KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Totální blackout, tedy úplný výpadek elektřiny, k němuž před několika dny došlo na území Španělska a Portugalska, nepopiratelně poukázal na reálný problém se zajištěním spolehlivosti dodávek energie v Evropské unii, která s překotnou neuvážeností vsadila téměř vše na obnovitelné zdroje. Ty občas bývají hanlivě označovány přívlastkem „občasné zdroje“, neboť výrobu v nich (solární a větrné elektrárny) neřídí člověk, ale Slunce a proměnlivé počasí na Zemi. Nelze vyloučit, že počet zastánců tohoto názoru opět vzroste.
V článku se dozvíte...
Zmíněný „Pyrenejský blackout“, jehož doložené příčiny dosud nebyly oficiálně zjištěny ani zveřejněny, je nutné chápat jako výrazné varování nejen před občasnými (?) totálními výpadky proudu, ale i před potenciálním nedostatkem energie v situaci, kdy je na obzoru další nárůst spotřeby.
Nejhorší na tom je fakt, že problém „nekonzistence“ – potenciálně klesající výroba elektřiny (reálná kapacita energetických zdrojů) vs. rostoucí spotřeba – je v řídících centrech Unie dlouhodobě zamlžován politicko-ideologickou clonou boje s klimatickými změnami. EU jako by fungovala (a nejen v této oblasti) stylem „nejdříve konej, a teprve později přemýšlej, jaké problematické důsledky a souvislosti to bude mít…“
Typickým příkladem je kompletní dekarbonizace, reprezentovaná úředně nadekretovaným uzavíráním uhelných elektráren, v kontrastu s politikou budoucího totálního přechodu na obnovitelné zdroje v čele se solárními panely, což vyvolává pochybnosti, jež musí nutně zesílit po proběhlém monstrózním výpadku dodávek.
O to více to platí v okamžiku, kdy jedním z podezřelých (byť nikoliv usvědčených) viníků Pyrenejského blackoutu byla právě role extrémně masivního nasazení fotovoltaických zdrojů (mluví se o jejich 60% podílu na spotřebě) v momentě, kdy došlo k energetickému „zatmění“, jež trvalo minimálně řadu hodin, či dokonce déle.
Tuto varující událost je nutno zasadit do širších souvislostí, které se týkají nejen zajištění dodávek energie pro firmy a obyvatele, ale také v kontextu probíhající „polostudené“ války mezi Ruskem a Evropskou unií; vždyť bez dostatku energií je jakýkoliv druh konfrontace prohraný…
Blackout, tedy totální výpadek elektřiny na území celého státu, byl dosud považován za lacině-fantazijní výplod a podpásový strašák, jímž se ohánějí snad jenom „argumentačně zoufalí“ odpůrci klimatické politiky EU. Bohužel se ukázalo, že jde o realitu – bez ohledu na posloupnost konkrétních příčin, jež k vedly k uvedenému incidentu.
Existuje řada indicií nazačujících, že nedostatek elektřiny a s tím související hrozba výpadků dodávek proudu mohou být průvodním jevem naší „skvělé bezuhlíkové budoucnosti“. Ostatně o možných nedostatcích elektřiny hovoří seriózní prognózy kompetentních subjektů; v Česku jde typicky o ČEPS, státní společnost provozující páteřní přenosovou síť, jenž v některých svých scénářích předpovídá stavy s nedostatečnými dodávkami elektřiny již za 10 let.
Pochopitelně, vzhledem k rostoucí propojenosti přenosových soustav a dalším složitým aspektům nelze předvídat, jak se to konkrétně projeví – a zda to musí nutně vést k analogii Pyrenejského blackoutu, nebo nikoliv.
I přes tato neklamná fakta se však v „hlavním velitelství EU“ i na národních úrovních mnozí politici nadále zaklínají potřebou nárůstu výroby z OZE. A stále, jako by se nechumelilo, dotují či jinak podporují ničím neohraničený rozvoj fotovoltaických, ale i větrných elektráren, i když ty jsou specificky v tuzemsku spíše okrajovou záležitostí.
Přitom i bez mementa španělsko-portugalského blackoutu je dlouhodobě známo, že obnovitelné zdroje nelze spolehlivě řídit a že jejich preferovaný provoz způsobuje v energetické soustavě nestandardní události, z nichž (sama o sobě úplně absurdní a laicky nepochopitelná) záporná cena elektřiny je nakonec jenom „úsměvným“ detailem.
Vedle elektromobility si z energetického koláče ukousne svůj velký díl i AI a robotizace.
