KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Dnes uplynulo rovných čtyřicet let od okamžiku, kdy představitelé pěti států Evropských společenství (ES) – Francie, Spolkové republiky Německo a zemí Beneluxu – podepsali tzv. Schengenskou smlouvu o zrušení hraničních kontrol zboží i osob. Postupem času se z této smlouvy stal jeden ze „základních kamenů“ i symbolů Evropských společenství, dnešní Evropské unie (EU). Schengenská dohoda měla a má velký význam nejen pro politiky a občany za zakladatelských zemí ES a EU a pro západoevropské státy, ale i pro nás – Středo a Východoevropany. V našem případě to možná platí ještě více, neboť jsme – na rozdíl od Francouzů Belgičanů, Nizozemců, Západních Němců (jak jsme říkali občanům SRN), Italů a dalších – velmi dobře věděli, co to jsou to zavřené, doslova zadrátované hranice.
Kontext: Evropa na přelomu dvou epoch
Přelom sedmdesátých a osmdesátých let 20. století byl obdobím, kdy se ve velké „světové politice“ i v evropském integračním procesu schylovalo k zásadním změnám.
„Kolektivistická 70. léta“ a období politiky détente (během níž Američané fakticky ustupovali Sovětům ve snaze vyhnout se vojenskému, dost možná jadernému konfliktu) fakticky skončily nástupem Jana Pavla II. na papežský stolec v Římě v roce 1978, Margaret Thatcherové do úřadu britské premiérky v roce 1979, Ronalda Reagana do Bílého domu v roce 1981, Françoise Mitterranda do Elysejského paláce v tomtéž roce a Helmuta Kohla na post západoněmeckého spolkového kancléře o rok později.
Novou éru zostřené konfrontace mezi Východem a Západem ohlásily rovněž vpád sovětské armády do Afghánistánu, boj o rozmístění amerických raket v západní Evropě a některé další události.
Zvolení Michaila Sergejeviče Gorbačova generálním tajemníkem sovětských komunistů a jeho politika „glasnosti a perestrojky“ v roce 1985 pro změnu znamenaly začátek oteplení ve vztazích mezi supervelmocemi; v jistém smyslu byly již předzvěstí pádu „říše zla“, jak SSSR v osmdesátých letech pojmenoval Ronald Reagan, a konce studené války.
Pokud jde o vývoj evropské integrace, v polovině sedmdesátých let se v úvahách jejích předních exponentů poprvé objevil termín Evropská unie. Její čas sice přišel až o více než desetiletí později – problémů, které museli evropští státníci do té doby vyřešit, bylo i tak více než dost – první náznaky tu již ale byly.
Kromě tzv. Jednotného evropského aktu (Single European Act), jenž byl první zásadní revizí Římských smluv z roku 1957 a jehož cílem bylo zavést k 31. prosinci 1992 jednotný evropský trh (pro členské stát ES, respektive EU), šlo právě o Schengenskou smlouvu, která měla velký praktický i symbolický význam.
Jak již bylo řečeno, podepsali ji představitelé pěti z deseti členských států ES (Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko), další státy poměrně rychle následovaly:
- Itálie v listopadu 1990
- Španělsko a Portugalsko v červnu 1991
- Řecko v listopadu 1992
- Rakousko v dubnu 1995
- Dánsko, Finsko a Švédsko společně s ne-členy EU, Islandem a Norskem, v prosinci 1996
- Švýcarko (ne-člen) v roce 2004
- Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko a Malta v prosinci 2007
- Lichtenštejnsko (ne-člen) v prosinci 2011
- Chorvatsko v lednu 2023
- Bulharsko a Rumunsko v březnu 2024
Docela dobrý klub, co říkáte?
Jedna smlouva, jedna Evropa?
O tom, jak důležitý vstup do tzv. Schengenského prostoru pro představitele evropských států byl a je, svědčí příběh, který mi vyprávěl jeden český diplomat.
Když se ve druhé polovině roku 2022, v době druhého českého předsednictví Evropské unie (od 1. července do 31. srpna 2022), jednalo o přístupu Bulharska, Chorvatska a Rumunska do Schengenu, což byla jedna z deklarovaných priorit tohoto předsednictví, a když bylo po dlouhých a vzrušených jednáních, na kterých se mluvilo hodně hlasitě, rozhodnuto, že vstup bude k 1. lednu 2023 umožněn prozatím pouze Chorvatsku, tekly nejen v zákulisí, ale i přímo na jednání u neúspěšných uchazečů hořké slzy.
