KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Dlouho očekávané zvyšování platů tuzemských politiků v letošním roce se nakonec stalo skutkem. Alespoň tedy z hlediska Poslanecké sněmovny; zákon ještě musí projít dalšími fázemi schvalovacího procesu. Zákonodárci nakonec odhlasovali navýšení základního platu o necelých 7 %, třebaže ministr Jurečka původně přišel s návrhem na zvýšení o téměř 14 procent. I navzdory tomuto „uskromnění“ je nutno na akt platového „soběpřidání“ nahlížet negativně.
V kritickém přístupu snad ani primárně nejde o konkrétní, specifické dopady vyšších platových nákladů na výdajovou stránku churavějícího státního rozpočtu. Veřejné rozpočty by na tom byly zhruba stejně (bledě) s navýšenými i zmrazenými platy. Jde primárně o aspekt morální a – řekněme – ekonomicky výchovný. Zvyšovat si sám sobě plat v situaci, kdy můj zaměstnavatel (stát) se brodí až po krk v dluzích, vyžaduje značnou dávku otrlosti. A ještě k tomu jen pár měsíců před sněmovními volbami.
Úvodem je na místě připomenout jedno zřejmé a ošemetné specifikum. Návrh na zvyšování politických platů sice vzešel z vlády a odhlasován byl výhradně díky hlasům poslanců současné vládní (většinové) koalice. Opoziční poslanci zvyšování (svých vlastních) platů kritizovali a požadovali jejich další zmrazení. Jenže benefitovat ze schválení příslušné platové novely budou všichni, tedy i opoziční poslanci, potažmo senátoři.
Když to stručně shrneme, základní plat řadového zákonodárce (poslance/senátora) by se měl v letošním roce zvýšit o 7100 korun na 109 500 Kč měsíčně. Premiér má nově pobírat 293 900 korun, a to díky navýšení o 19 tisíc. Plat prezidenta republiky stoupne o necelých 24 tisíc na 365 tisíc. Jako úplná novinka byl zaveden i plat pro manželku (v tomto konkrétním případě; obecně pro partnera hlavy státu) prezidenta. Ta by měla nově dostávat třetinu částky, kterou doposud pobírala jako nezdanitelnou paušální náhradu hlava státu.
Z mnoha důvodů je rozhodnutí politiků o vlastním zvýšení platů nejenom nezodpovědné, ale i divné.
S platy politiků je to u nás tak trochu jako na houpačce. Pod vlivem dopadů covidové pandemie na státní kasu byly platy politiků (respektive ústavních činitelů) zmraženy na úrovni roku 2021 a tento „mráz“ měl trvat až do roku 2026. Následně však byly zase odmraženy, což vyvolalo komplikace, jež řešil Ústavní soud a následně na to musela reagovat i Sněmovna, jinak by (nejen) politici zůstali bez platů, třebaže řada občanů by kvůli tomu asi příliš nesmutnila.
Na jednu stranu je lehce pokrytecké pohoršovat se nad tím, že si někdo sám sobě zvýší plat v situaci, kdy mu k tomu stačí udělat skutečně velmi málo: zvednout ruku a stisknout hlasovací tlačítko v parlamentu. Podobně by se v konkrétním případě zachovalo mnoho lidí, kdyby se jim nabízela možnost snadno proveditelného finančního přilepšení.
V tomto konkrétním případě, kdy se jedná o politickou reprezentaci státu, je špatné to, že poslanci rozhodují nikoliv o vlastních zdrojích peněz, nýbrž o majetku, který jim fakticky nepatří. Státní rozpočet není majetkem ani vlády, ani Sněmovny. Poslanci (senátoři) a vládní ministři jsou jen správci veřejného majetku a veřejných zdrojů, k čemuž je oprávnil výsledek voleb. Z mnoha důvodů je tedy rozhodnutí politiků o vlastním zvýšení platů nejenom nezodpovědné, ale i divné.
