GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Omoda, SAIC, BYD nebo Great Wall. To je několik příkladů masové ofenzívy čínských výrobců, které berou ztečí český trh. Houfně letos doplňují už „zavedené“ značky jako MG nebo Dongfeng, případně Volvo. Je teď celkem jedno, jak to či ono vozidlo jezdí, kam s ním jet, když se vám „vysype“, a za kolik ho ojeté prodáte. Podstatné je, že vizuálně jde o vozidla naprosto zaměnitelná, která z každé strany připomínají něco jiného. Marketingové řeči o individualitě jsou zde úplně mimo mísu.
Když jsem byl jinochem, okouněli jsme o prázdninách s bratrancem Ondřejem u zídky babiččina domu v Jizerských horách a pozorovali proud vozidel plynoucí směrem k česko-polským hranicím. Pro kluky bylo v té době nezbytné hrát tzv. „poznávačku“ a její varianty – třeba se řeklo, že ten, kdo první uvidí bavoráka, nemusí chodit po tmě do místní hřbitovní márnice a brát tam lebce ze zubů pětikorunu, kterou tam ten druhý umístil o den dřív.
Poznávání značek projíždějících aut prostě patřilo k bontonu. Kromě běžného „plevele“ v podobě škodovek, žigulíků a trabantů, které nikdo neřešil, bylo měřítkem znalostí identifikovat i cizokrajné modely ze Západu, které jsme znali jen ze Světa motorů.
Vtip byl v tom, že když se člověk naučil určité zákonitosti, nebylo to vůbec těžké. Rozeznat BMW, Peugeot, Citroën nebo Fiata či Volkswagen svedly i holky, kluci snadno identifikovali i Hondu nebo Rover.
Kdo je kdo?
I když v mnohem menší míře, jistá nezaměnitelnost přetrvává u evropských nebo japonských značek dodnes. Nedávno jsem ale přišel do garáží pod jedním obchodním centrem, kde jsem vedle sebe uzřel hned tři podivně vyhlížející SUV. Nepoznal jsem ani jedno a coby někdejšího motoristického pisálka by mě hanba fackovala odehrát se to na denním světle. Takto aspoň malé alibi – na čínský způsob.
Nepozorovaně jsem se přikradl blíže, abych mohl na exoticky zakřiveném plechu (či spíše plastu) číst: Omoda a Jaecoo. Pak jsem si šel v klidu něco zařídit, a když jsem se vracel ke svému autu, byl jsem si jistý, že jakmile tahle auta příště potkám na silnici, budu už vědět, oč jde.
O dva dny později se jako obvykle deru k domovu pražskou Jižní spojkou, když tu v jednom z ucpaných jízdních pruhů zmerčím povědomou siluetu. „Ha! Teď už si na mě nepřijdou, to je Omoda!“ Jenže ouha, jen co se připlížím blíž, čtu na zádi nápis: Dongfeng. „No to mě po...!“ trousím pod pomyslné vousy.
Ano, realita je totiž taková, že čínská auta – až na velmi řídké výjimky – vypadají všechna stejně. Zpravidla jde o šedý, stříbrný nebo bílý crossover či SUV, prostě takovou tu vysokou neforemnou krabici se splývavou zádí, která budí v zákaznících dojem bezpečí a luxusu. Ale to dělají dneska skoro všichni.
Následuje ústřední motiv, look nebo jak výraz přední části vozu označit. U Číňanů na čtyřech kolech si můžete být jisti, že půjde buď o nicotný minimalismus, nebo naopak opačný extrém v podobě orientální nevkusné opulence se spoustou odlesků elektrických diod a chromovaných plastů. Fuj!
Design á la AI
Když potom auto obcházíte z různých stran, máte pocit, že tvůrce křivek naházel do ChatuGPT asi tak třicet evropských aut a řekl AI, ať z toho uplácá vozidlo, které neurazí. Výsledkem je, že dílčí detaily připomínají tu Audi, tu BMW a jinde zase Citroën...
Ve skutečnosti jde o neuchopitelnou bezduchou hmotu, kterou mizerně placený čínský dělník kdesi v Mandžusku „bouchá“ jako Baťa cvičky bez jakéhokoliv ladu a skladu či designové kontinuity. Prostě ve stylu „image je na nic, následuj instinkt, rozuměj snadný zisk“.
Jestli totiž čínským autům něco fakt chybí, je to osobnost a kvůli uvedeným tvůrčím principům samozřejmě také nadčasovost.
Týká se to nejen zevnějšku, ale stejnou měrou i interiérů. Tam dominují neméně zaměnitelné přístrojové desky s ovládacími prvky jakoby vypadnuvšími nebo přímo identickými s německými „prémiovkami“, veliké centrální displeje blízké Tesle a digitální přístrojové štíty s často poněkud chaotickým znázorněním jízdních dat. Kdyby se na témže místě zračil obraz z ruské „digihry“ „Vajíčka“ nebo „Chobotnice“, ani by mě to nepřekvapilo.
Evropští výrobci a obchodníci s jejich výrobky se v časech jisté elektromobilní deprese utěšují faktem, že velká část čínských automobilek nabízí auta elektrická. Bližší informovanost ale pozorovatele zasvětí do tvrdší reality – BYD, MG a spol. obvykle umí nabídnout i hybridní a benzinové verze, které tvoří základ nabídky s cenou „již od“. A tam se láme chleba tržního úspěchu.
Máš auto? No a co
Není smyslem této glosy popisovat jednotlivé značky a jejich modely. Tak jen telegraficky: k dnešnímu dni působí na českém trhu deset čínských značek (BYD, Dongfeng, Chery, DR Motors, Great Wall, Jaeco, MG, Nio, Omoda, Saic), z nichž každá nabízí několik modelů. A další (Hongqi, Xpeng) se k nám chystají.
Co chce autor všemi těmi hlubokými myšlenkami říci? Asi tolik, že doba, kdy byla auta v našich zeměpisných šířkách symbolem sociálního statusu nebo prostě něčím na způsob „must have“, už opravdu nenávratně mizí. Vlastně tím s velkou odmlkou tak trochu doháníme Ameriku před třiceti lety.
Až na to, že k nám nepronikla invaze japonská a posléze korejská, nýbrž čínská. Bezpohlavní vehikly lišící se (občas) jen barvou a nápisem na zádi postupně zaplaví naše silnice, polovina evropských výrobců vyhyne a zákazník, který bude chtít víc než jen spotřební zboží na dopravu z A do B, si bude za zbývající „klasiky“ muset krvavě připlatit. Dobře nám tak!
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
