Z Napajedel, ze slavného hřebčína, nevycházejí zvuky ržání koní, ale rytmický zvuk připomínající ping pong. Argumentační ping pong mezi těmi, kteří tvrdí, že hřebčín bez svých pastvin je jako Vatikán bez papeže, a těmi, kteří zastávají názor, že Vatikán bude Vatikánem i bez papeže. Je to příměr a každý příměr kulhá, ale tento příměr plasticky ilustruje problém, který se vznáší nad slavným hřebčínem Napajedla nedaleko Zlína.
Ve zkratce jde o to, zda má být za národní kulturní památku prohlášen celý areál hřebčína včetně jeho integrálních pastvin, jak v minulém článku popsal publicista a znalec dostihového sportu Ladislav Nagy nebo se budou chránit jen zdi, tedy budovy, jak rozhodl ministr kultury Martin Baxa a z pastvin bez ochrany se v budoucnu teoreticky můžou stát stavební pozemky.
Ladislav Nagy napsal minulý týden komentář, Martin Baxa v pátek poslal svůj komentář na Nagyho komentář, který jsem poslal Ladislavu Nagyovi, a ten komentuje komentář, který komentuje jeho původní komentář. V tomto příspěvku si tedy můžete přečíst nejen komentář Martina Baxy, ale i reakci na něj a také vyjádření několika organizací, které jsou v problému hluboce ponořeny.
Očekávám, že i na tuto přestřelku bude Martin Baxa reagovat, a na něj zase Nagy, a pak Baxa, a pak … Svědčí to možná o tom, že část společnosti uznává, že kulturu a její dědictví netvoří jen nemovitosti, ale i nehmotně uchopitelné odrazy minulosti, které chceme, aby nebyly jen sentimentální vzpomínkou, ale i přítomností. Můj názor je ten, že stejně jako není kouře bez ohně, není ani koní bez pastvin.
Přečtěte si tedy stanoviska Martina Baxy i Ladislava Nagye. A vytvořte si vlastní pohled na tento nervózní problém.
Martin Baxa: Ministerstvo kultury na efekt hrát nemůže
Komentář Ladislava Nagye podrobuje zásadní kritice moje rozhodnutí ve věci památkové ochrany hřebčína v Napajedlech. Shodou okolností ve stejný den, kdy byl text publikován, projednával Senát petici za záchranu hřebčína v Napajedlech. Jsem si vědom toho, že toto téma vzbuzuje emoce, a vážím si všech, kteří aktivně prosazují svůj pohled na svět. Konat ale mohu pouze v rámci zákona a svých kompetencí.
Diskuse kolem hřebčína trvá už několik let a odstartovalo ji rozhodnutí jeho majitele, že už nechce investovat své prostředky do chovu anglického plnokrevníka, protože se tento chov ekonomicky nevyplácí. Jde o svébytné rozhodnutí majitelů, na které mají plné právo. První rovinou příběhu je tedy chov koní jako takový.
Druhou rovinou příběhu jsou zájmy veřejnosti, petentů, města Napajedla a Zlínského kraje. Ty se různým způsobem protínají a kříží, svoje představy má samozřejmě i majitel. Debatu o tom, jestli se na pozemcích budou dále pást koně, nebo zda na nich vyroste developerský projekt, který bude buď financovat chov koní, nebo řešit krizi v bydlení, musí vést tito aktéři, nikoli Ministerstvo kultury.
Třetí rovinou příběhu jsou totiž limity stanovené zákonem o státní památkové péči, který – společně se správním řádem – definuje postup při prohlašování věci za kulturní památku. A pouze tato třetí rovina je ta, kde hraje roli Ministerstvo kultury, jehož úkolem bylo posuzování a přesné specifikování přítomnosti stávajících památkových hodnot a památkového významu jednotlivých historických staveb a pozemků, nikoliv posuzování a rozhodování, zda se v budoucnu do Napajedel opět navrátí mezinárodně proslulý chov anglických plnokrevníků.
Rozumím tomu, že každý bojuje za to, co považuje za správné. Není ale možné obviňovat ministerstvo a mne, jak to učinil pan Nagy, z toho, že snad ministerstvo nějak upravovalo či přepisovalo svoje rozhodnutí a že by snad svým rozhodnutím preferovalo či určovalo jakékoli další rozhodnutí o využívání budov a pozemků pastvin. Ministerstvo i já jsme postupovali striktně podle zákona.
