Merzův první povolební projev: Musíme dosáhnout nezávislosti na USA, Evropa je Trumpovi lhostejná

Tato slova z úst budoucího nejvyššího německého představitele zní až neuvěřitelně a kontrastují se spíše umírněnými, ba ustrašenými postoji řady dalších evropských lídrů. Představují radikální odklon od fundamentů německé zahraniční a bezpečnostní politiky po druhé světové válce. A obsahují zajímavý potenciál pro shodu s Francií Emmanuela Macrona, která už dlouho a dosti osaměle razí v Evropě tezi „strategické autonomie“, tedy odpoutání se od USA a spoléhání na vlastní síly.

„Mou absolutní prioritou bude Evropu co nejrychleji posílit, tak abychom, krok za krokem, dosáhli nezávislosti na Spojených státech,“ řekl budoucí kancléř. „Nikdy jsem si nemyslel, že bych něco takového musel v televizi říkat. Ale po výrocích Donalda Trumpa (…) je jasné, že Američanům, nebo aspoň této části Američanů, této vládě, je osud Evropy do značné míry lhostejný.“

Tato slova zazněla z úst politika, který se vždy prezentoval jako pevný stoupenec transatlantické vazby a významnou část své profesní kariéry spolupracoval s americkými firmami; Spojené státy velmi dobře zná a rozumí jim. O to je jeho úsudek hodnotnější.

Upozornil, že se v červnu bude konat v nizozemském Haagu summit Severoatlantické aliance. „Jsem zvědav, jak budeme k summitu NATO přistupovat. Zda budeme dál mluvit o NATO v jeho stávající formě, nebo zda budeme muset velmi rychle vytvořit nezávislou evropskou obrannou kapacitu.“

Americký prezident Donald Trump dokázal za první měsíc ve funkci učinit otočku o 180 stupňů vůči Evropě, NATO a zejména Ukrajině, což jsou spojité nádoby. Evropany šokoval tím, že odpovědnost za válku svalil na Ukrajinu, označil prezidenta Zelenského za diktátora a začal vyděračsky po napadené a bránící se zemi požadovat reparace za americkou vojenskou pomoc v podobě přístupu k jejímu nerostnému bohatství. V podstatě tak srovnal krok s ruským Vladimirem Putinem.

Merzova rozhodná a nesmlouvavá odpověď na tyto postoje by měla ovlivnit průběh i výsledky mimořádného zasedání Evropské rady k Ukrajině, které svolal její předseda António Costa na 6. března. V tu dobu bude ovšem nová německá vlády sotva ustavena a nejsilnější evropskou zemi bude zastupovat poražený sociálně demokratický kancléř Olaf Scholz. 

Je však na Němcích, koho na schůzku vyšlou – lze také předpokládat, že do té doby dojde k jistému „sladění not“ mezi CDU/CSU a SPD v rámci jednání o vytvoření vládní koalice, takže by se nová německá rozhodnost mohla na evropské úrovni už projevit.

Merz například minulý týden řekl, že je načase uvažovat o jaderné spolupráci mezi Británií a Francií na jedné straně a Německém (a dalšími zeměmi) na straně druhé. Jen zřejmé, že má zcela otevřeně na mysli zkoumání možností, jak nahradit americký jaderný „deštník“ čistě evropskou obranou proti ruské jaderné hrozbě.

Skutečnost, že se populistická a ultralevicová Aliance Sahry Wagenknechtové velmi těsně nedostala do Spolkového sněmu, významně Merzovi usnadňuje jednání o příští koalici. K jejímu vytvoření postačí obnovit spojenectví se sociální demokracií (SPD) – spolu s ní má v dolní komoře parlamentu nadpoloviční většinu křesel. 

Hodně bude záležet na tom, kdo se po volebním debaklu postaví do čela SPD. Pokud to bude Boris Pistorius, nejpopulárnější německý politik a dosavadní ministr obrany, měl by a priori existovat prostor pro shodu, aspoň v bezpečnostních a strategických otázkách.

Rozhádaná „tříbarevná“ koalice pod vedením Olafa Scholze i jeho povaha „váhavého střelce“ neumožňovaly Německu v posledních letech a měsících působit jako vůdčí mocnost v rámci EU. Jeho slabost a nerozhodnost prostupovaly veškerou agendou EU a stávaly se předmětem vtipů při bruselských jednáních v rámci EU. 

