Nezávislost médií nestojí na miliardě. Skutečný problém je jinde

Kabinet ANO, SPD a Motoristů plní slib (či výhrůžku?): ruší koncesionářské poplatky a chce, aby Českou televizi a Český rozhlas platil přímo státní rozpočet. Je to formou novely zákona a zavádí se i valorizační položka dle inflace (do maximální výše 5 % ročně). Tohle samo o sobě není problém. Jde o standardní a v řadě západních zemí užívaný způsob. Čertovo kopýtko je jinde: hned na začátku se má veřejnoprávním médiím pořádně „pustit žilou“.

Zákon stanoví nový základ, které je ovšem výrazně nižší než letošní rozpočty veřejnoprávních médií. Rozhlas přijde o 400 milionů, televize o rovnou miliardu. Což je škrt o 15 % (kéž by se to samé stalo se všemi vládními výdaji). Není to málo. Ale ušetřit se to jistě dá. Podstatné je zodpovědět jinou otázku: nejde náhodou od Babiše, Okamury a Macinky o zlou vůli? O počátek „orbánizace“ médií? Tomuhle je třeba vší silou bránit.

Neptejme se, zda snížení rozpočtu a převedení financování pod stát zničí nezávislost ČT a ČRo – protože to takto zjednodušeně není pravda. Uvažujme v širších souvislostech. Kardinální otázky znějí: Je to poslední změna? Je mechanismus financování přes rozpočet včetně valorizační doložky pevný a neměnný? A vůbec, jaká je dnes role veřejnoprávních médií?

Zejména chybějící odpověď na poslední dotaz je velkým deficitem, za nějž nese vinu předchozí vláda (nynější opozice). Místo aby vedla fundamentální debatu, jejíž výsledek by obhájily existenci a poslání veřejnoprávních médií, tak pouze přisypala peníze a tvářila se, že tím má „splněno“: Vůbec ne. Naštvala hromadu lidí, snížila popularitu české televize a rozhlasu a umožnila své nástupkyni provést ostrý řez, aniž by tím vyvolala velké pohoršení.

Koalice ANO, SPD a Motoristů se hájí, že jen vrací rozpočty veřejnoprávních médií do stavu před (podle ní nespravedlivým) přidáním. Samozřejmě je pro každého nemilé, když se těšil na přídavek – a najednou z toho není nic a dokonce se vrací o dva roky zpět. Ale jak řečeno, na tom má vinu i Fialova vláda, která postupovala jednostranně, v rozporu s volebními sliby a ani se nesnažila získat širší podporu.

Tímto končím s probíráním výše rozpočtu. Pokud by se mě přesto někdo ptal, kde bych šetřil já, tak bych začal vysílacími právy na sportovní přenosy. Jde o 400 milionů, které rády případně zaplatí Nova a Prima, když budu moci tyto závazky převzít, přičemž je uhradí ze zisků z reklamy (a tedy nepůjdou na úkor státního rozpočtu). Obdobně by se velké sumy daly ušetřit na podpoře výroby filmů, již nutně nesmí mít v tak velké míře „na krku“ Česká televize.

Opravdu neřešme absolutní výši budgetu. Ptejme se jinak: co je úplným základem veřejnoprávnosti? Modří již vědí – je to zpravodajství. Má být pluralitní, široké, nezávislé, regionální a zabývat se úplně všemi tématy včetně menšinových, která se komerčním vysílačkám třeba „nevyplatí“ otevírat. Paradoxně právě zde, v jádru své mise, má Česká televize největší nedostatky.

Nejsem asi sám, kdo si myslí, že místo aby byla „nejpestřejší“ mezi ostatními, je „česká“ do značné míry monochromatická a třeba CNN Prima News (kde mám tu čest externě působit) je daleko pluralitnější. O tomto je třeba diskutovat. Nejen mezi politiky, ale (a hlavně) s veřejností. Výhodou je, že zde nejsou ve hře peníze. Zpravodajství spolkne pouze deset procent celkových prostředků. Nicméně tvoří 90 % politického „problému“.

Tím jsme u principů financování. Jež je samozřejmě základem nezávislosti, Stejně jako u soudců. Kdykoli jim parlament sáhne na platy, přijde ústavní stížnost, jež bývá zpravidla úspěšná. Můžeme si myslet, že v justici jsou samí sobci, kteří „jdou po prachách“. Nicméně systémové je důležité, aby nikdo ani nezkusil „trestat“ muže a ženy v talárech za to, jak rozhodují. Což by se jakékoli autoritativní vládě nejsnadněji povedlo právě přes peníze.

