Krocení Trumpa: Evropa ve Washingtonu odvrátila nejhorší, ale proč nemá zdaleka vyhráno?

„Koalice ochotných“ tak po měsících poněkud marného přešlapování získala svůj plný smysl.

Zaprvé ochránila Zelenského před dalším ponížením v Oválné pracovně, případně před požadavkem kapitulace vůči Putinovu Rusku. Obojí bylo možné, vzhledem k Trumpovu červenému koberci pro Putina i jeho opakovaným hláškám, že konec války závisí jen na Zelenském. 

Za druhé pak přítomnost lídrů Německa, Francie, Británie, Itálie a Finska, plus šéfů NATO a Evropské komise, stočila debatu tam, kde ji chtěli mít – k otázce bezpečnostních záruk pro Ukrajinu po dosažení míru.

Evropanům se podařilo vymámit z Trumpa příslib, že se Spojené státy budou na bezpečnostních zárukách podílet. Zatím to není žádný pevný závazek, spíše vágní nabídka; nicméně znamená, že si USA „nemyjí ruce“ a že se v případě dohody o míru budou na robustních bezpečnostních garancích podílet, byť jen podpůrně.

Podařilo se jim také, aby Trump přestal mluvit o „výměně“ území – což bylo jeho oblíbené téma před setkáním s Putinem na Aljašce i po něm. Každému je samozřejmě jasné, že konečná mírová dohoda (pokud jí bude kdy dosaženo), bude zřejmě zahrnovat nějaké územní ztráty pro Ukrajinu. 

Je však nešťastné o tom mluvit ještě dřív, než nějaké jednání vůbec začalo. Zcela hloupé je pak šermovat termínem „výměna“ – Ukrajinci nedrží žádné ruské území, není tedy co „vyměnit“, leda tak kus Ukrajiny za kus Ukrajiny. Na to Zelenskyj logicky odmítá a priori přistoupit.

Trump se uprostřed schůzky s Evropany zvedl a odešel telefonovat do Kremlu; nechal se vystřídat ministrem zahraničí Markem Rubiem. Když se vrátil, oznámil, že by se Putin mohl sejít se Zelenským během několika týdnů a že on sám, Donald Trump, by se zapojil jako „usnadňovatel“. 

Dostalo se mu za to aplausu, i když zatím není vůbec jisté, zda Rusové o takové setkání opravdu stojí. Neví se, kde by se mělo konat a zejména se neví, jaké podmínky si Putin klade pro jeho uskutečnění.

Evropští lídři u Trumpa naopak nepochodili s požadavkem, aby jakémukoli jednání o míru předcházelo uzavření příměří, tedy klid zbraní na frontě a konec každodenních ruských náletů na ukrajinská města. 

Naléhali na to zejména kancléř Merz a prezident Macron; Trump jejich argumenty odbyl mávnutím ruky. Dohadovat příměří mu připadá jako zbytečná odbočka, lepší je rovnou uzavřít mír. Vždyť už přece ukončil šest konfliktů, vychloubal se, a toto by měl být sedmý, ačkoli, přiznával, je to obtížnější než čekal.

Předseda Evropské rady António Costa svolal v úterý online naléhavou schůzi Evropské rady, aby se účastníci washingtonského summitu podělili o jeho vyústění s ostatními lídry „sedmadvacítky“ a společně se poradili, jak dál. 

Costa vyzdvihl jejich „vynikající týmovou práci při hájení evropských postojů a při podpoře prezidenta Zelenského“. Místo obvyklého volání po příměří nastolil požadavek „zastavit zabíjení“. 

Očividně tak převzal rétorické obraty pána Bílého domu a poučil se z pochlebovacího scénáře, z něhož bohatě čerpali při krátkých projevech před kamerami všichni evropští účastníci washingtonské sešlosti.

„Pracujeme ruku v ruce se Spojenými státy. Jejich závazek se podílet na bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu spolu s Evropany a dalšími zeměmi, které sdílejí naše postoje, je velmi významnou etapou,“ uvedl Costa. Jedním dechem aspoň dodal, že cesta kupředu bude „velmi složitá“.

