Nebezpečný precedens: USA pouštějí Saúdy k jádru. Bez pojistek a s hrozbou závodu ve zbrojení

Dohoda o civilním využití jaderné energie, kterou vyjednala americká administrativa Donalda Trumpa se Saúdskou Arábií, je typickým příkladem dokumentu, který na první pohled působí technokraticky. V praxi však představuje krok s mnohem širšími dopady.

Mnohá média ji rámují jako součást saúdské modernizace energetiky, jako další stavební kámen v programu Vision 2030. Jenže tato dohoda není jen energetický projekt. Je to zásah do americké politiky nešíření jaderných zbraní, do regionální rovnováhy na Blízkém východě a do vztahů mezi Spojenými státy, Evropou a jejich klíčovými partnery. A především je to krok, který je vysoce politicky citlivý: dohoda neobsahuje tzv. Gold Standard, tedy závazek, že Saúdská Arábie nebude obohacovat uran ani přepracovávat vyhořelé palivo.

Absence Gold Standardu je odchylka od modelu, který se v posledních patnácti letech stal preferovaným rámcem americké politiky. Spojené státy tím otevírají dveře zemi, která nemá robustní dohled Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) a jejíž nejvyšší představitel opakovaně prohlásil, že pokud Írán získá jadernou zbraň, Saúdská Arábie udělá totéž. V regionu, kde se mocenské rovnováhy mění rychleji než diplomatické prohlášení, je to krok, který si zaslouží pozornost. Protože naprosto mění parametry hry.

Zlatý standard vznikl v roce 2009, kdy Spojené státy uzavřely dohodu se Spojenými arabskými emiráty. Ty se tehdy dobrovolně zavázaly, že nebudou obohacovat uran ani přepracovávat palivo. Jinými slovy: vzdaly se technologií, které jsou přímo použitelné pro výrobu jaderné zbraně. Tento závazek se stal vzorem pro další dohody, protože vysílal jasný signál: partner USA nemá ambice stát se jadernou mocností.

Je však důležité dodat, že Gold Standard se nikdy nestal univerzální normou. USA mají dlouhodobé jaderné dohody s Japonskem či Jižní Koreou, které obohacovací kapacity mají. Rozdíl je v tom, že jde o stabilní demokracie s robustním dohledem MAAE a jasnou bezpečnostní orientací.

Saúdská Arábie je jiný případ. Je to autoritářský stát, který vede aktivní regionální politiku a její strategické priority se mohou měnit rychleji než u tradičních partnerů USA.

Technicky vzato je obohacování uranu proces, který umožňuje výrobu paliva pro reaktory, ale při vysokých úrovních obohacení také produkci štěpného materiálu pro zbraně. Rozdíl mezi 5% palivem a 90% zbraňovým materiálem je však zásadní. Přepnutí civilního programu na vojenský není otázkou několika měsíců, ale vyžaduje specifické centrifugy, oddělenou infrastrukturu, utajený provoz a politické rozhodnutí, které má vysoké mezinárodní náklady.

Absence Gold Standardu tedy neznamená, že Saúdská Arábie získává okamžitou cestu k jaderné zbrani. Znamená ale, že USA jsou ochotny v některých případech ustoupit od preferovaného modelu, pokud to odpovídá širším strategickým zájmům (např. snaze omezit čínský vliv v saúdském jaderném sektoru).

Saúdská Arábie má velmi ambiciózní plány. V rámci programu Vision 2030 počítá s výstavbou až 16 jaderných reaktorů v hodnotě přes 80 miliard dolarů. To je technologická transformace, která zemi posune do úplně jiné „ligy“. Pokud by k tomu získala možnost obohacovat uran, vznikla by regionální konfigurace, která bude vyžadovat pečlivé sledování.

Podstatné je, že možnosti kontroly ze strany MAAE budou v případě Saúdské Arábie omezené, protože království dosud nepřistoupilo k Dodatkovému protokolu (Additional Protocol), který inspektorům umožňuje širší a flexibilnější dohled. Neznamená to nutně, že by nad saúdským programem neexistovala žádná kontrola. Základní Dohoda o zárukách zůstává v platnosti a MAAE může provádět inspekce deklarovaných zařízení a materiálů. Spojené státy navíc mohou technologickou spolupráci podmínit dalšími formami verifikace. Nicméně absence Dodatkového protokolu v každém případě zvyšuje míru nejistoty.

