Šedesátý ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech dnes končí. Historie této „áčkové“ přehlídky je však plná paradoxů – od skromných začátků v Mariánských Lázních přes ponižující střídání s Moskvou až po porevoluční zlatou éru. Pojďme si proto připomenout, co znamenal festival pro dějiny českého filmu i jak se vyvíjel od roku 1946, kdy se konal poprvé. Ne, není to chyba. Jak je to možné? Čtěte dál.
Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech patří zcela neodmyslitelně k začátku českého léta, českých prázdnin. Letos se filmoví nadšenci, profesionální tvůrci, umělecké, politické i sportovní celebrity vypravily do „Varů“ již po šedesáté.
Jenom málokdo ví, že se první ročník dnešního „áčkového“ filmového festivalu na začátku srpna 1946 konal z velké části nikoli v Karlových Varech, ale v nedalekých Mariánských Lázních a že ve Varech bylo k vidění jen několik snímků, které navíc nesoutěžily o žádné ceny – jednalo se o jejich „pouhou“ přehlídku.
V dalších třech letech tomu bylo stejně, počínaje třetím ročníkem ale začaly být udělovány filmové ceny v čele s tou nejcennější – Křišťálovým glóbem. V Karlových Varech se filmaři, celebrity a politikové poprvé sešli „až“ v roce 1950 a vzhledem k charakteru tehdejšího československého režimu je snadné si představit, v jaké atmosféře festival probíhal.
Zajímavé je, že – na rozdíl od většiny dalších ročníků z padesátých a zčásti i šedesátých let – první Křišťálový glóbus si neodnesl film sovětský, nýbrž polský. Režisérkou vítězného snímku, jenž se promítal pod názvem Osvětim (Ostatni etap, 1948; doslova Poslední etapa), byla Wanda Jakubowska (1907–1989), která své mimořádně sugestivní dílo, ověnčené řadou cen, natáčela přímo v Osvětimi.
Prvním americkým filmem, jenž získal Křišťálový glóbus, byl v roce 1954 Sůl země (Salt of the Earth) režiséra Herberta J. Bibermana. Film vznikl mimo hollywoodská studia a podíleli se na něm komunističtí filmaři, kteří byli v kalifornské „továrně na sny“ vzhledem ke svému politickému přesvědčení na tzv. černé listině (Black List); o povaze snímku nejlépe vypovídá slogan, pod nímž byl promítán: „nejpravdivější film o amerických pracujících“ (An Honest Movie about American Working People). A byl o stávce horníků.
Loni Moskva, letos Vary
V roce 1956 Mezinárodní federace asociací filmových producentů (Fédération Internationales des Associations de Producteurs de Films; FIAPF) se sídlem v Bruselu zařadila karlovarský festival do již zmíněné (nejvyšší) kategorie A (společně s festivaly v Cannes, v Benátkách, v Berlíně), což mu významně dodalo na prestiži.
Vzhledem ke konání velké filmové přehlídky v Moskvě se ale od roku 1958 obě města v pořadatelství festivalu střídala, což trvalo až do konce komunistické éry na sklonku osmdesátých let minulého století.
Tato skutečnost nicméně neznamenala, že by v Karlových Varech nebyly v dané době k vidění kvalitní filmy natočené skvělými režiséry. V roce 1954 si Křišťálový glóbus odnesl sovětský, respektive gruzínský režisér Michail Kalatozov (1903–1973) za komedii Věrní přátelé, který o tři roky později natočil přelomový film o Velké vlastenecké válce Jeřábi táhnou (1957) v hlavní roli s Taťjanou Samojlovovou. Ta byla mimochodem hostem festivalu v roce 1958. Samotný film Jestřábi táhnou patří, jakkoli to zní jako klišé, do „zlatého fondu světové kinematografie. V roce 1956 vyhrál Francouz Christian-Jaque s námořním dramatem Kdyby všichni chlapi světa (1955) a o dva roky později Japonec Mijodži Ieki s filmem Nevlastní bratři (1957).
Léta politického „tání“, normalizace a svobody po roce 1989
V šedesátých letech politického „tání“ došlo, pokud jde o vítěze, i na československé filmy. Roku 1964 si Křišťálový glóbus z Karlových Varů odvezli Ján Kadár a Elmar Klos za soudní drama Obžalovaný (1964). Film byl po zásluze odměněn a po roce 1969 putoval vzhledem k vnitropolitickým poměrům logicky do trezoru.
Zajímavostí je, že se v něm v roli advokáta hlavního hrdiny objevil herec, a hlavně režisér Jiří Menzel, který v roce 1968 vyhrál hlavní soutěž s poetickým snímkem Rozmarné léto (1968) podle půvabné novely Vladislava Vančury.
Po obsazení Československa armádami států Varšavské smlouvy z roku 1968 se nezměnila jen politická situace v zemi, ale s nastupující normalizací i festival v Karlových Varech. Mezi vítěze festivalu se tak znovu zapisovali především sovětští režiséři (Andrej Končalovskij, Stanislav Rostockij, Sergej Bondarčuk či Sergej Gerasimov – po Tichém Donu v roce 1958 s dramatem Lev Tolstoj v roce 1984).
Došlo ale i na domácí tvůrce, konkrétně na strhující komorní drama Františka Vláčila Stíny horkého léta (1977; Křišťálový glóbus v roce 1978). Film z poválečných Beskyd ovládli Marta Vančurová a Jiří Bartoška v hlavních rolích.
