KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Včera jsem zase jednou seděl ve vesnickém výčepu a jedním uchem poslouchal příběhy vševědoucích borců o tom, jak je všechno na nic, nemohou si dneska našetřit ani na nové auto a jak jsme se dřív měli. Není to vůbec nic originálního – ale myslím, že je záhodno si stále dokola připomínat, že ten socialismus byl fakt pekelná doba, kdy jsme neměli vůbec nic. Ukážeme si to na cenách nových aut.
„Měli jsme tady všechno, továrny fungovaly, každej měl práci, vyráběli jsme si všechno sami a bylo to levný.“ Asi takhle nějak zní obvyklé stereotypní žehrání na to, jak se dnes máme špatně. Člověku, který má přece jenom jisté historické i současné povědomí, se to poslouchá jako fake news, protože to je hloupost.
Auta byla a jsou spotřebním zbožím – s tím rozdílem, že dříve byla mnohem víc než teď důležitým symbolem sociálního statusu a rodinným stříbrem, stejně jako chata na hezkém místě a nějaká ta občasná dovolená v Jugoslávii.
Z nabídky Mototechny jste si mohli vybrat i Trabanta nebo Velorex, etalonem typického domácího auta byl ale vždy základní model mladoboleslavské Škodovky, ať už jí byla Octavia, „embéčko“, „stovka“ nebo „stodvacítka“.
Chudá šedesátá
Začněme v dávných 60. letech, v době retrospektivně označovanou za „zlatou éru“. Jaká byla ale ekonomická realita?
Průměrný člověk na začátku dekády vydělával okolo 1200 korun hrubého a režim obtížně zápasil s následky přísně direktivního systému centrálního plánování výroby a prodeje čehokoliv, který byl nastolen po roce 1948.
Po jistém uvolnění okolo poloviny 50. let se hospodářství opět dostalo do slepé uličky, čehož výsledkem bylo zhroucení třetí pětiletky (1961–1965) a příchod nezbytných reforem s tržními prvky.
To všechno ale zabralo dlouhou dobu a jejich pozitivní výsledky de facto „slízla“ až nastupující normalizace, které se růst životní úrovně a konzumu samozřejmě „hodil do krámu“.
Jak dlouho se vydělávalo na nové auto
Vraťme se ale k autům. Nová Škoda Octavia přišla v roce 1960 na 27 tisíc Kčs, což se dnes možná jeví jako směšná částka. Mohli byste si za ni tehdy v obchodě koupit 33 750 půllitrů piva nebo 270 tisíc rohlíků.
Jenže – celá tahle „legrace“ obnášela nejen 22,5násobek tehdejší průměrné mzdy, ale také další nezbytné (a nemalé) úplatky nutné k tomu, abyste se k omezenému počtu vyrobených aut vůbec dostali – vzhledem k životně důležité potřebě tvrdé měny byl totiž jasně preferován export na kapitalistické trhy, což bylo výrazem ryzího pragmatismu vládnoucího režimu, o kterém se ale nesmělo mluvit. Takže standardem byly i několikaleté čekací doby v tzv. pořadníku.
Bavíme se samozřejmě o cenách na vázaném socialistickém trhu – v letech 1959 a 1960 existoval v Mototechně i takzvaný volný trh, kde se auto dalo sehnat podstatně rychleji, ovšem také za podstatně vyšší cenu.
Kdo chtěl nějaký ten nádech západního pozlátka, mohl mít například maličký lidový, leč stylový Fiat 600 D za 30 tisíc Kčs, tedy zhruba 25 výplat. Klíčovou úlohu hrál v tomto směru, jak známo, podnik zahraničního obchodu Tuzex (Tuzemský export – pozn. red.), do jehož gesce právě prodej aut z kapitalistické ciziny z větší části spadal.
Oficiální kurz byl 1 TK (tuzexová koruna neboli bon – pozn. red.) = 1 Kčs, ale na černém trhu se bony prodávaly za 4–6 Kčs, což ceny výrazně zvyšovalo.
Vzhůru do normalizace
Volný trh se nakrátko vrátil ještě v čase politického uvolnění na konci 60. let. „Aby vláda vybrala co nejvíce peněz, opět vznikl volný trh pro dovážené vozy a socialistická auta vyráběná v licenci. Fiat 600D tam stál 69 tisíc korun a Saab 95 Kombi dokonce 165 tisíc korun,“ popsal renomovaný novinář a automobilový historik Jan Tuček na jedné ze svých přednášek v továrním muzeu Škody v Mladé Boleslavi.
Stále je řeč o době, kdy se reálná měsíční mzda pohybovala okolo 1600 Kčs. Octavii mezitím vystřídala Škoda 1000 MB, a tu pak v roce 1969 Škoda 100. Starší model přišel na 52 900 Kčs, novější ve stejném roce na 55 500 Kčs, tedy 33,1-, resp. 34,7násobek průměrné mzdy.
Teď to důležité. Základní Škoda Fabia dnes zdaleka není nejlevnějším autem na trhu, ale stále jde řekněme o jakýsi dobrý standard – prostě auto, za které se nemusíte stydět. Podle továrního ceníku vyjde přinejmenším na 399 900 Kč, na účet tedy stačí nashromáždit 8,5násobek průměrné mzdy, která v prvním čtvrtletí roku 2025 podle údajů ČSÚ činila 46 924 Kč.
Kdo si chtěl v roce 1974 dopřát kultovní kupé Škoda 110 R, musel počítat s investicí 79 100 Kčs, nastřádat tedy musel 34násobek průměrné mzdy činící v tom roce 2313 Kčs. Opět si pomožme ekvivalentem, za který by se dala považovat Škoda Octavia RS za 1 099 900 Kč. Měsíčních výplat tedy musíte naspořit 23.