Saudské ambice tak nevyhnutně budou vstupovat do regionální dynamiky, která se v posledních letech stává složitější. Jmenujme jen pár příkladů: Turecko v roce 2023 uvedlo, že „nebude stát stranou“, pokud Írán nebo Saúdská Arábie získají vojenské jaderné kapacity. Egypt má dlouhodobé ambice stát se regionální velmocí a jeho první jaderná elektrárna El Dabaa je budována s ruskou pomocí. Izrael má vlastní jaderné kapacity, byť oficiálně nepřiznané, které jsou stabilní součástí regionální rovnováhy.

Region tak může během jedné dekády získat několik států s pokročilými civilními jadernými programy, které by velmi snadno mohly přerůst do otevřených závodů ve zbrojení. A z takového scénáře by neměl mít radost žádný racionálně uvažující aktér.

Situaci navíc dlouhodobě komplikuje fakt, že Írán má pokročilé obohacovací kapacity a podle MAAE dosáhl v roce 2024 obohacení až 60 % U-235. To je technicky stále daleko od úrovně potřebné pro jadernou zbraň, ale představuje významný krok. Írán zároveň disponuje více než 5500 kg obohaceného uranu, z toho stovky kilogramů v kategoriích, které jsou z hlediska proliferace rizikové. Tvrdí, že jadernou zbraň nechce, ale jeho kapacity jsou realitou, kterou nelze ignorovat.

Nicméně bylo by vhodné připomenout, že samotné schválení dohody Donaldem Trumpem neznamená, že vstoupí v platnost. Podle amerického Atomic Energy Act musí být každá jaderná dohoda předložena Kongresu, který má devadesát dní na to, aby ji aktivně zablokoval. Pokud tak neučiní, dohoda automaticky projde. Tato procedurální nuance je zásadní: dohoda nepotřebuje aktivní schválení, ale aktivní blokaci.

A právě zde se Trumpovi rýsuje problém. V Kongresu se už formuje skupina odpůrců, která má k dohodě zásadní výhrady. Nejde o marginální kritiky, ale o zákonodárce, kteří se dlouhodobě věnují otázkám nešíření jaderných zbraní. Vadí jim především absence Zlatého standardu, odmítnutí Dodatkového protokolu ze strany Saúdské Arábie a také opakované výroky korunního prince Mohammeda bin Salmana, že pokud Írán získá jadernou zbraň, Saúdská Arábie udělá totéž. To je kombinace, která v očích mnoha členů Kongresu představuje bezpečnostní riziko.

Podle Reuters nejméně dvanáct demokratických zákonodárců poslalo dopis ministerstvu zahraničí, v němž požadují doplnění Gold Standardu. Někteří republikáni, kteří v minulosti podporovali přísné nešířící podmínky, mají také výhrady. Opozice amerických zákonodárců je tedy hlasitá a zaznívá z obou hlavních politických stran. A to je v dnešní polarizované Americe samo o sobě signál závažnosti. Otázkou je, zda se vše stihne před listopadovými volbami do Kongresu.

Jaderná dohoda mezi USA a Saúdskou Arábií může mít relevantní dopad i na nás. Evropa je stále závislá na dovozu energií z regionu. V roce 2023 pocházelo přes 17 % evropského dovozu ropy z Blízkého východu, přičemž Saúdská Arábie byla jedním z pěti největších dodavatelů. Jakákoli destabilizace znamená vyšší ceny, větší volatilitu a tlak na evropské ekonomiky. Pokud by se region dostal do jaderné rivality, riziko konfliktu by se nevyhnutelně zvýšilo. A s ním i možnost narušení dodávek.

Nezapomínejme také, že EU je také tradičním lídrem v nešíření jaderných zbraní; financuje programy MAAE v hodnotě desítek milionů eur ročně a dlouhodobě prosazuje přísné standardy. Dohoda USA – Saúdská Arábie tento režim oslabuje. Pokud Washington začne dělat výjimky, ostatní státy budou chtít totéž. To může vést k erozi mezinárodních norem.

Evropa bude muset znovu promyslet svou roli v regionu, který je pro její energetickou i bezpečnostní stabilitu klíčový. Kudy přesně by „evropská“ revize mohla vést, zatím zůstává jen v rovině spekulací.

Dohoda mezi USA a Saúdskou Arábií je signálem, že svět vstupuje do nové éry. Dohoda bez Gold Standardu není jen technický detail. Je to politický signál. A ten říká, že pravidla, která jsme považovali za pevná, se mohou měnit. A my na ni musíme umět reagovat.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.