Ve Finsku veřejné platy fungují 150 let. Proč Česko hysterčí z jedné evropské směrnice?

Novelu, která umožní zaměstnancům znát plat jejich kolegů, připravuje vláda na základě evropské směrnice. Někteří ekonomové mluví o bruselské byrokracii, rovnostářství, konci práva zaměstnavatelů odměňovat lidi podle svého uvážení, uvolnění cest k lidské závisti.

To všechno jsou jistě oprávněné argumenty. Nejen v Česku, ale i ve většině západních zemí, včetně USA, dosud platí „můj plat, můj hrad“ a platová nahota není nic, co by mezi lidmi vyvolávalo nadšení. Co je komu do toho, kolik vlastně beru?

Pokud bych se ale měl postavit do role státem dosazeného obhájce novely o zveřejňování platů, pak bych navzdory svým osobním pocitům musel použít příklad severských zemí, konkrétně Norska, Švédska a Finska.

Zatímco se totiž někteří čeští ekonomové obávají, že právo zaměstnanců požádat jednou ročně zaměstnavatele o informaci o platech svých kolegů, povede k závisti či tlaku na rovnostářství, v uvedených zemích se už přes 150 let uplatňuje platová nahota v ještě mnohem brutálnější formě.

A nikdo, včetně vedení firem, se nad tím nepozastavuje. Natož, aby to nějak ovlivňovalo konkurenceschopnost místního pracovního trhu. Protože mám kamarády ve Finsku a tuhle zemi navštěvuji, mohu o tom podat drobné osobní svědectví.

Jak mi všichni Finové potvrzují, veškerá daňová přiznání jsou tady (stejně jako ve Švédsku a Norsku) prakticky veřejnou listinou.

Každý může jednoduchým (a bezplatným) dotazem kdykoliv zjistit, kolik za příslušný rok bral jeho soused, holič, prezident nebo třeba fotbalová hvězda, a jakou z toho zaplatili daň.

Tahle platová a daňová nahota platí v různých obměnách v zemi už 150 let, tedy od dob, kdy byla většina dnešního Finska pod nadvládou carského Ruska. Těžké životní podmínky v odlehlých oblastech ale vedly k tomu, že si místní komunity vytvářely i vlastní zákony, a to včetně těch, které zajišťovaly transparentnost a spravedlnost vybírání daní.

Dnes sice Finové žijí v úplně jiných podmínkách, ovšem potřeba určité otevřenosti před zákonem v nich přetrvává dodnes. Jinak by letitý zákon o veřejných daňových přiznáních už dávno zrušili.

Tahle otevřenost má totiž vedle sporných otázek také své nepochybné výhody. „Já jsem plat jiných lidí nikdy v životě nezjišťoval, neměl jsem potřebu. Třeba jedna moje kolegyně se ale chtěla stát influencerkou, tak se podívala, jaké jsou vlastně příjmy některých známých influencerek ve Finsku. A vycházela z toho,“ řekl mi už před lety můj helsinský kolega, novinář Jussi Laitinen.

Většina Finů, se kterými jsem mluvil, je obecně přesvědčena o tom, že veřejná daňová přiznání slouží především k lepší orientaci lidí na pracovním trhu. Bulvární „šmírování“ platových poměrů souseda, který si koupil nové auto, je výjimečné. A vlastně i zbytečné.

Protože výši svého platu a daní nikdo neutají, ztratilo už dávno takové šmírování kouzlo. Známé osobnosti, politici, umělci či sportovci se ale musejí smířit s tím, že některé bulvární noviny každý rok kupují za mírný poplatek od úřadů data o jejich daňových přiznáních a zveřejňují je hromadně.

K žádnému hromadnému stěhování známých osobností z Finska to ale nevede, na daňovou nahotu jsou tady všichni zvyklí. Její zrušení si žádná politická strana do programu nedává, voliče by tím nezískala.

Možná přitom nejde ani tak o faktické důsledky daňové nahoty. Ta pochopitelně ztěžuje značně možnosti korupce a praní špinavých peněz. Na druhou stranu jsou ale Finové možná i určitým způsobem hrdí na to, že žijí v otevřené zemi, v níž se obyvatelé nebojí přiznat veřejně k tomu, co dělají a kolik za to berou peněz.

Pravdou ovšem zůstává, že severská daňová otevřenost je jedinečná a nenašla dosud v zahraničí dostatečné množství následovníků. I v USA, které si zakládají na důsledném výběru daní a přísných trestech za daňové delikty, skončily všechny návrhy na veřejná daňová přiznání neúspěchem. Ani Američané nechtějí, aby se jim mohl kdokoliv dívat „do peněženky“. Podobné je to i v evropských zemích.

Neochota jiných států následovat model naprosté daňové otevřenosti, obvyklý ve Finsku, Norsku i Švédsku, se často vysvětluje rozdílnou mentalitou severských národů. Ekonomové říkají, že to, co je obvyklé pro Finy, Švédy a Nory, by v Česku a jiných zemích nefungovalo. Daňová nahota by vedla jen k závisti, napětí a tlaku na rovnostářství.

Na druhou stranu je pravda, že napodobit severskou daňovou nahotu se v zahraničí ještě nikdo v plné míře nepokusil. A těžko lze tedy věrohodně vyvozovat závěry, co by takové opatření ve společnosti vlastně způsobilo.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.