V českém kontextu čelíme dramatickému závodu s časem – na jedné straně mají být zrušeny spolehlivé, ale emisní uhelné zdroje, a na druhé se plánují nové bloky jaderné elektrárny v Dukovanech, jejichž spuštění je v nedohlednu (projekt je ve fázi příprav a smlouva dosud není podepsána).
Situaci ztěžují i další faktory, které zhoršují bilanci mezi výrobou a spotřebou, na něž se v Bruselu často zapomíná. Jde například o masivní rozvoj elektromobilů, přičemž zákaz prodeje nových spalovacích vozů od roku 2035 je stále platný a automobilky se mu musejí přizpůsobit již nyní.
Kdyby se na elektromobily přešlo ze dne na den, současná produkce elektřiny by na jejich nabíjení rozhodně nestačila. Ano, za deset let lze mnohé změnit, ale také situaci zhoršit a bilanci ještě více vychýlit ve prospěch nedostatku energie.
Ač to ještě stále může mnohé překvapit, umělá inteligence – resp. datacentra zajišťující dramaticky rostoucí míru poptávky po jejích službách – má velmi vysoké nároky na spotřebu elektřiny, s čímž se nepochybně na místech rozhodujících o energeticko-klimatické politice Unie asi také úplně nekalkulovalo.
AI je pořád ještě v plenkách a její energetické souvislosti zatím nikoho v praxi nepálí. Ale vzhledem k tomu, že jde o tržní produkt, jeho prudký rozvoj je více než pravděpodobný, což ale platí také o jeho energetických nárocích.
Totéž lze říci o rozmachu robotizace, tedy automatizovaných výrobních technologií v továrnách, na jejichž energetickou spotřebu se ve veřejných debatách také jaksi pozapomíná (dnes je v téhle disciplíně globálním premiantem Čína). Na rozdíl od člověka, jehož mají roboty nahradit, mohou automaty pracovat 24 hodin denně. Ale na rozdíl od člověka asi jen sotva dokáží fungovat bez dodávek elektřiny.
V neposlední řadě je nutno speciálně zmínit zbrojní výrobu s celým jejím dodavatelským řetězcem, včetně oceláren, hliníkáren a dalších průmyslových „žroutů“ energií. Toto odvětví by podle strategií EU, vycházejících z ukrajinskou válkou nastaveného nového geopolitického řádu, měla být rozvíjena a podporována, třebaže ještě před pár lety, v době nerušeného budovatelského rozpuku Green Dealu, byla značně ostrakizována.
I to je další, původně „nechtěný“ segment ekonomiky, jehož oživený boom vychyluje misku vah na stranu dalšího nárůstu spotřeby energie – a tudíž i nutnosti zvýšení její výroby.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému – a po zhlédnutí důsledků blackoutu na Pyrenejském poloostrově na vlastní „mediální oči“ – se dosavadní energeticko-klimatická politika EU, založená na téměř totálním rozvoji obnovitelných zdrojů, opět o něco naléhavěji jeví jako cesta ke stavu, který by šel – s určitou dávkou nadsázky a zjednodušení – charakterizovat jako „odevzdané čekání Evropy na další blackout“.
OZE jsou logickým směrem vývoje, ale umělé urychlování direktivami a dotacemi na úkor spolehlivosti škodí jim i nám všem.
I když je výraz „energetická bezpečnost“ frekventován již dlouhou dobu, nelze se zbavit dojmu, že se tato forma bezpečnosti v EU podcenila a nadále podceňuje. Umanutě protežovaná sázka na co nejrychlejší rozvoj zdrojů obnovitelné energie, korunovaná politikou á la „solární panely do každé rodiny“, byla unáhlená a nedomyšlená.
Je to fakticky pokus o doslova eskamotérský kousek ve snaze předběhnout technologickou realitu o neurčitý počet dekád. A je to také klasická snaha obelstít trh, který – pokud by nebyl obcházen – jistě by postupně a organicky našel optimální cestu k bezpečnému využití různých typů OZE.
Ano, obnovitelné zdroje jsou jedním z logických směrů vývoje energetiky do budoucna. Ale v realitě nikoliv směrem přirozeným, neboť jejich hnacím motorem na našem kontinentu nebyl a není spontánní tržní vývoj, nýbrž direktivy, dotace a jejich umělé, ideologicky motivované upřednostňování na úkor spolehlivosti.
Není divu, že se „energetický bůh“, tedy trh a fyzikální principy, mohou občas bouřit, což ostatně naznačil nedávný pád části jižní Evropy do absolutní tmy uprostřed dne.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
