Co se stane, až Evropané zjistí, jak jsou chudí? Data nelžou, Amerika nám ekonomicky utíká

Úžas poměrně bohatých cizinců (pokud na tom nejste finančně dobře, asi si dva týdny na cestování po Americe nevezmete) nad poměrně běžným americkým prostředím je hmatatelným důkazem obrovského každodenního bohatství USA.

Načasování nemohlo být lepší ze dvou důvodů; tím prvním je evropské vlna veder, kterou jsme museli zvládat bez klimatizace – tedy my běžní euroobčané, svázaní nadmírou regulací a sebemrskačsky likvidační energetickou politikou. A zatímco europodanným se vysmívají už i chudí provinční čínští farmáři, unijního lordstva se problém samozřejmě netýká.

Argument odpůrců klimatizací z tábora zastánců politiky Net Zero – pokud je v něm vůbec nějaká hlubší úvaha nad rámec pokusu o trestání vlastní civilizace za její úspěch – spočívá v podstatě v tom, že místo okamžitého a levného ochlazování vzduchu v našich obydlích dnes, musíme přesvědčit každou vládu na Zemi, aby se provždy vzdala hospodářského růstu v naději, že někdy mezi lety 2300 a 3000 se průměrné teploty ustálí na úrovni zhruba o půl stupně Celsia nad hodnotami z 90. let. Zatímco Evropa na tuto politiku naskočila, Američané se poškrábali na hlavě a řekli ne, děkujeme.

Ale žerty stranou, hlavním důvodem vhodnosti načasování mistrovství světa je probíhající a ostrá debata předními světovými ekonomy, kterou dokumentuje např. The Economist. Ve zkratce, počátkem tohoto roku se držitel tzv. Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman a několik dalších špičkových ekonomů pustili do ostré debaty o tom, zda životní úroveň Američanů skutečně výrazně předhání životní úroveň nás, jejich evropských protějšků poté, co celou věc odpálil Joseph Sternberg ve svém op-edu pro Wall Street Journal názvem „Co se stane, až Evropané zjistí, jak jsou chudí?“

Jádrem Sternbergova argumentu budiž, že prohlubující se propast mezi americkou a evropskou prosperitou patří k nejdůležitějším faktům globální ekonomiky. Nejjasnějším projevem je obrovský rozdíl v hrubém domácím produktu na obyvatele: podle Mezinárodního měnového fondu činí v USA 94 400 dolarů, zatímco v Německu je to 65 300 dolarů, ve Velké Británii 61 000 dolarů a ve Francii 52 000 dolarů.

Ačkoli výhoda Ameriky v oblasti prosperity není nová, její dnešní rozsah ano. Po poměrně těsném náskoku v průběhu 80. let se tento rozdíl v 90. letech o něco rozšířil. Od roku 2007 však evropské příjmy na obyvatele víceméně stagnují, zatímco USA zaznamenaly další vlnu růstu. Kritici argumentují, že Evropa vypadá lépe, pokud se použijí údaje podle parity kupní síly, které korigují rozdíly v cenových hladinách, abychom pochopili, kolik toho domácnosti mohou s daným příjmem ve skutečnosti spotřebovat. To v obecné rovině znamená, že nominální příjem na obyvatele ve výši 61 000 dolarů ve Velké Británii umožňuje Britovi spotřebovat stejné množství zboží a služeb, které by v Americe stálo 67 600 dolarů. To je však pouze jiný způsob, jak pojmenovat evropský problém.

Evropské ekonomiky vypadají v přepočtu podle parity kupní síly zdravější do té míry, do jaké nižší cenová hladina umožňuje domácnostem žít z následků nižší produktivity Evropy. Nominální HDP mezitím vyjadřuje schopnost Evropy spotřebovávat globální zdroje, a v té zaostává.

Dalším běžným protiargumentem je hořekováním nad tím, že narozdíl od Američanů mohou Evropané požívat univerzální zdravotní pojištění, aniž by na zdravotní péči z vlastní kapsy dopláceli horentní částky. Problém s tímto argumentem je, že veřejné zdravotní pojištění ve většině zemí Evropy mění peníze, které lokální zadlužené vlády nemají, na žalostné výsledky zdravotní péče.

