Piloti dronů z Azovu: válka začíná až po 25 kilometrech s padesáti kily na zádech

Henri – Brit, který v Azovu vede tým dronů Mavic –, vysvětluje, že kdo si představuje jen práci s joystickem, je na omylu.

„Lidé se občas hlásí přímo k dronům, protože si myslí, že to bude jako hra. Nechápou, že než stroj vzlétne, je potřeba projít celou cestu – dostat se na pozici, vybudovat ji, zajistit, že je bezpečná, a až pak teprve začít létat.“

Na zádech a v rukou si nesou vše potřebné – osobní výstroj, k tomu baterie, antény, generátory elektřiny, kanystry s benzínem a samozřejmě samotné drony a výbušniny.

Hmotnost nákladu běžně přesahuje padesát kilo na člověka. Pokud je oblast pod dohledem ruských průzkumných strojů, není možné jet autem až do cíle.

Zbytek cesty tak tvoří pochod – klidně i 25 kilometrů – během kterého se muži s plnou polní v noci snaží vyhnout světlicím a nepřátelským bezpilotním letounům kroužícím nad poli.

Vedle Henriho sedí Viking, Švéd, který ovládá malé FPV stroje. Do války vstoupil už před třemi lety jako kulometčík. Pro Azov se rozhodl proto, že jednotku sledoval dlouhá léta a měl k ní důvěru.

„Byl to pro mě cíl už dávno,“ říká. Dnes je jeho specializací rychlý útok: jeho tým se má nepozorovaně dostat na místo, odpálit nálož přes FPV dron a stejně nepozorovaně se zase stáhnout.

Rota, ve které oba pánové působí, je organizačně zvláštní. Formálně spadá pod brigádu Azov, ale je připojená k mezinárodnímu praporu, kde slouží zahraniční dobrovolníci. Velitelé jsou Ukrajinci, ale pracovní jazyk je angličtina, aby komunikace s cizinci byla co nejsnazší.

Jednotka má k dispozici široké spektrum techniky: malé průzkumné Mavicy, těžké bombardovací stroje, pozemní roboty i FPV drony, které fungují jako přesně naváděná munice.

Podle Henriho se rota stále rozšiřuje a rychle vytváří nové týmy. Lidé procházejí výcvikem, který je kombinací pěchotního a dronového drilu.

Jak už bylo řečeno, základem není jen ovládání strojů, ale také fyzická kondice. Bez ní by nebylo možné dostat těžké vybavení do polních pozic, které jsou často v místech, kam se dá dojít jen pěšky.

Jeden z vojáků, který slouží s Vikingem, prý musel na vlastní kůži zvládnout přesun na vzdálenost 25 kilometrů s kompletním vybavením. Osobní výstroj vážila kolem čtyřiceti kilo, v rukou nesl dalších dvacet. To vše v terénu pod palbou, kdy bylo potřeba opakovaně běžet, krýt se a hledat úkryt před ruskými drony.

A síla a výdrž není všechno. Viking připomíná, že jednotka musí být schopná i klasického boje. „Trénujeme i s jednotkami pěchoty veškerou bojovou činnost, musíme být schopni se bránit stejně jako bojové jednotky na zemi, které se na drony nespecializují.“

Na pozicích mají kromě dronů také kulomety nebo protitankové zbraně a často jsou to právě oni, kdo první reaguje na útok. „Pracujeme v podstatě čtyřiadvacet hodin denně,“ poznamenává.

Přestože na videích na internetu vidíme často úspěšné zásahy vozidel, opevnění nebo samotných vojáků, ve skutečnosti velké procento pokusů zaútočit padne za oběť rušičkám signálu, kterými se obě strany snaží znemožnit drony dálkově ovládat.

Henri popisuje, že do nově obsazených pozic družstvo dorazí – když Bůh dá – vcelku, ale často jen s kusými informacemi. V operačním brífinku jim řeknou, že „tady by mohlo být rušení“, ale skutečnost se ukáže až při samotném letu.