Nelze doufat ve spravedlivý proces a rovnost před zákonem, když by byl soudce poplatný vládě. Obdobně tento princip platí pro média, která rovněž zajišťují výkon jedné ze základní svobod – v tomto případě slova. Jde i o ta soukromá. Viktor Orbán „dokázal“ kontrolovat 80 % trhu s informacemi nejen díky tomu, že značnou část televizí rádií, novin a velkých webů vlastnili jeho kamarádi, on navíc měl pod palcem inzerci, z níž žije většina z nich.

Teoreticky tedy může vláda ovládat veřejnoprávní média přes rozpočet a ta soukromá přes inzerci státu a velkých korporací, které potřebují s ní být „za dobře“. Tohle je klíčový prvek nezávislosti úplně všech novinářů, bez ohledu na to, kde pracují. O tomhle se musí diskutovat. Jak se říká: za vším hledej peníze.

Místo aby poslanci a poslankyně opozice „vlastními těly“ bránili přijetí novely zákona, která nakonec tak jako tak projde, mohli by vládě nabídnout „výměnný obchod“: Necháme novou legislativu projít, když s námi budete mluvit a uzavřeme pakt, jehož smyslem je stanovit pravidla a zajistit pro budoucnost svobodu slova.

V rámci diskuse (byť nemusí úplně nutně jít přímo o součást Mediální charty) jde požadovat navýšení prvních rozpočtů televize a rozhlasu výměnou za to, že se jim zcela zakáže inzerce. Což by mělo kladný efekt i pro komerční vysílačky, které počítají doslova každou korunu, protože inzertní koláč je jasně daný a omezený.

A jaké by měly být principy samotné charty? Navrhuji tyto:

1. Jakákoli další změna systému duálního vysílání se bude dít pouze po dohodě jak vlády, tak opozice
2. Smluvní strany se zaváží neměnit valorizační mechanismus, zejména nesnižovat objem financí, jež tvoří „oprávněná očekávání“ veřejnoprávních médií
3. Nadále se povede debata o „odpolitizování“ Rad České televize a Českého rozhlasu, což zahrnuje i systém nominace členů
4. Dohled nad hospodařením spadá do výlučné pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu a nebude prováděna Radami
5. Veřejnoprávní média přijdou o možnost vysílat reklamu a každá vláda bude respektovat, že nemá nijak ovlivňovat inzerci na soukromých stanicích

Toto je jakýsi základ, kdokoli ho může doplnit či upravit. Za mě by stačilo, kdyby se politici dokázali shodnout na těchto bodech. Někdo namítne, že každá smlouva se dá porušit. To jistě. Ale samotná její existence má „normotvorný“ charakter. Česky řečeno: preventivně umravňuje každého, kdo by se chtěl stát „mediálním diktátorem“.

Motivací opozice ke snaze sjednat takovou úmluvu může být, že prokáže schopnost „dělat dobré věci“ i když je v menšině. Kabinet by se pak zbavil hrozících obstrukcí a také poněkud otupil hrot kritiky, že nás táhne na východ, nebo přinejmenším do „orbánovského“ Maďarska.

Znovu opakuji, že samotná změna způsobu financování není důvodem k panice. Podstatné jsou další úmysly. Má snížení rozpočtu České televize být součástí „trestu“, který se bude ještě rozšiřovat? Tato obava je sama o sobě dostatečným důvodem, aby se ODS, STAN, Piráti, KDU-ČSL a TOP 09 snažili dospět k nějakému ujednání. A budou-li odmítnuti? Tím si přece nijak neublíží a aspoň bude od počátku jasno a obstrukce nabudou na legitimitě.

Tvrdé odmítnutí vlády o čemkoli jednat by rovněž pobídlo občany, aby masově demonstrovali proti „orbánizaci“. Vždy je dobré vyčerpat všechny možnosti. Protože buď uspěji, nebo získám oprávnění k protestu. Naopak samotná novela, jak ji vláda představila, k odůvodnění obstrukcí zdaleka nestačí a je otázkou, zda by pak opozice měla na své straně aspoň všechny vlastní voliče.

Úspěšným politikem je vždy ten – a pouze ten – který „doručuje“, tedy reálně prosazuje, co od něj jeho příznivci právem očekávají. Minulá vláda v tomto poměrně fatálně selhávala v řadě bodů. Tohle je jedna ze šancí na „reparát“.

Nezávislost médií nespočívá v aktuální výši rozpočtu. Ale v jeho dlouhodobé předpověditelnosti a neovlivnitelnost politikou. Zkrátka „je to v systému“. Ten má opozice prosazovat a bránit. Chce to? A zvládne to?

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.