MAGA: Make Aš Great Again? Neochota líných úředníků a prázdné sliby politiků brzdí rozvoj regionů

Zasedání městské rady bylo svižné, jako vždy, když mu předsedal starosta Emil Schindler. Někteří radní si četli v papírech a nevěnovali toliko pozornost dění. Starosta si odkašlal a upozornil na další bod: opravy chodníků ve městě a stavbu nové silnice do Selbu.

„Pánové, k tomuto bodu jsem si dovolil pozvat našeho přítele Gustava. V neděli jsme s rodinami společně poobědvali a mluvili o některých městských záležitostech. Rád by k tomu chtěl něco říct. Souhlasíte, abychom jej přizvali? Je zde, čeká v předsíni“. Všichni souhlasí a jen co do jednací místnosti vstoupí mírně podsaditý pán s huňatým knírem a dobře padnoucím oblekem s vestičkou a hedvábnou vázankou, srdečně se s ním vítají. 

Usazuje se ke stolu a všem nabízí doutníček. Nikdo neodmítl a poté, co studený, jemně kořeněný dým opanuje místnost a přítomní si vymění úvodní zdvořilostní fráze, vyzývá starosta Schindler hosta, ať sdělí městské radě, co řekl jemu na obědě.

„Gustave, jak jsi to myslel s tou podporou?“ Gustav, přítel starosty, je Gustav Geipel, úspěšný ašský podnikatel v textilním průmyslu, nad rámec svých obchodních zájmů také ašský patriot, filantrop a mecenáš. Zafinacoval výstavbu domů pro chudé dělníky a staré lidi, dotoval sportoviště, opravy chodníků a silnic, zakoupil pro město pozemky pro výstavbu i zalesnění, pro evangelický kostel pořídil rozsáhlý varhanní systém, a po své smrti odkázal městu velké množství peněz.

Píše se rok 1889, Fin de Siècle, rozmařilé období ekonomického růstu, vynálezů, světových výstav a kulturního a společenského rozmachu.

Převážně pragmatický protestantismus, který zde nejpozději od 17. století dominuje v myšlení místních obyvatel, se projevuje v podnikavosti a snahách učinit Aš (která se roku 1775 definitivně připojila k Čechám/Rakousku) jedním z nejvíce prosperujících regionů monarchie.

Nejrychleji se rozvíjející průmysl je textilní. Od roku 1864 je v provozu první mechanická tkalcovna, ve městě s 13 tisíci obyvateli žije a pracuje kolem šesti tisíc tkalců. Jsou zde specializované školy tkalcovské, barvířské, pletařské. Zbytek si můžete – pokud máte zájem – najít na Wikipedii nebo na stránkách města. Aš/Asch je jedním z nejvíce prosperujících měst ještě na začátku minulého století, samozřejmě až do roku 1938. Pak je najednou vše jinak, nastal začátek konce.

Veřejná správa a česká politika mají společnou jednu vlastnost: ignorovat problémy. A dělají to tak dlouho, až to politiky doběhne – každé čtyři roky u voleb. 

Úředníci jsou na tom lépe. Je jich už tolik, že nikdo ani moc dobře neví, co dělají. Takže zpravidla nedělají nic, co by mohlo ohrozit jejich existenci. Nejlépe to můžete zažít, když po nich chcete něco, co není triviální, co vyžaduje práci, systémové uvažování, snahu a ochotu pomoci. Nejhorší jsou pak ti, kteří mají i nějakou politickou funkci. Ty můžeme definitivně odepsat.

Na podzim roku 2023 jsem poprvé seděla v pracovně ašského starosty Vítězslava Kokoře a pozorně poslouchala, jak mi popisuje obrysy projektu, který má z „jeho Aše“ opět udělat prosperující město. Nejvíce mě upoutala jeho energie, odhodlání a osobní angažmá v projektu pod názvem Lex Aš. 

Místo pasivního čekání, že „někdo nebo něco“ Aši pomůže, se rozhodl k proaktivnímu přístupu. Mezitím už vyšlo nemálo článků, které vesměs s notnou dávkou skepse popisují, co je podstatou tohoto snažení. A byla to právě jeho osobnost a skálopevné přesvědčení, že to musí jít a ta změna se přeci musí povést, co mě nakonec přesvědčilo stát se součástí týmu.

