KOMENTÁŘ RADKA KOVANDY | Můžeme se škodolibě smát svým sousedům, že si malebné části průmyslem nezničené krajiny zastavěli zástupy stožárů s vrtulemi – Rakousko v rovině na severovýchod od Vídně a kolem Neziderského jezera, Německo nejen daleko od lidských sídel na moři, ale i v „povolené vzdálenosti“ od nich na souši, prakticky po celém svém území. U nás sice dlouhou dobu brzdil ambiciózní rozvoj větrné energie podle greendealovských „dohod“ (nařízení) odpor místních obyvatel či legislativa a s ní související zdlouhavé povolovací procesy, ale situace se začíná dramaticky měnit. Kterým částem Česka hrozí, že jejich horizonty dostanou nové vertikální dominanty?
Po dlouhém namáhavém dni na hřbetě Šivy, samice velblouda jednohrbého, si na pískovém loži rozkládám deku, soukám se pod těžkou houni a okamžitě usínám. Ze spánku mě uprostřed noci budí hlasité přerušované chroupání odpočívajícího přežvýkavého dopravního prostředku, ale taky tiché, leč neustávající bzučení/mručení.
Nacházím se uprostřed pouště v indickém státu Rádžasthán. Kam se západní turisté jako já kdysi vydávali do liduprázdné krajiny na noční výlety za temnou oblohou úchvatně posetou hvězdami.
To stále platí, ale jenom v oblasti nadhlavníku, protože obzor je nyní posetý blikajícími červenými světly. Od nich také pochází zmíněné tajemné bručení, které mi brání znovu „zabrat“. Tak aspoň potichu přemýšlím.
O tom, jak daleko jsou ty hvězdy nade mnou, jak dlouho k nám letí jejich světlo a do jak hluboké propasti minulosti právě zírám. A že je vlastně úplně logické, když se větrné parky umisťují do těchto oblastí s predikovatelným, pravidelným vzdušným prouděním, navíc řídce zalidněných, i s nízkou hustotou fauny a flóry. Prostě poušť.
A že u nás, v zemi o rozloze asi dvou a něco setin Indie, snad nic takového nehrozí. Tehdy se psal rok 2013 a větrná energie u nás byla marginálním zdrojem. Ale situace se s rostoucím tlakem na ozelenění a zbesemisnění energetiky změnila.
Podle ekologických organizací, jako jsou Hnutí DUHA a Greenpeace, je pro dosažení klimatické neutrality v České republice do roku 2050 nezbytné postavit přibližně pět tisíc nových větrných elektráren. Tento závěr vyplývá ze studie, kterou pro tyto organizace vypracovaly před čtyřmi lety Institute for Sustainable Futures při University of Technology v Sydney a společnost Aurora Energy Research.
Další analýzy, například z loňského července Cesty k čisté a levné elektřině v roce 2050 od organizace Fakta o klimatu, tvrdí, že klíčový pro dekarbonizaci české energetiky bude právě rozvoj větrné energetiky – upozorňuje při tom na očekávaný nárůst spotřeby elektřiny o 50–75 % do roku 2050.
Predikce energetických organizací včetně českého provozovatele páteřní přenosové soustavy hovoří o ještě větších číslech a hrozící importní závislosti.
Naše republika má rozlohu 78 871 km², z čehož 10 761 km² představují chráněné krajinné oblasti, 1 302 km² zastavěné plochy měst a vesnic (k tomu ale započtěme ještě parky, zahrady apod., které tvoří minimálně dvojnásobek této plochy) a 1 656 km² vodní ploch.
A do rovnice musíme zakomponovat také minimální povolenou vzdálenost větrné elektrárny od lidských sídel. Tím se dostaneme na číslo cca 50 tisíc km² na 5 tisíc větrníků, takže se to dá poměrně jednoduše spočítat – jeden vyjde v průměru na 10 km², tedy oblast o velikosti cca 3 x 3 km.
Využitelný větrný potenciál není ale všude – ideální je na hřebenech hraničních hor, což jsou ovšem zároveň i chráněné krajinné oblasti, kde je (zatím, pokud se nic v současné legislativě nezmění) zakázáno tato zařízení stavět.
Takže po splnění snů ekologistů nebude v Česku prakticky existovat místo, odkud by nebyl nějaký ten větrák vidět – samozřejmě s výjimkou bezprostředního okolí velkých měst i menších lidských sídel, přitom jejich hluková stopa – jakkoli podle vědeckých studií nepřesahuje „povolenou“ decibelovou zátěž šumícího lesa či zurčící řeky – by právě zde nadělala daleko méně škody než v přírodní krajině. A to samé platí i pro škodu vizuální.
Jenže právě v případě obyvatel měst, byť jsou největšími podporovateli obnovitelných zdrojů včetně těch větrných, se nejvíce projevuje fenomén tzv. NIMBY (Not in my Backyard = ne na mém dvorku).
Současné plány české vlády jsou o něco skromnější než ty ekologických organizací, místo očekávaného téměř zpadesátinásobnění výkonu jí stačí jen sedminásobek do roku 2030 – konkrétně se počítá s výstavbou nových elektráren o instalovaném výkonu až 2 000 megawattů.
V rámci posledních novel energetického zákona, např. v březnu přijaté LEX OZE III, dochází k urychlení povolovacích procesů staveb i administrativních opatření pro připojování nových zdrojů, připravují se i tzv. akcelerační zóny pro urychlení výstavby v oblastech s dostatečnou větrností.
V loňském roce bylo podáno téměř tři sta žádostí o budoucí připojení nového větrného výkonu – a přestože ne všechny projekty byly schváleny referendy, počet souhlasných stanovisek roste, naposledy jej odhlasovali obyvatelé v Uhách na Kladensku ve Středočeském kraji.
Budeme se tedy muset smířit s tím, že ačkoli to jde stále pomalu, tak zcela jistě bude proklamovaného cíle nových stovek větrníků dosaženo. Jak naznačuje výše uvedená „větrná mapa“, půjde zejména o oblasti Českomoravské vrchoviny, části západních Čech v oblasti Manětínska a Toužimska, a na moravské Drahanské vrchovině.
Držíme v tomhle směru palce ekologickým organizacím jako Greenpeace, Hnutí DUHA nebo Arnika, že se zastanou obyvatel, kteří nechtějí mít za humny audiovizuální smog, jehož nestálý, na počasí závislý výkon bude tak jako tak muset být zálohován klasickými zdroji.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
