KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | USA a Írán podepsaly minulý týden memorandum o spolupráci. Íránci sice mluví o jednání a hledání kompromisu, ale ve skutečnosti si jen kupují čas. Režim mezitím utahuje šrouby doma, kde se bojí vlastní společnosti víc než dalšího kola konfliktu s Amerikou.
Jak jsme rozebírali minule Donald Trump se do obnovení horké fáze války s Íránem nijak nehrne. Nejprve se víc jak dva měsíce chytal jakékoli záminky, jen aby odložil další vlnu vojenských úderů a nemusel čelit následkům v podobě rostoucích cen ropy a ničení civilní infrastruktury v arabských zemích. A nyní probíhají další zdlouhavá a technická jednání.
Zdráhavost však neznamená absolutní neochotu; dokud mezi Amerikou a Íránem nedojde k finální dohodě (ke které podle mě asi ani dojít nemůže) riziko obnovy konfliktu je vysoké. Teherán mezitím hraje o čas a revoluce doma se odkládá. Otázka je na jak dlouho?
Bezprostředně po vyhlášení příměří ve válce s USA se zdálo, že pragmatičtější část íránského režimu dokáže svým fanatikům vysvětlit základní ekonomickou realitu.
Jejím zjevně nejmocnějším a nejvýznamnějším představitelem se však nestal prezident, jak by odpovídalo titulární ústavní funkci, ale Mohammad Báker Kalíbáf, bývalý velitel Revolučních gard a současný předseda parlamentu.
Byl to on, kdo odletěl do Islámábádu jako hlavní vyjednavač, a je to on, kdo dnes představuje generaci veteránů války s Irákem, kteří se jako pijavice pevně usadili ve vedení íránských státních a polostátních konglomerátů a kteří spolu s oligarchy mají osobní zájem na zachování průmyslové základny země.
Kalíbáf jako bývalý starosta Teheránu udělal víc špinavých realitních obchodů než Donald Trump, což mu vyneslo pověst člověka hrabivého a zkorumpovaného, avšak alespoň základně ekonomicky gramotného. Člověk ale nemusí být zkorumpovaný režimní oligarcha napojený na průmyslovou základnu země, aby viděl, že země se řítí do pekel.
Mezi špičkami režimu zuří politický boj, ve kterém pragmatici tahají za kratší konec provazu. Fanatici totiž kromě přežití systému tváří v tvář americkému vojenskému tlaku jako inherentní hodnoty samé o sobě také vidí v míru větší ohrožení stability režimu než ve stavu nekonečné války byť nízké intenzity. Ostatně díky pašování na režimní špičky zbyde dost a na obyčejných lidem nezáleží. Ti se musejí klanět nebo čelit kulkám režimních vymahačů. Fanatici v mezičase také tvrdě utahují šrouby.
Režimní fanatici drží národ pod krkem
Íránští vládci mezitím rozpoutali novou vlnu represí proti domácímu disentu, tajná policie zatýká lidi politicky podezřelé a Revoluční gardy každý den v médiích vyhrožují potenciálním demonstrantům smrtí, aby potlačili riziko povstání. Režimní vymahači projíždějí na motocyklech a pickupech ulicemi a dávají na odiv své zbraně, aby zastrašili veřejnost – činí tak nejen ve dne, ale pro jistotu i v noci, kdy obyvatelé měst jen zřídka opouštějí své domovy. Od začátku války byly zatčeny stovky lidí a vykonány stovky poprav.
I v běžných dobách provádí Írán v přepočtu na obyvatele více poprav než kterákoli jiná země na světě. V absolutních číslech je na druhém místě hned za Čínou. Amnesty International odhaduje, že Írán v loňském roce popravil 2 159 lidí. Za normálních okolností byl velmi malý podíl popravených odsouzen za politické trestné činy – v roce 2026 se ale tento vzorec obrátil. Zdá se, že Írán popravil méně lidí než obvykle, ale 70 procent z nich z politických důvodů.
Režimní vrazi po demonstracích také obcházeli nemocnice, kde mimosoudně popravovali zraněné demonstranty, ponižovali jejich příbuzné, které nutili podepisovat prohlášení, že jejich děti byli režimní policisté, kteří padli za oběť teroristům Mosadu. A chtěli po nich za těla výkupné, jinak je házeli do hromadných hrobů.
Bezpečnostní činitelé vyhrožují všem potenciálním demonstrantům v televizním vysílání a prostřednictvím masově rozesílaných sms zpráv s tím, že proti všem případným demonstrantům platí rozkaz „střílet s cílem zabít“. Revoluční gardy pak vyhrožují „silnějším úderem než 8. ledna“ – což je přímý odkaz na masové vraždění protivládních demonstrantů, které ukončilo rozsáhlé nepokoje na začátku roku.