Washingtonská schůzka byla zajisté důležitá pro posílení dojmu jednoty Západu vůči Rusku, ale nikterak nepřiblížila mírové rozuzlení konfliktu na Ukrajině. 

Místo aby se mobilizovali proti Putinovi, vymýšleli další sankce a hledali cesty, jak co nejúčinněji podporovat ukrajinskou obranu, vysilují se evropští politikové na tom, aby ovlivnili „neřízenou střelu“ v podobě Donalda Trumpa a udrželi si jeho vrtkavou přízeň.

Politikové v čele evropských zemí dobře vědí, že Putin nepřistoupí na přítomnost jednotek zemí NATO na ukrajinském území jako součást bezpečnostních záruk, nadále o tom však košatě mluví.

Vědí také, že Putinovi se nechce momentálně mluvit se Zelenským, protože si myslí, že čas hraje v jeho prospěch. Přesto se radují, že výše zmíněná třístranná schůzka možná bude a navrhují, aby se pak konala ještě jedna, na níž by byla zastoupena také Evropa. 

Ostatně fakt, že Trump přestal prosazovat klid zbraní jako podmínku jednání, je důsledkem Putinova působení. Dnes si lze představit, že se ruský diktátor skutečně se Zelenským setká, a v téže chvíli vystřelí na Ukrajinu salvu raket a dronů na důkaz toho, že nejedná vážně a jen vychází vstříc svému „kámošovi“ v Bílém domě.

Rusko nikdy neřeklo, že sleví ze svých požadavků na totální podřízení Ukrajiny své nadvládě, tedy nejen zákaz jejího vstupu do NATO, ale demilitarizace, neutralita, ztráta území bez jakékoli náhrady, a to včetně těch, které Rusko ani vojensky nedobylo. Putin si západní „garance“ představuje jako mutaci budapešťského memoranda z roku 1994, které nikterak nezabránilo ruské agresi, ani nevyvolalo pomoc ostatních signatářů napadené zemi, tedy nic.

Ukrajinci zajisté chtějí mír, ale nikoli za jakoukoli cenu. Evropané je v tomto postoji nyní stále rozhodněji podporují. Je celkem logické, že se snaží za každou cenu udržet Trumpovy Spojené státy na své straně a výlet sedmi lídrů do Washingtonu tento týden byl dokonalou ukázkou, že pro to udělají hodně a že dovedou být účinní. Byla to však jen jedna drobná etapa na dlouhé cestě; stát se nadále může cokoli.

Momentálně je všechna pozornost upřena na eventualitu třístranného setkání Putin-Zelenskyj-Trump. Pokud se neuskuteční, nebo bude jen plácnutím do vody, bude válka pokračovat v neztenčené míře. Trump si může „prostě odejít“, jak už několikrát vyhrožoval. Evropa pak v tom zůstane sama a musí se připravit. 

Má řadu možností, jak Rusku ještě více „zatopit“, které dosud nevyužila – může využít 200 miliard eur ruských aktiv zmrazených v EU ve prospěch Ukrajiny, může masově nakupovat pro Ukrajinu americké zbraně, což se bude Trumpovi líbit, významně finančně podpořit ukrajinský zbrojní průmysl, či přitvrdit ohledně dovozu fosilních paliv z Ruska.

Je dobře, že se Evropa dokázala v reakci na tuto válku aspoň částečně vymanit z formálních a administrativních pout regulujících fungování jejích institucí a odpor Maďarska, částečně Slovenska, obejít vytvořením „koalice ochotných“.

Je dobře, že se k EU přidaly Británie, Norsko či Kanada. A je dobře, že se všichni kolektivně snaží, aby Trumpova Amerika zůstala na jejich straně. Nikdo však nemůže s jistotou předpovědět, zda se to podaří.

Proto je třeba mít plán B, který by znamenal pokračující podporu Ukrajině i ve stavu kocoviny po případně neúspěšném Trumpově mírovém pokusu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.