Piloti proto musí testovat vzduch krok za krokem. Vyšlou dron, sledují sílu signálu, zkoušejí se mu vyhnout a odhadují, odkud rušička působí.

Někdy se ukáže, že jde o rušení z vozidla, které vytváří „kopuli“ – oblast, kde spojení mizí okamžitě. Jindy je to spíš „kužel“, který zasahuje jen určitý směr. Teprve po pár minutách zkoušení si mohou být jisti, kde je hranice, za kterou už by dron neměl letět.

Opatrnost je klíčová. Na rozdíl od Rusů si Azov nemůže dovolit ztrácet stroje. Každý dron je těžký náklad, který museli vojáci donést pěšky na místo. Pokud spadne kvůli špatnému odhadu, neznamená to jen ztrátu techniky, ale i hodin práce a potu celého týmu.

Viking připomíná, že Rusové mají obrovský průmyslový aparát, a když o stroje přijdou, nahradí je rychle dalšími. Ukrajinci takový luxus nemají. „My musíme být chytřejší. Nemůžeme jen posílat jeden dron za druhým, dokud něco neprojde,“ říká Henry.

Pro piloty to znamená, že jejich práce se podobá řešení složitého hlavolamu. Na mapě mají zakreslené oblasti, kde by mohlo být rušení, ale skutečný obraz si sestavují až během letu.

Dron se na chvíli zasekne, obraz se rozpadne na čtverce, a to je pro ně signál, že se blíží k hranici. Musí ho stočit, změnit výšku nebo obletět z jiného směru. Každé zaváhání může stát celý stroj. Proto se mezi operátory šíří zkušenosti, jak číst drobné změny v obraze nebo v ovládání, aby poznali, že jsou v ohrožení ještě dřív, než je spojení přerušeno úplně.

Na bojišti se mění pravidla prakticky každý týden. To, co ještě před rokem působilo jako převratná novinka, je dnes jen rutinní praxe.

Henry vzpomíná, že na začátku války byl symbolem inovace klasický Mavic, z něhož se shazovaly běžné ruční granáty. Dnes se tyto stroje používají pořád, ale jejich role se posunula: místo „zázraku improvizace“ jsou spíš základním nástrojem, na který se vojáci spoléhají denně.

Největší dynamiku ale prý přinesly FPV drony. Viking popisuje přechod od analogového ovládání k optickému vláknu. Tam, kde ještě donedávna dokázaly rušičky zastavit prakticky každý útok, je dnes situace jiná.

Optické spojení se nedá snadno narušit, a proto se obě strany snaží přizpůsobit – jedni nasazují klece a sítě nad vozidla, druzí hledají způsob, jak se jim vyhnout. A někdy je řešením prostě vyrazit ven a přestřihnout kabel, jako se to povedlo Henriho týmu.

Viking vysvětluje, že s rozvojem dronů jde ruku v ruce i vývoj munice. Nálož se dnes upravuje přesně podle úkolu: menší pro vyčištění zákopu, silnější pro zásah lehkého obrněného vozidla, ještě mohutnější pro zničení celé budovy.

„Na bojišti si můžeme vybrat, co potřebujeme,“ říká. Takové přizpůsobování by ještě před pár lety působilo jako scéna z futuristického filmu, dnes je běžnou realitou.

Henri dodává, že rychlost změn je taková, že informace v médiích často neodpovídají skutečnosti v terénu. Ve chvíli, kdy se na sociálních sítích objeví video s novým typem útoku, je už prý obvykle dávno součástí každodenního nasazení.

„Je to pořád v pohybu,“ říká. Vojáci si tak musí být vědomi, že to, co fungovalo včera, může být dnes neúčinné. A že jejich práce není jen o létání, ale také o sledování, jak se protivník mění – a jak na něj zareagovat dřív, než si najde cestu kolem jejich obrany.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.