Vrcholem dobového ceníku roku 1974 byla vládní Tatra 603, která byla v praxi soukromníkovi neprodejná, cena 195 tisíc Kčs však odpovídala 84násobku tehdejšího platu! Špičková Škoda Superb ve výbavě Laurin a Klement dnes stojí 1 386 900 Kč, což se rovná jistotě třicetinásobku dnešního průměru.
Kdybychom si vzali například Audi A8 v prodloužené verz L za 2 539 900 Kč, půjde stále „jen“ o čtyřiapadesátinásobek (54x) dnešního platu. Tatra byla tedy opravdu drahé auto, a to šlo v té době skoro o 20 let vyráběný model. To ovšem nic nebylo proti následnické Tatře 613, která se o dva roky později prodávala za 284 000 Kčs.
Drahota z Tuzexu
Jak už jsme zmínili, speciální kategorie vozidel pro „lepší lidi“ představovala průběžně obměňovaná nabídla Tuzexu, kde byla sice auta obvykle k mání prakticky ihned, ale výhradně za bony nebo tvrdou měnu.
V polovině 70. let jste tam mohli kupovat třeba tato západní „žihadla“:
- Fiat 124 Sport Coupé: 20 000–25 000 TK (při kurzu 5 Kčs/TK cca 100 000–125 000 Kčs)
- Ford Cortina: 18 500 TK (92 500 Kčs)
- Renault 5: 20 000 TK (cca 100 000 Kčs)
- Simca 1307: 38 000 TK (cca 190 000 Kčs)
- Toyota Corona: 30 000 TK (cca 150 000 Kčs)
Kdo chtěl auto hned, mohl zde pořídit i českou Škodu 100/110, která v Mototechně stála kolem 55 000 Kčs, v Tuzexu byl k mání okolo 11 785 TK (při kurzu 5 Kčs/TK cca 59 000 Kčs).
Nůžky se rozevírají
Příznačným jevem blížícího se konce socialismu byly rozevírající se nůžky mezi reálnými mzdami, které rostly mnohem pomaleji než ceny nových aut. Ta vyráběná v socialistickém bloku nezadržitelně zastarávala a mnohá se přestala dovážet úplně – zn. Moskvič v roce 1980, Trabant a Wartburg o čtyři roky později.
Prim nadále hrála domácí zn. Škoda, v závěsu za nimi pak sovětská Lady. Klasická „stodvacítka“ se v roce 1988 v Mototechně prodávala za 65 300 Kčs při průměrné mzdě 3095 Kčs, našetřit bylo tedy nutné přes 21 výplat.
Něco, čemu by dnes řeklo SUV, tedy Lada Niva (s prvním a dodnes nezapomenutelným product placementem v seriálu Návštěvníci) přišla na astronomických 107 000 Kčs, což byl více než 34násobek platového průměru – pro srovnání: obdobně velká Škoda Karoq dnes vyjde na 700 000 Kč, což je jen cca patnáctinásobek, tedy ani ne polovina.
Opět nezapomeňme na tuzexové okénko, kde byly cifry ještě astronomičtější než dříve:
- Renault 5: 164 000 Kčs
- Daewoo Racer: 189 900 Kčs
- Fiat Uno: 156 000 Kčs (26 000 TK)
- Ford Escort: 156 000 Kčs (26 000 TK)
- Peugeot 309: 330 000 Kčs (55 000 TK)
- Volkswagen Golf: 175 000 Kčs (35 000 TK)
Připomeňme, že v Tuzexu byla auta prodávána v drtivé většině v základních výbavách se základními motory.
A kromě toho, že byla nová auta pro obyčejného občana drahá, byla také fyzicky nedostupná, což vytvářelo vynikající podmínky pro korupci zajišťující „přeskakování“ jednotlivých zájemců v čekacích pořadnících.
Nezřídka se také stávalo, že zánovní ojetina – dostupná na rozdíl od nového vozidla ihned – byla dražší než auto, na které jste museli čekat, a to jste přitom ani netušili, jakou bude mít např. barvu.
Neplést jablka s hruškami
Shodneme se tedy asi na tom, že – minimálně pokud jde o motorová vozidla a jiné věci vyšší hodnoty – byly ceny reálně mnohem vyšší než dnes, nehledě na další související „specifika“ spojená s nákupem, resp. sehnáním kýženého výrobku.
Přesto, abychom byli fér, je důležité uvědomit si ještě jeden aspekt. Často totiž přehlížíme rozdíl mezi nominální a reálnou cenou zboží. Nominální cena představuje částku, kterou zaplatíte za produkt nebo službu v daném čase, bez ohledu na inflaci nebo změny v kupní síle peněz. Naproti tomu reálná cena zohledňuje dopad inflace, díky čemuž lépe ukazuje, jak se hodnota zboží mění v průběhu času a umožňuje porovnávat ceny mezi různými obdobími.
Když zkoumáme reálnou cenu místo nominální, musíme vzít v úvahu vývoj průměrné mzdy od konce socialismu, tedy od roku 1989 do roku 2024. V roce 1989 činila průměrná mzda 3 170 Kčs, zatímco v polovině roku 2024 dosahovala 45 854 Kč.
Používání průměrné hrubé mzdy však může být mírně zavádějící, protože je ovlivněna vysokými příjmy některých lidí. Lepším ukazatelem je proto medián, který lépe odráží skutečný průměrný výdělek Čechů. V prvním čtvrtletí roku 2024 činil medián 38 385 Kč – což při zachování všech shora uvedených tvrzení o drahotě za socialismu nepoměr přece jen trochu zmírňuje, neboť rozdíly v (oficiálních) příjmech za socialismu nebyly zdaleka tak velké jako dnes.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