Nelze tedy než zpětně vysoce ocenit Scholzův pragmatismus, když situaci střízlivě vyhodnotil a vyhlásil předčasné volby, místo toho, aby se zuby nehty držel u moci v čele menšinové vlády.

Merz slíbil, že nebude nijak spolupracovat s Alternativou pro Německo, která dosáhla nejlepšího historického výsledku. Pětina německých voličů dnes podporuje stranu, která se hlásí k nacistickým kořenům, hlásá rasismus a nesnášenlivost, ale jinak nepřináší rozumné odpovědi na žádné bolesti současného Německa, a že jich je. 

Svědčí to o nebezpečné rozpolcenosti německé společnosti – CDU pod Merzovým vedením a „sesterská“ bavorská CSU vedená Markusem Söderem jsou rozhodně a hrdě konzervativní strany, které by logicky měly imponovat i mnoha lidem, kteří dávají své hlasy krajní pravici.

Na tomto pozadí ještě víc vyniká zrůdnost otevřené americké podpory fašizující AfD. Jako by Trumpovi a jeho lidem nešlo o nic jiného než o oslabení tradičního a nejvěrnějšího německého partnera.

Sám Merz považuje přímé vměšování Elona Muska, Trumpovy pravé ruky, do německých voleb na straně AfD za naprosto jedinečný. „Zásahy z Washingtonu byly neméně dramatické, drastické a pobuřující jako ty, které jsme zaznamenali z Moskvy. Jsme pod tak masivním tlakem, že mou absolutní prioritou je nyní pracovat na jednotě Evropy.“

Ačkoli pouze jedno procento Němců považovalo Evropu podle průzkumů jako téma volební kampaně, je jasné, že vzhledem k významu a váze Německa mají téměř všechna témata, o kterých se diskutovalo, evropský rozměr a dopad. 

Pokud budoucí německá vláda uzavře hranice kvůli ilegální migraci, ohrozí tím fungování schengenského systému volného pohybu osob, ale zároveň urychlí přijetí evropského migračního paktu, který přináší aspoň částečnou odpověď na problémy plynoucí z nelegální migrace.

S posilováním obranyschopnosti a také konkurenceschopnosti evropské ekonomiky významně souvisí ochota navyšovat veřejné investice do klíčových odvětví a infrastruktur. Německo dosud velmi brzdilo všechny nápady na další zadlužování; Merz je považován za žáka Wolfganga Schäubleho, který byl protagonistou této „úspornosti“ a architektem německé „dluhové brzdy“. 

Za mimořádné situace je však třeba hledat mimořádné nástroje, uvedl Merz. Jeho postoje budou významně ovlivňovat jak rozhodování o rozvolnění fiskálních pravidel, o případném další zadlužení EU, emisi dluhopisů a v neposlední řadě o příštím sedmiletém rozpočtu na období 2027–33.

S příchodem Friedricha Merze do Evropské rady významně posílí na nejvyšší evropské úrovni středopravicová „rodina“ Evropské lidové strany (EPP), k níž se už dnes hlásí většina lídrů členských zemí. Je také nejsilnější frakcí v Evropském parlamentu. K Merzově straně CDU patří také Ursula von der Leyenová, předsedkyně Evropské komise. Dalo by se tedy očekávat, že významně posílí i CDU/CSU v rámci EPP. Pokud ovšem potáhnou za jeden provaz. 

Von der Leyenová vyrostla v političku velkého formátu pod křídly Angely Merkelové; začala se prosazovat v době, kdy Merkelová vyštípala Merze z vedení strany a mimo politiku. Oba se upřímně nenávidí. Uvidíme, zda se tato nechuť přenese také do vztahu Merz vs. von der Leyenová. Ti zatím tvrdí, že spolu vycházejí, že si telefonují; uvidíme.

Merz se má za co mstít. Na druhé straně stojí ve svých 69 letech na prahu zřejmě jediného kancléřského mandátu a bude mu záležet na tom, aby zanechal výraznou stopu. Jeho velmi pravděpodobný příchod – doufá, že vyjedná koaliční smlouvu do Velikonoc – bude znamenat nejen rozchod s nemastnou neslanou politikou Olafa Scholze, ale také definitivně uzavře dlouhou kapitolu, kdy stála v čele Německa Angela Merkelová. 

Evropa nutně potřebuje silné a rozhodné Německo, které bude ukazovat cestu. Zatím to vypadá, že si Merz tuto odpovědnost Německa za EU uvědomuje víc než většina jejích lídrů – ne nadarmo zahájil svou politickou kariéru v Evropském parlamentu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.