Podněty k prohlášení Napajedel kulturní památkou byly podány dva – jeden v únoru, druhý v dubnu roku 2023. Následovalo zahájení řízení o prohlášení za kulturní památku. To je proces, který je zcela v rukou expertů ministerstva v oblasti památkové péče.
Loni v srpnu tak ministerstvo po důkladném zkoumání prohlásilo za kulturní památku budovy a pozemky v rámci centrálního hřebčína, nikoli přiléhající pastviny, které nejsou podle ministerstva hlavním nositelem kulturně-historických hodnot napajedelského hřebčína a netvoří podstatu jeho nejstarší dochované stavební části.
Proti tomuto rozhodnutí byly v srpnu loňského roku podány dva rozklady, každý z jiného důvodu: První proto, že jeden navrhovatel žádal prohlásit kulturní památkou i pastviny, druhý proto, že druhý navrhovatel naopak žádal památkovou ochranu menšího počtu budov. I zde je patrné množství a různorodost zájmů zúčastněných aktérů.
Rozklad posoudila rozkladová komise ministerstva, zcela stejně jako v jiných případech, a následně mi doporučila potvrdit předchozí rozhodnutí mého úřadu. A to jsem také udělal. Rozhodl jsem v souladu s předchozím rozhodnutím mého úřadu a posouzením situace rozkladovou komisí.
Jako ministr kultury jsem těžko mohl zvolit jiný postup. Za tímto rozhodnutím stojím, byť se části aktérů debaty líbit nemusí. Ale jako ministr nemohu brát v úvahu nic jiného než památkové hledisko. Nařknout mne z toho, že jsem způsobil zánik hřebčína, je sice efektní, ale toto nařčení také ukazuje základní neznalost role, kterou Ministerstvo kultury v celém příběhu hraje.
Úřad na efekt hrát nemůže a nemůže při svém rozhodování o památkových hodnotách brát v úvahu domnělé záměry více či méně reálných potenciálních investorů. Musí se držet své kompetence. A to se v tomto případě stalo.
Ladislav Nagy: Ministr Baxa odmítá kritiku. Já na ní musím trvat
Pan ministr se v reakci ozval na můj komentář. Kritiku odmítá a vysvětluje, proč rozhodl, jak rozhodl. Jeho reakce je pochopitelná: věc hřebčína se těší mimořádné společenské podpoře, vedle více než 70 tisíc petentů třeba včera vyjádřilo hřebčínu podporu přes tisícovku lidí na lysolabském výstavišti; pro podporu se vyslovila sněmovna i senát.
I po přečtení všech argumentů pana ministra však musím na své kritice trvat, možná ještě silněji. Zároveň musím hned odmítnout tvrzení pana ministra, že „způsobil zánik hřebčína“. To jsem nikde nenapsal a ani si to nemyslím. Než se budu konkrétně věnovat argumentům v reakci, chtěl bych zdůraznit kontext, který v původním článku nezazněl úplně silně.
V regionu střední Evropy se památkové ochraně těší hned několik hřebčínů. Vedle našich proslulých Kladrub je to sesterský hřebčín ve Slatiňanech (i s objektem přilehlého zámku), hřebčín v maďarské Bábolně nebo rakouském Piberu, kde se chovají lipicáni. Ve všech případech je chráněn celý areál hřebčína, tedy včetně pastvin. Logicky, hřebčín s pastvinami tvoří jeden funkční celek. Nadto hřebčín Napajedla je jediným svého druhu na našem území a je nejstarším a největším hřebčínem pro anglické plnokrevníky ve střední Evropě.
Dále bych rád podotkl, že ministrovo rozhodnutí vzbudilo tolik nevole právě proto, že působí alibisticky – což jsem ve článku zmínil. A působí dojmem, že mělo být původně jiné – což se panu ministrovi hrubě nelíbí –, k čemuž se za chvíli vrátím.
Možná menší zklamání by vyvolalo rozhodnutí neprohlásit hřebčín za památku vůbec – ministr mohl klidně prohlásit, že stát nemůže památkově chránit všechno a že zvíce sto let starý hřebčín takové nároky nesplňuje. S tím by se dalo nesouhlasit, ale z hlediska rozhodování by to bylo čisté.