To ale působí jako výhoda, protože tento systém před pacienty skrývá skutečné náklady na jejich péči, zatímco její nedostatky ve srovnání s jinými zeměmi jsou patrné pouze odborníkům na veřejnou politiku. A přesně tak funguje většina evropských sociálních států.

Krugmanova oponentura, jako doyena Keynesiánské levicové ekonomie, by se dala označit jako eurocope, v jádru šlo o to interpretovat čísla tak, aby bylo možné se tvářit, že Evropa se v ekonomickém úpadku nenachází. Detailní demolici Krugmana předvedli ekonomové Pieter a Luis Garicanovi, nicméně v jednom lze dát Krugmanovi za pravdu: Ve skutečnosti zde leží dvě velmi odlišné otázky:

Je Amerika bohatší než Evropa?

Rostly USA v posledních letech rychleji než Evropa?

Odpověď na první otázku zní: Jednoznačně ano. Amerika je výrazně bohatší než většina evropských zemí, ačkoli několik nejvyspělejších evropských států zaostává jen o málo.

Odpověď na druhou otázku zní: Spíše ano. Pokud jde o životní úroveň, Evropa držela s Amerikou krok a zůstávala jen mírně pozadu. Pokud jde však o produktivitu, Evropa stagnovala, zatímco Amerika výrazně rostla. A to pro Evropu, která kdysi odstartovala vědeckou a průmyslovou revoluci, na které naše dnešní prosperita stojí, rozhodně není dobrý výsledek.

Bohaté země by v ideálním případě měly konvergovat ke stejné úrovni příjmů; skutečnost, že se Evropě nepodařilo Ameriku dohnat, je skutečným selháním a o dost rychlejší růst amerického výstupu na odpracovanou hodinu by měl být varovným signálem, jak ostatně uznává i Draghiho zpráva.

A co je ještě zásadnější: hlavním bodem srovnání pro Evropu by neměla být Amerika – měla by jím být Čína, která jednak umožňuje ruský imperiální projekt a hrozí konkurenčně převálcovat evropský průmysl. S ohledem na hrozby, kterým Evropa čelí, si nemůžeme dovolit být zchudlým a zahnívajícím aristokratem světové ekonomiky, který spotřebovává zbytky rodinného dědictví.

Celou debatu o tom, jak měřit či neměřit americkou vs evropskou prosperitu shrnuje ekonomický komentátor Noah Smith, ale na výsledku to zas tak mnoho nemění; existuje celá řada ukazatelů materiální životní úrovně napříč zeměmi – a prakticky všechny se shodují na tom, že typický Američan je v materiálním smyslu výrazně bohatší než typický Evropan.

Ať už se na debatu díváte jakkoli, ekonomické srovnání mezi Evropou a USA nevychází pro Evropu vůbec dobře. Pokud jde o některé nemateriální faktory – kriminalitu, bezpečnost na silnicích nebo užívání drog – je Evropa příjemnějším místem k životu, nicméně většina těchto problémů se v USA koncentruje v no-go zónách vnitřních měst, což je problém, který jsme si do Evropy už uměle naimportovali taky. Rozsah amerického problému je větší, ale stačí ujet pár kilometrů vaším velkým SUV do vaší McMansion na předměstí a o kriminalitě budete vědět pouze z televize. A to se samozřejmě už nebavíme o faktu, že nedostatek klimatizací v EU ročně zabije v průměru dvojnásobně více lidí, než onen hrozivý americký zločin spáchaný střelnými zbraněmi. Tedy zatímco vlna veder v Evropě v roce 2022 zabila cca 60 000 lidí, američtí zločinci postříleli 20 000 lidí. Letošek bude obdobný. Kdo je tedy větší nemrava, američtí zastánci zbraňových práv, nebo Zelení a Angela Merkelová, kteří jen německým odstupem od jádra způsobili odúmrť vlastních obyvatel ekvivalentní 20 Černobylům ročně?

