KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Původně jsem měla v úmyslu napsat článek věnovaný programům, s nimiž politické strany usilují o přízeň německých voličů. Jenže důkladný a poctivý rozbor všech těch dobrých věcí, které pro nás chystají, a zhodnocení, jaký by byl jejich efekt poté, až by je prosadily, vyžaduje téměř nadlidské úsilí. A po volbách a uzavření koalic bude stejně vše jinak.
K prostému poznání, že Zelení jsou zelení, nebo že Černí – tedy křesťanští demokraté – chodí v neděli do kostela, se jistě dopracujete i sami a bez úsilí. Na základě vlastní, české zkušenosti víte, že sociální demokraté občana obalamutí tu „zábavným Zlounem“ se slabostí pro alkohol a Rusko, tu „necharismatickým šprtem s pleší“, ale v jednom i druhém případě vám po volbách vždy zvednou daně.
A pokud jste ze Slovenska, musí vám německá politická krajina připadat průzračná jako tatranský potůček – Němci jsou, na rozdíl od Slováků, přesvědčeni, že z názvu strany by mělo být jasné, o co jde. Z dalšího textu snad pochopíte, proč.
Kdybyste si přesto nevěděli rady, pomůže generativní AI. Pokud možno ne ta Elonova. Tu teď prý trénují na ruských trollích farmách.
Ale zpět k volebním programům. Jestli občas zavadíte o některý z mých článků, jistě vám vrtá hlavou, proč je ženská, která se kvůli jednomu tématu prohrabe stovkami odkazů, najednou líná zabývat se tím, co je podstatné: vizemi lepších, světlejších zítřků. Odpověď zní: protože je to práce nevděčná a sisyfovská.
V roce 2021 dosáhla délka a nesrozumitelnost stranických programů meze natolik kritické, že z voleb do Spolkového sněmu vzešel tříbarevný paskvil, ve kterém od samého začátku neladila žlutá, ač si to nikdo ze zúčastněných dlouho nechtěl přiznat.
Žlutou sice společnost Pantone vyhlásila barvou roku 2021, ale měl to být něžný decentní tón Illuminating, nikoli pronikavá Yellow C z loga Svobodných demokratů. A doplňovat ji měla šedá v odstínu Ultimate Grey, rozhodně ne zelená s červenou.
Výsledek? Ani s maximálním nasazením nebylo možné sladit představy zrozené za trudných covidových dní v opuštěných stranických kancelářích (nejspíš proto byly ty programy tak dlouhé), či v kakofonii domovních zvonků a několika desítek domácností propojených ve čtyřech simultánně probíhajících videokonferencích (proto nesrozumitelné). Na textech sepsaných za ponorkových stavů lockdownu by si vylámal zuby nejen geniální inženýr Arthur Scherbius, tvůrce Enigmy, ale i Alan Turing.
Nevděčný volič
„Und jetzt haben wir den Salat,“ říká se za Rozvadovem. „To je ale pěkné nadělení,“ říká se před ním. A tady i tam, nám i vám občas vyhrknou slzy. Bohatým, protože rozumějí ekonomickým ukazatelům, chudým při pohledu na účtenku za nákup. Některým také pod tíhou doby či okolností.
Společné je pro německé i české politiky rozčarování z toho, že je nevděční lidé soudí podle výsledků, místo aby se soustředili na jejich vize a programy. Jen výjimečně někoho z nich napadne, že zatímco výsledky jsou vidět na první dobrou, sliby voličům v dokumentech (čítajících někdy i sto stránek) veřejnost nutně redukuje na hesla. A ta pak porovnává s realitou.
Po loňském debaklu v evropských volbách šli třeba Zelení do sebe. Uvědomili si, alespoň tak to říkali televizním štábům a na sociálních sítích, že lidé by je bývali byli volili. A rádi. Jenže jim nikdo pořádně nevysvětlil, jak skvělou politiku si pro ně Zelení nachystali. Závěr: Je třeba zapracovat na komunikaci!
Bohužel, dvě znenadání osvícené hlavy ve vedení strany – Ricarda Langová a Omid Nouripour – sebekriticky odstoupily dřív, než svůj „heuréka moment“ stihly vysvětlit zbytku strany.
Nesrozumitelné volební programy
Letošní volební programy jsou o něco kratší – strany je musely spíchnout strašně rychle, v časových mezerách mezi hledáním viníků pádu vlády, pečením vánoční štoly a zdobením vánočního stromku – stále jsou však jen obtížně pochopitelné. Takový je výsledek analýzy, kterou provedl tým profesora Franka Brettschneidera, odborníka na vědu o komunikaci ze stuttgarské Uni Hohenheim.
Častými prohřešky jsou sáhodlouhé věty. Vůbec nejdelší exemplář „krajty souvětní“ najdete v programu Aliance Sahry Wagenknechtové (BSW). Tento majestátní kousek měří celých 69 slov! V džungli politických vizí se to však hemží i jinými obludami. Třeba složenými slovy.
„Telekommunikationsnetzausbaubeschleunigungsgesetz“, neboli zákon na urychlení výstavby telekomunikační sítě navrhovaný Svobodnými demokraty, je jedno z nejstrašnějších. Vypadá jako krokodýl krmený anaboliky. V programu Levice zase najdete „Wirtschaftspartnerschaftsabkommen“, což je dohoda o hospodářském partnerství, které zní jako dvoutaktní motor.
