KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA: Česká televize se dostala do pozice, ve které nikdy nechtěla být. Politici si ji vzali jako rukojmí vlastních politických handlů, úliteb voličům i koaličním partnerům. Přitom debata o tom, jak má ČT vypadat a kolik má stát, má smysl. Jenže část koaličních politiků nechce debatovat. Chce ničit.
Tento týden ministr kultury Oto Klempíř představil návrh nového zákona o České televizi. Je zřejmé, že nejde o výsledek odborné debaty, argumentů a vizí. Ty vůbec nebyly na stole. Legislativa, která opozici nakopla k „vytáhnutí spacáků“, jen plní politické zadání. SPD slíbila zaříznutí České televize svým voličům a u Babiše si to prosadili. A Motoristé, ti se k tomu nyní vstříc padajícím preferencím přidávají, ačkoliv původně chtěli poplatky zachovat.
Poplatky, nástoj ďáblův?
Jedním z klíčových bodů novely je zrušení koncesionářských poplatů a jejich nahrazení platbou ze státního rozpočtu. Opozice v čele s ODS kvůli tomu bije na poplach, což je celkem úsměvné vzhledem k tomu, že to samé před necelými 20 lety sami navrhovali a ještě nedávno jejich stínový ministr posílal Českou televizi dokonce „na burzu“.
Přitom zrušení poplatků samo o sobě není nijak kontroverzní, je to legitimní součást debaty. Ta se však má odehrávat na kulatých stolech a na výborech a ne na sněmovním plénu. V každém případě však platí, že v Evropě jde o poměrně běžný systém financování veřejnoprávních médií, a to včetně řady liberálních demokracií na severu a západě kontinentu se kterými se chceme jinak poměřovat.
Krok má zároveň několik výhod. Mezi ty očividné patří to, že by odpadla naprostá většina nákladů, které dnes plynou na administraci televizních poplatků (jde třeba o lidské zdroje, poplatky za SIPO, vymáhání poplatků, atd.). Dohromady jde podle výročních zpráv televize o transakční náklady za přibližně 150 milionů korun ročně, což je řádově částka, která tvoří kompletní rozpočet řady středně velkých mediálních domů. Plusem je i to, že lidé budou mít o jednu složenku či trvalý příkaz méně, z pohledu firem zase zmizí zcela bizarní televizní poplatek „za úspěch a velikost firmy“.
Jenže proti pragmatickým věcem zmíněným výše, přináší financování přes rozpočet i jednu obří past. Návrh totiž dává politikům do ruky mnohem větší bič na veřejnoprávní média v tom smyslu, že jim budou moci jednodušeji sáhnout na financování. To není problém ve chvíli, když je země v dobrých rukou – hlídací psy demokracie doceníme jen ve chvíli, kdy se k moci dostává (polo)autokrat.
Peníze až na prvním místě
Druhým klíčovým aspektem představené novely jsou peníze. Ministerstvo kultury chce České televizi a Českému rozhlasu ořezat financování, o miliardu, respektive o 400 milionů. To by de facto zvrátilo peníze, které veřejnoprávním médiím zajistila vláda Petra Fialy.
Problém však není primárně v tom, že vláda chce médiím srazit financování, ale v tom, že tomu opět nepředchází žádná debata o tom, jakou veřejnoprávní televizi vlastně chceme. V odborné i laické společnosti přece musí být nějaký konsensus o tom, co má Česká televize dělat (a nikoliv optikou 30 let starého zákona) a na základě toho je třeba nastavit financování.
Koalice s Klempířem v čele na to jde přesně naopak – nejdřív nastaví objem peněz a teprve podle nich bude televize bude vysílat to, co dokáže zaplatit.
Debata o vysílání se přitom ve veřejném prostoru často redukuje na zjednodušení, že Česká televize = zpravodajství. To však ve skutečnosti tvoří jenom asi šestinu rozpočtu. Bavit se o zbylých pěti šestinách by otevřelo diskusi tomu, jak jakou Českou televizi lidé chtějí. A ta debata je legitimní – pokud ji vedou lidé a politici, jejichž cílem není televizi zlikvidovat.
Můžeme se ptát, zda chceme televizi, která bude vysílat drahé zábavní pořady či prestižní sportovní přenosy. Jestli potřebujeme televizi s několika regionálními studii, tisícovkami zaměstnanců – a dalšími tisícovkami externích spolupracovníků – a se šesti kanály. Jestli dává smysl, že ČT sídlí ve staré, energeticky extrémně nevyhovující budově, že je vyjmuta z dohledu NKÚ a že její ředitel má vyšší plat než premiér země.
Sám po pravdě nevím, kde je ta hranice mezi tím, aby byla veřejnoprávní média hlídacím psem demokracie na jedné straně, anebo přebujelou organizací bez dozoru a efektivity, kde bují nepotismus a „mňoukání“. Mělo se o tom více mluvit na odborné i laické úrovni za minulé vlády, která sice zmatkovala, ale nechtěla primárně bořit. To se bohužel o motivech některých politiků současné vlády a sněmovny říct nedá.
