodejci od dvou stánků s KCD/středověkým „merchem“: „Lidi jsou z Rataj nadšení, je to tu fakt jako v těch herních kulisách.“

Zahraniční účastníci skutečně tvořili zhruba třetinu až polovinu návštěvníků a jejich přítomnost byla sama o sobě osvěžující tím, že do zapadlých středočeských Sudet přinesli trochu odlesku světovosti.

Nejsem úplným „srdcařem“, pokud jde o středověk a jeho zvyky. V mých povrchních očích šlo o dobu, kdy se po krajině pohybovala řada podivných existencí v hrubých kápích a obyčejný člověk nikdy nevěděl, kdy mu nějaký lapka zapíchne kudlu do zad.

Způsob, jakým ale dokáží fandové KCD oživit jindy mrtvé ulice a rozpadající se náměstí, je v dobrém smyslu slova fascinující. A nijak nevadí, že u mnoha postav v dobových kostýmech potloukajících se po Ratajích stěží odhadujete, zda jde o muže, ženy nebo zvířata. 

Takový ruch by mi vůbec nevadil a tajně doufám, že se třeba některému z movitých vzdálených návštěvníků v posázavské perle zalíbí a koupí některý z rozpadajících se domů v centru – třeba renesanční pivovárek, roky zavřené kino nebo kulturní sál.

Mezitím na nádvoří zámku a přilehlém hřišti vrcholí rytířské turnaje i hry v kostky. Hurónský řev diváků slyšitelný zdaleka naznačuje, že jsou spokojeni. 

Vtipné je, že na rozdíl od středověkých zvyklostí se v ukrutném horku skoro nikdo neoddává konzumaci zlatavého moku a většina návštěvníků v teplých oděvech korzujících po obci se zdá být při smyslech. 

Je to možná škoda, protože večírek na můj vkus končí trochu předčasně a večer už hospodu obsazují zase hlavně místní a „lufťáci“. 

Majitel Milan Kopecký má jasno: „Prodal jsem sice asi o polovinu jídla míň, než organizátoři avizovali, je to ale rozhodně pozitivní akce pro celou obec, lidem dělá dobře, že bydlí v místě, které zajímá lidi z celého světa. Je hezké vidět, když Rataje žijí.“ 

„Myslím, že obchodníci rozhodně nevydělali, ale to nevadí, každá publicita je pro obec, jako je ta naše, dobrá a třeba sem dovede zase další lidi, kteří mají zájem nejen o historii, zhodnotil Ota Kmínek, majitel Penzionu Čtrnáctka.

V neděli odpoledne už není po „kingdomácích“ v Ratajích ani památky. Pro mnohé z nich je tato obec tím jediným místem v Česku, které při své ojedinělé návštěvě naší země detailněji viděli. Voda v Sázavě dál teče, ospalé náměstí tone v odpoledním slunci a jen vyřvávání vodáků z kempu u řeky naznačuje jakýsi život.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.