Vítězství čínského dramatu z časů tzv. „kulturní revoluce“ s názvem Ibiškové městečko (1986; režie Jin Xie) v roce 1988 již jasně ohlašovalo nové „perestrojkové“ časy, ještě před pár lety by bylo byť jen promítání, natož vítězství takového filmu naprosto nemožné.
Devadesátá léta 20. století a nultá léta nového milénia lze bez nadsázky označit za „léta vzkříšení“ či za „zlatá léta“ karlovarského festivalu. Kromě toho, že skončilo únavné a nepříjemné střídání s festivalem v Moskvě, se ve Varech objevily, nejen mezi vítězi, vynikající filmy z celého světa.
Křišťálové glóby tehdy získali například Alain Berliner za Můj růžový život (1998) nebo Jean-Pierre Jeunet za Amelii z Montmartru (2001), ale i Češi Jan Svěrák (za Jízdu v roce 1995, z čehož jsem měl tehdy mimořádnou radost) nebo Petr Zelenka (za Rok ďábla v roce 2002); loni v soutěžní sekci vyhrál snímek Raději zešílet v divočině (2025; režie Miroslav „Miro“ Remo).
Hvězdy na kolonádě
Karlovarský festival si vždy zakládal na tom, že se jej účastní domácí i světové filmové hvězdy. Jenom málokdo ví, že již první ročník v roce 1946 navštívila americká hollywoodská Super Star Rita Hayworthová. V roce 1956 byl ve Varech největší filmovou hvězdou španělský režisér Luis Buñuel, v roce 1962 Američanka Shirley MacLaineová a o dva roky později Claudia Cardinalová, a dokonce i hollywoodská ikona Henry Fonda, a tak bych mohl pokračovat takřka donekonečna.
Svým způsobem to platilo i v normalizačních sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy mezi festivalové hosty patřily evropské filmové hvězdy jako třeba Italové a Italky Franco Nero, Monica Vittiová, Giulietta Masiniová či Bernardo Bertolucci, nebo Rus Vjačeslav Tichonov (který si zahrál knížete Andreje Bolkonského v legendárním Bondarčukově zpracování Vojny a míru), a hlavně od devadesátých let.
Právě v „devadesátkách“ a pak i v dalších letech do Karlových Varů přijeli Robert de Niro, Leonardo di Caprio, Alan Alda, Michael Douglas, Kim Ki-duk, Sharon Stoneová, John Malkovich, Judy Denchová, Helen Mirrenová, John Travolta, Richard Gere, Michael Caine, Russell Crowe a mnozí, mnozí další. Jejich tiskové konference, vystoupení u příležitosti promítaných snímků a v drtivé většině případů ochota podepisovat se fanouškům spoluvytvářela a dodnes vytváří neopakovatelnou atmosféru, což ví každý, kdo do západočeských lázní alespoň jednou zavítal.
Velkolepý a současně i dojemný byl rovněž návrat Miloše Formana a Vojtěcha Jasného do Československa v roce 1990 nebo Ivana Passera a znovu Formana v roce 1997, abych nezapomněl na domácí hvězdy.
Letošní rok je na světové stars zvlášť bohatý, posuďte ostatně sami: Dustin Hoffman (který uváděl svůj film Absolvent z roku 1967, který z něj udělal hvězdu; prosím o odkaz), Harvey Keitel, Juliette Binocheová, Kevin Bacon či Robert Richardson. Osobně znám několik lidí, kteří se navzdory obrovskému pracovnímu vytížení a třebaže nesnášejí davy lidí a pozornost vypravili do Varů právě a výhradně kvůli nim.
K již zmíněné náladě výtečně přispíval bohužel již zesnulý dlouholetý ředitel festivalu Jiří Bartoška (1994–2025) a jeho moderátoři. Každý sice zná Marka Ebena, jenž patří k festivalu neodmyslitelně od roku 1994 (!), skoro nikdo si ale dnes nevzpomene na to, že v letech 1960–1965 festival uváděl legendární herec a bavič Miroslav Horníček.
Trocha pokrytectví (nikdy) ne(u)škodí
Jak už to na akcích podobného typu bývá, nikdy nejde jen o promítání filmů, ale i o akci, na níž se mohou kromě filmařů předvést i politici a aktivisté různého druhu. Nemá smysl se nad tím pohoršovat, tak to prostě je všude ve světě – politika k filmu neodmyslitelně patří (viz například legendární protesty na filmovém festivalu v Cannes v roce 1968).
Občas v souvislosti s tím dochází k nechtěně komickým situacím, jako v roce 2019, kdy přibližně čtyři desítky českých filmařů protestovaly proti sponzoringu České zbrojovky, protože (překvapivě) vyrábí zbraně a vyváží je do celého světa (včetně států s autoritativními režimy). Že firma pomohla festivalu ve velmi těžké chvíli, kdy jej opustil jiný velký sponzor (ČEZ), takže by jí měli být spíš vděční, je už vcelku příznačně nezajímalo.
Shrnuto a podtrženo, jste-li skutečnými filmovými fanoušky, nenechte se odradit všemi nepříjemnostmi, které jsou s návštěvou festivalu spojené (shánění lístků, ubytování, poměrně drahý provoz) a alespoň jednou do Varů vyrazte. Letos už to nestihnete, ale můžete třeba hned příští rok.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