Analýza, která předcházela stanovení strategie uplatnit experimentální regulatorní „sandboxy“, poukázala na několik zásadních chybných předpokladů, které stojí za systematickým úpadkem sudetského pohraničí, především Ašska. Jedním z omylů je se domnívat, že čím více dotací, tím se regionům bude dařit lépe. Na příkladu Aše je zřejmé, že to opravdu neplatí.

Chybou celé dotační politiky v Česku je naprostá ignorace dopadů. Jinými slovy – nikoho moc nezajímá, zda alokované prostředky přispěly ke zkvalitnění života nebo transformaci území, což nakonec konstatuje i NKÚ ve své poslední zprávě z podzimu 2024.

Druhou chybou je domnívat se, že jedno opatření bude všelékem. Zde uvedu příklad inkluze ve školství. Osobně si myslím, že je to chybný koncept a měl by být snad postupně změněn. Pro Aš je naprosto nevhodný. Zatímco například ve velkoměstech je v jedné třídě potřebné inkludovat jednoho nebo dva žáky, v Aši je poměr zcela opačný. Umíte si představit, jak pak vypadá výuka v takové třídě? 

Souvisí to s celkovou situací a strukturou obyvatel regionu, kteří jsou – i díky státem neřešenému obchodu s chudobou – vytlačovány na okraj, v tomto případě do Aše. Neřešená zůstává i situace, kdy se počet dětí, o které se pak nikdo moc nestará, stává zdrojem příjmů pro rodiny, jejíž členové jsou již ve druhé generaci nezaměstnaní a pobírají kromě přídavků na děti i štědrou sociální výpomoc. Zde stát opět nekoncepčně selhává.

Je zde naprostý nedostatek lékařů a zdravotníků a policajtů. Spádová oblast pro onkologické pacienty je pražská Bulovka! To je katastrofální stav. A to jsem vybrala jenom několik příkladů, z nichž je jasné, že „jedna velikost nestačí“ a že je potřebné uplatňovat na jednotlivé neduhy speciální lék.

Před Senátem se potkáváme se starostou, jeho kolegou Vítem Havránkem a Rút Bízkovou, členy týmu. Když absolvujeme naprosto zbytečnou bezpečnostní kontrolu, potkáváme zde členy výboru pro veřejnou správu. Jeden ze senátorů se nás ujímá a představuje důvod, proč jsme přišli. 

Nic se nezměnilo, od okamžiku, kdy jsem z prostředí politiky dobrovolně odešla, zůstalo vše při starém – říkám si, když poslouchám probíhající diskusi. Většina z přítomných politiků nechápe, co jim říkáme, některé to zjevně ani nezajímá, jiní vidí konkurenci, ba dokonce ohrožení. Co když se nám to povede?

Na dalším setkání jsme informováni, že senátní právníci vyhodnotili, že to, co chceme – experimentální regulatorní sandbox pro Aš – je dokonce protiústavní. Samozřejmě je to blbost, ale i tak se dá sabotovat úsilí malého, bezvýznamného a bohem i státem zapomenutého města, jehož starosta se nechce smířit s tím, že něco nelze. Následné setkání v Poslanecké sněmovně raději vůbec nebudu komentovat.

„Tak udělejte dopadovou studii, abychom věděli, kolik to bude stát a jaké to vaše navrhované opatření bude mít přínosy,“ řekl jeden ze senátorů, který patří snad k těm, jimž dlouhodobý pobyt v senátní kantýně ještě úplně nevzal motivaci k práci. 

Na podzim 2024 byla dopadová studie hotová. Jenom ve zkratce – navrhují se tři experimentální sandboxy (ekonomika, vzdělávání, zdravotnictví). Celkové náklady 2,91 miliard na omezenou dobu vs. celkové výnosy 31,5 miliard k HDP, přínos 7,3 miliard do veřejných financí a 18,45 miliard ve zvýšené spotřebě. To přeci není špatné. Jenom je nutné trochu chtít a pomoci.