Není se co divit, Schengen je opravdu, krom všech praktických dopadů, veliký symbol.
Symbol jednotné Evropy, evropanství v nejvlastnějším slova smyslu, svobodného pohybu, byznysu a, třeba jednou i čehosi, o čem mluvil na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století velký francouzský politik a státník Aristide Briand – budoucích Spojených států evropských, ať už se pod tímto názvem bude „skrývat“ cokoli.
Ano, funkční Schengen, to je víra v budoucnost evropské integrace. Právě Schengen a společná evropská měna, euro (což by bylo na jiný text), se lidem vybaví prakticky ve všech průzkumech nejčastěji, řekne-li se Evropská unie.
Když se v první fázi covidové pandemie začal Schengen na italských, rakouských a dalších hranicích na počátku roku 2020 hodinu od hodiny v praxi hroutit, když tyto státy zavíraly své hranice a do Bruselu a do Štrasburku to dávaly sotva na vědomí, bolelo to. Ukázalo se totiž, že „jednotná Evropa“ je mnohem křehčí, než jsme v čase „před covidem“ měli dojem.
Najednou stáli na hranicích policisté a vojáci se zbraněmi v rukou a stavěli jedno auto za druhým… Jako by se vracely staré časy, jež byly všechno, jenom ne dobré. Nevím jak vám, ale mně a mým přátelům (plus minus ročník narození 1965) tehdy pořádně, ale opravdu pořádně, zatrnulo.
My kluci a holky zpoza ostnatého drátu a Schengen
Proč? Protože jsme si vzpomněli na sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století, na roky našeho dětství a mládí, na roky našich středoškolských a vysokoškolských studií v rodných malých českých městech a v Praze.
Na léta, kdy jsme museli, ale přitom nechtěli, sdílet společný prostor s cynickým právníkem Gustávem Husákem, vykonavatelem (z)vůle Moskvy na Pražském hradě, s tupým neostalinistickým ideologem Vasilem Biľakem, s normalizačním ministrem české kultury, fakticky jejím hrobařem Milanem Klusákem, a s dalšími bolševickými kreaturami z let „zaživa pohřbených“. (Jan Neruda, který tak v básnické sbírce Hřbitovní kvítí z roku 1858 psal o časech tzv. „Bachova absolutismu“, by mi snad odpustil, že jsem si jeho slova v této souvislosti vypůjčil.)
Vzpomněl jsem si – a nebyl jsem, jak jsem rychle zjistil, zdaleka sám – jak beznadějné časy to tehdy byly. Vzpomněl jsem si na vojáky-pohraničníky se samopaly a se psy dokonale vycvičenými na lov lidí, snažících se utéct z „klece“ jménem Československá republika a později Československá socialistická republika.
A také na Berlínskou zeď, největší hanbu komunismu, a na Check-Point-Charlie. Pokud jste tento legendární přechod mezi oběma částmi Berlína ještě neviděli, napravte to, je to totiž místo, kde i dnes silně pocítíte fascinující genius loci a vzdálená echa svinstva všech svinstev jménem komunismus.
Tohle je generační záležitost, pro moje mladé přátele a pro moje dnešní studenty to nic neznamená. Ani Schengen pro ně vlastně nic neznamená, protože je, s výjimkou covidových časů, naprosto samozřejmý. A co je samozřejmé, není vzácné.
Proto je také příliš neznepokojuje, když spolkový kancléř Friedrich Merz mluví o pravidelných (byť dočasných a namátkových) kontrolách na německých hranicích. Moje generace je na to, na rozdíl od dnešních mladých, strašně – ale opravdu strašně – háklivá a příliš si neumí představit návrat do před-schengenových časů. Jakkoli je v dnešní době – plné zdivočelé debaty o migraci; a chraň bůh, že bych ji zrovna já podceňoval – reálnější než kdykoli dříve.
No tak si počkejme a uvidíme. A hlavně si držme palce. Jestli totiž evropská integrace a Evropská unie přinesla něco mimořádného, byla a je to právě už čtyřicetiletá Schengenská smlouva o zrušení hraničních kontrol zboží i osob mezi členskými státy. Přejme jí, ať se ve zdraví dožije (nejméně) další čtyřicítky.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