Pan ministr v úvodu reakce píše, že diskusi „odstartovalo rozhodnutí jeho majitele, že už nechce investovat své prostředky do chovu anglického plnokrevníka, protože se tento chov ekonomicky nevyplácí. Jde o svébytné rozhodnutí majitelů, na které mají plné právo. První rovinou příběhu je tedy chov koní jako takový.“
Jenže na jiných místech reakce (a zdůraznil to ve svém vystoupení v senátu) zase podotýká, že jeho ministerstvo nemá řešit chov koní. Proč ho tedy řeší, když ho řešit nemá? Mimochodem s tím, že ho řešit nemá, naprosto souhlasím.
A souhlasím s panem ministrem i v tom, že musí postupovat v rámci kompetencí a zákonných podmínek. Jestli se však trestuhodně nemýlím, ty právě stanoví, že má posuzovat jen kulturní a památkovou hodnotu předmětu, o který v řízení jde. Judikatura jasně praví, že motivace k zahájení řízení o prohlášení za památku není důvodem k tomu, aby se toto v řízení zohledňovalo. Pokud tedy jednou z motivací bylo zajistit, aby se hřebčín nezastavěl, ministr by k tomu vůbec neměl přihlížet.
Ale pojďme zpět k zásadnímu problému: zda jen budovy, anebo celý areál. Loni při veřejném slyšení petice v parlamentu zástupci ministerstva uvedli, že jde o důmyslně koncipovaný areál (tedy včetně pastvin). Stejně tak regionální komise ministerstva doporučila, aby byl památkou prohlášen celek hřebčína – pan ministr toto doporučení a odborná vyjádření dalších dotčených institucí ignoroval.
O areálu a jeho hodnotě se ale mluví i v celém rozhodnutí. To má celkem 34 stran. V rozhodnutí je řeč o „souboru“ – dokonce se píše, že tento soubor „z pohledu ministerstva disponuje dostatečnými a průkaznými památkovými hodnotami architektonickými, urbanistickými, stavebně typologickými, technickými, historickými a kulturně-historickými, jak ve smyslu konkrétních prohlašovaných staveb a pozemků souboru, tak ve smyslu vizuálně působivého celku s dosud patrnými pozůstatky chovatelských procesů.“ A v závěru jsou za památku prohlášeny už jen budovy. Proto jsem napsal, že to působí, jako by pastviny z rozhodnutí byly vyňaty až v průběhu řízení.
Ať se na mě pan ministr nezlobí, ale na tomto názoru trvám. I nadále jsem přesvědčen, že pan ministr nerozhodl správně. Dokonce si myslím, že neudělal to, co měl, totiž držet se jasně svých kompetencí a posuzovat pouze památkovou hodnotu areálu (a vzít v potaz, že hodnotu má areál, ne pár budov).
Pan ministr se odvolává na to, že rozhodl pouze tak, jak mu doporučila rozkladová komise a že těžko mohl zvolit jiný postup. Mohl. Pod rozhodnutím je totiž podepsán on, nikoli členové komise. A – jak bylo uvedeno výše – rozhodnutí regionální komise Ministerstva kultury z roku 2023 ignoroval a problém s tím očividně neměl.
Navíc odvolávat se na komise není v případě ministerstva kultury příliš strategické. V živé paměti je kauza, kdy rozkladová komise v roce 2019 zbavila památkové ochrany Hadí lázně v Teplicích… a přitom se ani nesešla. Bylo by zajímavé vědět, kolik lidí z té rozkladové komise zasedlo i v této k hřebčínu.
Sečteno a podtrženo: kdyby pan ministr věcně a přesvědčivě zdůvodnil, proč si hřebčín památkovou ochranu nezasluhuje, dalo by se s tím nesouhlasit. Po tomhle rozhodnutí, kdy na jedné straně tvrdí, že nemá řešit věci jako chov koní nebo developerské využití, ale neustále o nich mluví, zůstává jen trpká pachuť a silné pochybnosti.
Zde si můžete přečíst stanoviska památkářů a zainteresovaných organizací:
Národní památkový ústav
Zápis z jednání Regionální komise pro ÚSKP
Národní památkový ústav – vyjádření
Národní památkový ústav – vyjádření
Krajský úřad ve Zlíně, odbor památkové péče
Městský úřad Otrokovice, odbor školství a kultury
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