Američané tedy mají ve většině míst vyšší průměrné mzdy a více disponibilního příjmu (ano, i po započtení přímých výdajů na svou zdravotní péči) než průměrný Evropan, a to díky vyšší americké produktivitě práce a evropskému nedostatku oné vysmívané weberovské protestantské morálky a kapitalistického ducha. Ostatně to nemůže být překvapivé, kdo si chtěl vydělat na sebe sám a jen trošku mohl, odešel v průběhu posledních 250 let do USA a v Evropě nám zůstali lidé tíhnoucí k socialismu, v jehož rámci si prohlasovali nejrůznější úlevy a vymoženosti včetně nekonečných dovolených a zneužívaných nemocenských. To došlo např. v Berlíně tak daleko, že průměrný zaměstnanec města (kterých je 56.000!) si nad rámec 30 dnů dovolené vybírá 37 dnů nemocenské.

Ale abychom sem vrátili na mistrovství světa a k probíhající ekonomické debatě. Obě strany nakonec chtěly svůj výklad dat podpořit „testem od oka“ – tedy návštěvou daných míst a pouhým rozhlédnutím se kolem. Tisíce evropských turistů, kteří přijeli na mistrovství světa – spolu s turisty z Japonska a dalších zemí – provedly přesně tento test jen několik dní poté, co ho zmiňovaní ekonomové navrhli. A výsledkem je porážka týmu Evropa na hlavu.

Pro úžas cizinců existuje mnoho důvodů. Jedním z hlavních ale bude, že fotbaloví fanoušci tentokrát kromě východního a západního pobřeží vidí části „skutečné Ameriky“, zejména ve Slunečním pásu a na Středozápadě, kam zahraniční turisté jinak zavítají jen zřídka, a které umožňují i Američanům, kteří nejsou bohatí na poměry USA, žít velmi pohodlný život.

Já osobně jsem svoji vlastní „radikalizaci“ americkou prosperitou zažil před dvěma lety, když jsme s manželkou po návštěvě hrobu H. P. Lovecrafta projížděli čtvrtí Blackstone v Providence na Rhode Islandu.

Kdybychom vykonávali naše povolání v USA jako rození Američané, právě v takové čtvrti bychom s největší pravděpodobností bydleli, před naším obřím domem by stály dvě gigantická SUV a patrně dvě lodě, tak jako u stovek našich sousedů. Jen si zkuste zabodnout google panáčka do libovolné ulice této výstavní čtvrti podprůměrně bohatého amerického post-industriálního města. Takto nebydlí hollywoodské hvězdy a velkopodnikatelé, ale místní vyšší střední třída. Pokud totiž narazíte na kritiku ve smyslu, že střední třída se v USA ve skutečnosti zmenšuje, to je sice pravda – ale to se děje proto, že mnoho lidí bohatne natolik, že už nepatří ke střední třídě, ale patří k opravdu bohatým s ročními příjmy domácnosti nad $100 tisíc.

Jak jsem zde psal už před rokem, Spojené státy tak deindustrializaci navzdory patří k nejbohatším ekonomikám světa. To platí z hlediska mediánu příjmů na hlavu i po započtení daní, vládních transferů a rozdílů v cenách mezi jednotlivými zeměmi a evropští socialisté pozor, platí to i tehdy, když se připočte hodnota služeb, které vláda poskytuje přímo občanům – jako je ono mytické zdravotnictví.

A pokud jde o spotřebu na obyvatele, USA jsou o parník daleko před všemi ostatními a konkurenční jsou jí víceméně pouze nerelevantní příklady nerostných království. Velký americký stroj na prosperitu bublá spokojeně dál jako osmiválec z Detroitu, zatímco euroregulovaný občan se musí nervózně ohlížet za vlastní záda, na které mu nepříjemně dýchá čínský průmysl.

O tom, jak funguje soft power, co udělají Američané pro obyčejného fanouška a jak do toho promlouvá Bohatství národů, bude poslední díl seriálu, který vyjde zítra.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.