Nejbolestivější podstatou problému platů politiků však není to, zda bude mít premiér, prezident, poslanec nebo senátor svůj plat o 7 procent nižší nebo vyšší. Jak bylo uvedeno, státní kasa kvůli tomu ani nerozkvete, ale ani nevykrvácí. Klíčový rozpor je v tom, že si vládní politici (a zdůrazněme, že tu jde o politiky, ne o soudce – ti nemají s hospodářskou politikou vlády nic společného) zvyšují platy na dluh, na úkor budoucnosti.
Respektive, činí tak v situaci, kdy vláda za pomoci koaliční poslanecké většiny plodí už roky jen vysoké deficity a kumuluje státní dluh, který dle posledních známých čísel přesáhl 3,33 bilionu korun.
Babišova a Fialova vláda nahromadily jen od roku 2020 do letoška v souhrnu 1948 miliard korun na každoročních rozpočtových deficitech. Tuzemská ekonomika, od jejíž prosperity se odvozují i vládní příjmy, tedy, řekněme, bohatství státu, dlouhodobě stagnuje. Přičemž nemá smysl vést diskusi o tom, zda například loňský „růst“ HDP o 1,1 % (predikce ministerstva financí) je skutečný růst, nebo jen rozporuplná číslice.
Každopádně je takové počínání, tedy „sebezvyšování“ platů pomocí hlasovacího tlačítka, v dané situaci značně kontroverzní, až téměř nemravné. Rozhodně dává špatný příklad toho, jak se má, či spíše nemá hospodařit v době krize. Správný či řádný hospodář by si jistě nezvyšoval svoji vlastní mzdu či odměny v situaci, kdy mu jeho firma (v naší analogii stát) začíná klopýtavě padat do dluhových propastí.
Pokud by stát hospodařil s vyrovnaným rozpočtem, odměna v podobě rozumného navýšení platů politiků by dávala smysl.
Pochopitelně vyvstává otázka, jak by platy politiků měly být „objektivně“ řešeny, tj. stanovovány tak, aby nevyvolávaly zlou krev. V současné době jsou pomocí „pseudoautomatu“ a skrze arbitrární koeficient odvozovány od průměrné hrubé mzdy v ekonomice. Evidentně tento mechanismus, eufemisticky řečeno, není veřejností vnímán pozitivně.
Vzhledem k výše uvedenému se nabízí idea, zda by diskutované platy ústavních činitelů neměly být, z logiky věci, přímo vázány na hospodaření státu, tedy na výsledek státního rozpočtu, za nějž politici odpovídají (na rozdíl od průměrné mzdy v ekonomice). Jen tehdy, pokud by stát hospodařil s vyrovnaným, či dokonce přebytkovým rozpočtem, by odměna v podobě rozumného navýšení platů politiků dávala smysl.
V této souvislosti se jako mírně překvapivá jeví informace, že Sněmovna v rámci příslušné novely přijala „korekční opatření“, podle kterého by se platy poslanců a senátorů snižovaly o pětinu, pokud by se zadlužení státu dostalo nad podíl 50 procent vůči hrubému domácímu produktu (HDP). Připomeňme, že dluh sektoru vládních institucí Česka by se například za loňský rok měl podle predikce ministerstva financí pohybovat kolem 44 % HDP.
Těžko předvídat – a to nejen kvůli nejistotě růstu ekonomiky, ale i vzhledem k volbám, které mohou snadno změnit přístup vlády k zadlužování – jak se inkriminovaný podíl bude vyvíjet v dalších letech. A, což je také důležité, zda ono platové korekční pravidlo může poslance reálně motivovat k tlaku na lepší hospodaření státu. Případně, zda by politici v případě překročení povolené úrovně dluhu našli odvahu si platy o pětinu snížit, nebo by raději zákon opravili tak, aby z něj žádné nepříjemné platové důsledky neplynuly.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
