KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Petiční právo patří k nejzákladnějším výdobytkům moderní demokracie. Je to tichý, ale mocný pilíř svobody, který dává občanovi možnost pozvednout hlas v záležitostech skutečně naléhavých, celospolečenských a hluboce lidských. V české politické praxi předvolební kampaně se z tohoto posvátného práva stal nástroj parazitování na veřejném prostoru, obcházení zákonů a laciného gulášového populismu.
V porevolučním étosu na jaře 1990 vznikal zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním. Měl zajistit, aby osamělý disident nebo skupina naštvaných sousedů mohli na nároží sbírat podpisy vteřinu poté, co pocítí nespravedlnost, aniž by museli absolvovat ponižující úřední kolečko na radnicích.
Jenže v české politice platí jedno železné pravidlo: jakmile existuje ušlechtilý úmysl, dříve či později se najde kutil, který ho přetvoří v „úderný nástroj“ svých vlastních zájmů.
Petice místo záboru
Kdo chce sbírat podpisy na jakoukoliv petici, má právo si se svým stánkem stoupnout na jakékoliv bezpečné veřejné prostranství a tam svůj bohulibý záměr provádět. Křiklouni z řad politických kandidátů do voleb, typicky těch z SPD, ovšem toto právo používají po svém.
Princip je prostý a v podstatě geniální ve své drzosti. Chcete dělat kampaň v historickém centru Prahy, Brna nebo Plzně? Nechce se vám platit hříšné peníze za zábor veřejného prostranství? Nechce se vám čekat na vyjádření památkářů, kteří by vám ty obří nafukovací poutače s obličejem lídra nejspíš zakázali? Žádný problém. Postavte tam stánek, oblepte ho logy své partaje, pusťte z reproduktorů dechovku a začněte lidem vnucovat pivo nebo koblížky.
A ten fíkový list, který tomu všemu dává legální nátěr? Ten leží někde na pultíku mezi kečupem a letáky. Je to jeden arch papíru s nadpisem „Petice za mír“, „proti zdražování“ nebo jakékoli jiné téma, které spolehlivě brnká na struny strachu a nejistoty. V tu ránu se totiž podle zákona nenacházíte na nepovoleném záboru, ale vykonáváte své fundamentální právo. Petiční zákon mluví jasně: petiční stánek nepotřebuje povolení státního orgánu a neplatí se za něj poplatky.
Je to jen další ukázka úpadku politické kultury. Strany, které aspirují na správu věcí veřejných, se na ulici chovají jako pokoutní prodejci s hrnci nebo skořápkáři, kteří zneužívají zákonnou pojistku určenou pro ochranu občanské společnosti.
Chabá obrana
Nejvyšší správní soud před časem zkusil tuhle metodu zkrotit. Vymyslel tzv. „test převažujícího účelu“. Policista nebo úředník má na místě posoudit, jestli se tam primárně sbírají podpisy, nebo jestli je petice jen trapnou kulisou pro masivní stranickou agitaci.
Představte si ale tu scénu: strážník v terénu má rozhodovat, zda je na ploše stánku víc čtverečních centimetrů věnováno „peticím“, nebo slibům lídra kandidátky. Je to ponižující role, která z obránců zákona dělá v lepším případě statisty, mnohem častěji ale fackovací panáky stranických aktivistů, kteří se ohánějí „svobodou“ slova.
Petiční právo má být naléhavé, vznosné a výjimečné. Pokud jej však strany používají jako spotřební materiál k bezplatnému vyřvávání svých slibů na náměstích, devalvují tím samotnou podstatu demokracie. Pokud politický subjekt nedokáže respektovat ani základní pravidla soužití v obci a snaží se parazitovat na zákoně, co můžeme čekat, až se chopí moci skutečné?
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