Zpracování všech analýz a studií, což je v „normálních zemích“ úkolem veřejné správy a jednotlivých ministerstev, odpracoval starosta sám se svým týmem. To, co má v náplni práce takový CzechInvest, Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo pro místní rozvoj, které zaměstnávají armádu úředníků, nakonec vytvořilo pouze několik lidí, kteří chtějí změnit stav věcí v Aši. A těch několik lidí pak chodí po ministerstvech, Senátu a Poslanecké sněmovně, aby je někdo lucidní vyslyšel. Co myslíte, jaký je výsledek?

Když bylo Ministerstvo financí dotázáno na názor ohledně navrhovaného souboru opatření, jeho mluvčí Štefan Fous doporučil Aši, aby se zaměřilo na zlepšení své infrastruktury, turistického potenciálu a veřejných služeb, aby přilákalo a udrželo si pracovníky a turisty. Kdysi jsem se celkem ostře vyjádřila na adresu projektantů Blanky, zde to bohužel platí také.

Trochu uhlazenější odpověď, která v sobě obsahovala hromadu verbální vaty, byla ta od úřadu vlády (tedy premiéra), na nějž se starosta Kokoř obrátil, aby upozornil na kritickou situaci a požádal o pomoc. Někdy je možná dobré vůbec nereagovat, ačkoli protokol přikazuje, že se musí odpovědět. Z dopisu je patrný chladný nezájem. Obsahem odpovědi je zhruba toto:

Že [úřad vlády/premiér] předal podklad příslušným rezortům k případnému využití, že rozpočet na 2025 je prorůstový a že obsahuje rekordní navýšení investic do infrastruktury také do postižených regionů, jako je Karlovarský kraj. Místo toho, aby řekl, že se přijede podívat, podpořit a konkrétně pomoci, popisuje ve zbytku dopisu investice do infrastruktury a chlubí se, co všechno se začalo stavět a co se ještě postaví. Nakonec ještě ujištění, že vláda naplňuje vizi restartu Česka. Na shledanou.

A nakonec ještě návštěva u prezidenta. Ten, na rozdíl od premiéra, pozval tým na Hrad. Prima, alespoň gesto. Ale co je pozitivní, na problematické regiony upozornil ve svém novoročním projevu. Nelze od hlavy státu čekat více, takže jsme vděčni alespoň za to, že na regiony nezapomněl. Děkujeme.

A co Karlovaský kraj? Dle mého názoru je to zbytečný administrativní mezičlánek pro politiky, kteří chtějí pobírat měsíční apanáž s výhodami, ale nechtějí jít do rizika. Takže nic. Minulá sestava byla zoufalá, a ta nová? Uvidíme.

„Nevzdáváme se, je volební rok, někoho to snad musí zajímat,“ říká starosta na poslední telekonferenci v prosinci loňského roku. Chápu, že je to komplexní téma, které si vyžaduje znalost fungování veřejné správy, systémový přístup, a ekonomické vzdělání také není na škodu. No a pak ještě nějakou politickou odvahu, případně odhodlání pomoci městu, které se zoufale snaží obstát a přežít. 

Politici musí začít mluvit pravdu, jinak se nedá zastavit upadající důvěra lidí v politiku a obecně ve stát. A co se stane, když se stát rozpadne, když se v důsledku nezájmu o občany dostanou k moci slibovači instantních řešení, už vidíme kolem sebe. Každé čtyři roky slibují politické strany řešení všech „bolestí“. A permanentně voliče zklamávají nevhodnou personální volbou lidí, kteří chtějí vládnout, řídit, prosazovat... ale bohužel na to nemají. 

Naposledy se to „na placato“ projevilo v oblasti digitalizace stavebního řízení. A nejenom tam, dotčené jsou všechny resorty, snad kromě Ministerstva dopravy. Že nekecám, zjistíte hned, když po nich budete chtít práci, něco navíc, kdy by museli vyjít ze své komfortní zóny, angažovat se. Svět je každým dnem komplexnější a vyžaduje zkušenosti, schopnosti, vzdělání a osobní odvahu – takovou, jakou má ašský starosta.

A jakou další možnost má? Možná zavolá Markusovi Söderovi, ministerskému předsedovi Bavorska s dotazem: „Nechcete nás?“

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.