Podle analýzy profesora Brettschneidera je formálně nejsrozumitelnější program CDU/CSU, ten naopak nejnesrozumitelnější pochází z dílny Alternative für Deutschland. Je to pochopitelné. Politická hnutí vzývající návrat ke starým dobrým hodnotám a zlatým časům, kdy svět byl ještě v pořádku, vynesou na světlo boží pokaždé něco jiného. V Americe bandu ničemů s kolty proklatě nízko a panáčka Chuckyho v nadživotní velikosti. V Německu písmo Tannenberg.
Řekni to písní
V redakci deníku Tagespiegel se rozhodli, že to voličům trošičku usnadní. A poprosili kandidátky a kandidáty na německý exekutivní úřad, aby svoji vizi pro Německo vyjádřili písní. Považuji to za báječný nápad a ve jménu demokracie se přimlouvám, aby se to jako příklad dobré praxe zavedlo na celém světě.
Christian Lindner (FDP), známý též pod přezdívkou (Dluhová) Brzda, zvolil osvědčený hit od Scorpions „Wind of Change“. Úvaha, která ho dovedla k tomuto rozhodnutí, je evidentní. Starý flák symbolizující pád berlínské zdi pamětníky dodnes dojímá, což by mu mohlo pomoci získat pár hlasů potřebných k překonání pětiprocentní hranice.
Je také písní o svobodě a dokonce obsahuje zmínku o budoucích generacích, které Christian zodpovědně a do roztrhání těla chránil před nezodpovědnými kolegy z koaliční vlády. Ti by byli na bedra ještě nenarozených „dětí zítřka“ klidně naložili dluhy za tepelná čerpadla a garantovaný příjem.
„Team Merz“ (CDU) má jasno. Jeho vizí pro Německo je získat dost hlasů, aby se nemusel otravovat s nekompatibilními „občanskými“ stranami vlevo ani lehce nahnědlými populisty vpravo. A letadlo s černým, červeným a zlatým pruhem konečně vzlétne vzhůru k výškám... Ups, to je jiný song. Text písně „Hoch“ od Tima Bendzka by se dal charakterizovat jako zbožné přání křesťanských demokratů: Preference výš, ještě výš, ještě výš...
Robert Habeck ze strany Zelených nás písní „Reise“ od WIM přemlouvá, ať se s ním vydáme na výlet. Ale kam? Já si ji vykládám jako příslib, že pokud ho budu volit, pojedou vlaky Deutsche Bahn opět včas – takže přinejmenším voliči Zelených budou moci prodat svá auta do chudších částí Evropy a cestovat klimaneutrálně. Přesný jako hodinky bude nejen ICE Berlín-Mnichov, ale také všechny regionální spoje, třeba na trase z (klimaneutrální) základny Раммштайн do, co já vím, Bambergu (čtyři přestupy). Robert nedávno vydal knihu, jejíž název (Den Bach rauf) by šlo přeložit jako „Od pěti k desíti“. I Robertově přičiněním to dnes v Německu vypadá spíš na opačný směr.
Vizi Heidi Reichinnekové ze strany Levice šikovně zachytila zpěvačka Soffie ve své dojímavě angažované písni „Für immer Frühling“. „Zdál se mi sen, o zemi, v které vládne věčné jaro, pod kaviárem a humry se přehýbaly stoly, kde nikdo neměl hlad a nikomu nebyla zima. Kde jako dezert jí se vanilková zmrzlina...“ Myslím, že k tomu není co dodat.
Odcházející kancléř Olaf Scholz (SPD) je přesvědčen, že jeho vizi pro Německo nejlépe vystihuje píseň „Achtung und Respekt“ od nestora šlágru Rolanda Kaisera. Vynikající volba. Zvláště poté, co Olaf označil svého opozičního kolegu Joe Chiala za dvorního šaška a fíkový list cudně zakrývající rasistickou tvář CDU. V hlasování o platnost Pythágorovy věty se ke křesťanským demokratům totiž nedávno přidala AfD.
Ještě než Olaf podal žaloby na novináře, kteří byli u toho a dovolili si informovat o jeho výlevu veřejnost, stihl vynadat jejich kolegům požadujícím co nejrychlejší dodání Taurusů na Ukrajinu, do antipatriotických provinčních sráčů. Zřejmě neví, že kdo rychle dává, dvakrát dává. Na druhou stranu, je těžké bojovat v mládí se soudruhy z NDR za světový mír, a na stará kolena posílat rakety Zelenskému.
Pakliže jste z výše napsaného získali dojem, že si z voleb a demokracie utahuji, naopak, beru je vážně. Snad až příliš. Ve svém „Projevu k absolventům“, který vyšel v roce 1979 v New York Times, Woody Allen napsal: „Více než kdy jindy v historii stojí lidstvo na křižovatce. Jedna cesta vede k zoufalství a čiré beznaději. Ta druhá k naprostému zániku. Modleme se, abychom v sobě našli dostatek moudrosti zvolit si tu správnou.“
Nejsme první ani poslední, kdo je postaven před těžké rozhodnutí. Proto až půjdu zítra na procházku k volební místnosti, pustím si do sluchátek něco pozitivního. Nakonec vždy vše dobře dopadne. A jestli ne, tak to ještě není konec.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
