GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Na INFO.CZ to konzistentně píšeme několik let: ať se stát a veřejné instituce zbaví fetiše výběrových řízení rozhodovaných podle nejnižší ceny, nikam to nevede. Kontroverzní rozhodnutí nakoupit do Prahy trolejbusy tureckého výrobce Bozankaya jsou přesně tím důvodem, kdy je všechno špatně.
Na ten paradox jako první upozornil ve článku na Newstreamu Ondra Šimíček. Zatímco města jako České Budějovice, Pardubice či Teplice trolejbusy tureckého výrobce bez milosti ze svých výběrových řízení vyřadila, v Praze Bozankaya tendrem na nejnižší cenu prošla.
A nikoho nejspíš ani nezaráželo, že v Budějovicích turecká firma překročila povolenou hmotnost na hnací nápravě, v Pardubicích vůbec nereagovala na dotazy zadavatele a v Teplicích nestačila na základní parametry. Nižší cena přece bere, ne?
Iluze nízké ceny
Málokdo z hodnotících komisí bohužel vidí – nebo chce vidět, že nízká cena se časem může prodražit.
Pro pořádek: Bozankaya v Praze zvítězila ve výběrovém řízení s cenou 12,87 milionu korun za vozidlo, přičemž po započtení indexace se konečná jednotková cena vyšplhá na 13,76 milionu korun. Rozdíl oproti cenám evropských výrobců se tím smrskne na přibližně 1 až 2 miliony korun na vůz.
To už je poměrně malý rozdíl, zejména pokud vezmeme v úvahu náklady, kterým Praha možná bude muset čelit. Jak argumentuje Šimíček, Praha riskuje nejen technické komplikace a nespolehlivost provozu, ale i zbytečnou zátěž své infrastruktury.
Trolejbusy s vyšší hmotností na nápravu mohou nadměrně zatěžovat silnice, nástupiště i městská depa. S náklady na případné opravy si nikdo během výběrového řízení pochopitelně hlavu nedělal – v rozpočtu se jistě tyto dodatečné peníze najdou.
Srbská ostuda jako varování
Komise se při svém rozhodování mohla podívat i na to, jak prostředky Bozankaye fungují třeba v takovém Bělehradě. Tam tramvaje tohoto výrobce dodnes komplikují městskou dopravu, protože jsou zkrátka příliš široké a na některých křižovatkách se dvě soupravy nemůžou minout – běžný den v srbském hlavním městě se kvůli tomu pravidelně mění v logistické cvičení a místní média mluví o „ostudě města“.
Nejde však jen o technické problémy. Je zcela bizarní, že dopravní podnik zakázku přiklepl tureckému výrobci, který své vozy nemá ani homologované pro evropský provoz, namísto aby je přidělil některému z osvědčených výrobců v EU.
Pražský dopravní podnik k tomu měl podle rozhodovací praxe Soudního dvora EU možnost použít nástroje k omezení účasti dodavatelů ze zemí mimo unii, těch však bohužel nevyužil.
Osvědčená kvalita na druhé koleji
Rozhodnutí dopravního podniku bylo nepříjemným překvapením tradičních evropských výrobců a zejména pak těch českých, například společností jako Škoda Electric nebo SOR Libchavy. Tito výrobci splňují všechny relevantní evropské normy, disponují rozsáhlými provozními referencemi, mají zajištěné zázemí pro servis a dostupné náhradní díly.
Tendr dopravního podniku opět ukázal, že soutěžení pouze na cenu je jen alibistickou fetiší hodnotících komisařů, jak preventivně odrazit jakoukoliv kritiku jejich práce.
Zkrátka si nekomplikují situaci posuzováním nejkompetentnějších kandidátů a vezmou toho nejlevnějšího. Co na tom, že ten se v důsledku často prodraží více než druhý či třetí účastník na pásce.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