Ceny základních potravin, jako je rýže, maso, chléb a sýry, v posledních týdnech prudce vzrostly, což dále zatěžuje íránské domácnosti a zvyšuje tlak na vládu, aby zabránila opakování minulé vlny pouličních protestů. Íránský prezident Masúd Pezeškiján a další pragmatici si uvědomují, že tento propad je třeba zastavit, pokud chtějí udržet stabilitu. To znamená, že zhoršující se hospodářská situace se stává klíčovým bodem nátlaku při jednáních s Washingtonem. Jak přiznal prezident Pezeškiján na schůzi obchodní komory: „Hlavní válka se odehrává na ekonomickém poli… Pokud selžete vy, selže celá země.“
Jeho projev ale patrně na zastánce tvrdé linie nijak nezapůsobil a Pezeškiján tak podle íránských exilových médií nabídl nejvyššímu vůdci svoji rezignaci. Fanatici z Revolučních gard navzdory ústavě převzali rozhodující moc ve státě a blokují snahy pragmatiků o kompromis. Patrně proto, že se domnívají, že být naživu je vítězstvím samo o sobě.
Fanatici z Revolučních gard jsou ochotni vlastní obyvatelstvo masově vraždit jen aby mu nemuseli dopřát svobodu a tento jejich postoj se pak projevuje i navenek, rozumná dohoda s nimi je tak podle mě prostě silně nepravděpodobná. Nejpravděpodobnějším výsledkem současných jednání tak memorandu porozumění navzdory bude bohatá odměna nechutným vrahům za to, že neučiní téměř žádné ústupky. Z pohledu obyčejných Íránců, kteří režim z hloubi duše nenávidí, se jedná ze strany Ameriky o zradu.
Poučení z historie
Íránský lid totiž neztratil nic ze své lednové znechucenosti režimem a dál doufá v jeho pád. Jaké poučení z historie mu však plyne? Především to o kruté mechanice diktatur. Je historicky velice vzácné, aby davy svrhly diktátory bráněné bezpečnostními silami, které jsou ochotny zabíjet neozbrojené spoluobčany (byť občanství dle mého mimo západní svět neexistuje).
Íránské bezpečnostní složky nejsou navíc hnány jen pudem sebezáchovy – protože revoluce nebývají k režimním drábům a katům zpravidla přívětivé; kromě toho jsou také a investovány do klientelistické ekonomiky, skrz kterou ovládají většinu veřejných statků a značnou část těch soukromých – ale klíčoví členové režimní elity jsou také věřícími v radikální šíitskou misi, která jim umožňuje vidět demonstranty jako „nepřátele Boha“.
Islámský režim možná přivedl Írán na hranu bankrotu, ale konzistentně investoval do svých represivních orgánů: 190 tisíc příslušníků Revolučních gard a 600 tisíc milicionářů Basídž, kteří budou režim bránit. Většina Íránců režimem a jeho přisluhovači pohrdá, ale 10-15 procent jsou oddaní stoupenci, kteří mají k dispozici drtivou většinu zbraní ve státě.
Despocie, která si zachovává loajalitu svých bezpečnostních složek zpravidla nepadne, dokud se tyto síly nepostaví na stranu lidu, nezačnou se štěpit nebo neutečou. V ruské revoluci roku 1905 Mikuláš II. sice formálně ustoupil a zřídil ústavu, ale poté povstalce rozdrtil, protože si zachoval loajalitu svých imperiálních gard. Ale v únoru 1917 už nedokázal potlačit spontánní protesty v Petrohradě, protože své gardy „prohnal“ Brusilovovou ofenzívou.
Vojáci v Petrohradě, převážně branci, se mísili s demonstranty. Ostatně i proto např. Vladimir Putin zřídil kromě pravidelné armády také vlastní kvazi-pretoriánskou gardu Rosgvardia, která čítá 400 000 mužů včetně speciálních jednotek.
Schopnost režimu přežít je vždy násobena zuřivostí bezpečnostních sil, které má k dispozici, a pravděpodobnost jeho pádu je v nepřímé úměře k jeho ochotě neomezeně masakrovat vlastní lidi. Syrský diktátor Bašár al-Asad během Arabského jara čelil lidové vzpouře, ale udržel si kontrolu nad velkou části bezpečnostní sil, včetně paramilitárních jednotek, jejichž heslem bylo „Asad – nebo zapálíme celou zemi“.
To skutečně činili a ve spáleništi zahynulo více jak 600 000 lidí, z velké části díky hlavním spojencům režimu: Putinovskému Rusku a Íránu – zejména prostřednictvím Hizballáhu, který tvořil většinu jeho expediční armády. Asadův režim však padl, jakmile jeho ekonomika zdegradovala natolik, že nedokázal ufinancovat loajální část armády.
O tom proč je vnější zásah pro Írán tak citlivé a zároveň zásadní téma, jak režim přežívá díky represím, proč Trumpova strategie naráží na limity, bude pojednávat druhý díl tohoto textu, který vyjde již zítra.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
