KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Nový rok přinesl jednu velkou změnu v plynárenské oblasti, a to konec tranzitu plynu přes Ukrajinu. Nejde přitom o nic nečekaného, prostě skončila pětiletá smlouva Gazpromu s Naftogazem – ukrajinská strana dávala dlouho dopředu najevo svoje rozhodnutí v ní nepokračovat. V kontextu bezmála již tři roky probíhající ruské agrese proti Ukrajině je to pochopitelné. Dokonce ani snahy slovenského premiéra Fica donutit Ukrajinu k prodloužení kontraktu prostřednictvím hrozeb přerušení dodávek elektrické energie neměly valného efektu. Co ale bude mít pro Rusko efekt zcela jistě, je výpadek evropských trhů – tuhle „díru“ se Putinovi přes veškeré snahy a možnosti podaří zalátat jen z části.
Toky zemního plynu přes Ukrajinu nebyly v množstevním vyjádření nijak významné. Ročně šlo o zhruba 14 miliard kubíků, podle think-tanku Bruegel asi pět procent dovozů.
Jedinou zemí, pro kterou byla tranzitní trasa přes Ukrajinu zásadní, bylo Moldavsko, respektive Podněstří, které z dodávek ruského plynu žilo. U něj došlo k zastavení dodávek na základě obvinění ze strany Gazpromu, že mu země dluží platby za plyn, což Kišiněv odmítá.
I když započítáme „předzásobení“ ze strany některých odběratelů v měsících před koncem kontraktu, je jasné, že evropská energetika na tomto plynu nestála. Oproti až stovce miliard kubíků v roce 1991 byly stávající objemy výrazně nižší, navíc tranzit přes Ukrajinu nebyl nikdy zrovna bezproblémový.
Již od devadesátých let obviňoval Gazprom Ukrajinu z krádeží plynu či neplacení za jeho dodávky, ukrajinská strana naopak mluvila o využívání zemního plynu jako nástroje politického boje. Do všeho se přidávaly i různé neprůhledné sítě figurující v tranzitu plynu i jeho prodeji Ukrajině.
Nejzávažnějšími krizemi byly ty v letech 2006 a 2009, ale zdaleka nešlo o jediné „zádrhele“. Ostatně ani právě skončivší kontrakt nebyl bez problémů, a to i pokud necháme stranou probíhající válku. Naftogaz obviňoval Gazprom z nedodržování minimálního objemu přepravovaného zemního plynu přes svoje území, a tedy nedoplatků za přepravu. Gazprom měl podle kontraktu garantovat a zaplatit za 40 miliard kubíků přepravy, faktická přeprava byla nižší.
Rusko už v devadesátých letech budovalo náhradní trasy, které měly diverzifikovat přepravní riziko. První takovou byl plynovod skrze Bělorusko v roce 1997. Stejně jako pozdější plynovod Baltským mořem, i tento měl svůj základ už v sovětských dobách.
Nord Stream, který měl za úkol obejít tranzitní země a směřovat přímo k hlavnímu zákazníkovi, tedy Německu, byl pak v první větvi dokončen v roce 2012, výstavba druhé větve byla finalizována těsně před ruskou invazí na Ukrajinu.
Ostatně, část expertů svazovala růst cen zemního plynu v roce 2021 způsobený snížením dodávek na evropský trh s ruskou snahou dosáhnout schválení Nord Streamu 2 evropskými regulatorními úřady.
Poslední z plynovodů, které měly za cíl snížit závislost na ukrajinském směru přepravy, tedy TurkStream, pak směřuje do Turecka a odtud dále do Evropy.
Po invazi na Ukrajinu došlo k výraznému omezení tranzitních tras a byl okamžitě zastaven schvalovací proces pro Nord Stream 2.
Svůj příspěvek k tomu dodal sám Vladimir Putin, který – nejspíše ve snaze uštědřit evropským odběratelům úder – nařídil Gazpromu přijímat platby pouze v rublech. Pro velkou část společností se to stalo důvodem pro ukončení smlouvy z důvodu její změny ze strany Gazpromu.
Že šlo o Putinovu neuváženou akci, bylo vidět i podle toho, že Rusko namísto přímých plateb v rublech nabídlo schéma plateb v eurech a až poté konverzi do rublů. Nicméně škodu pro Gazprom už způsobil. Část společností na nové schéma nepřistoupila (například polská PGNiG), část pak nové podmínky akceptovala. Tranzit plynu přes Bělorusko to nicméně vyloučilo a Rusko zůstalo závislé na trasách skrze Ukrajinu a prostřednictvím TurkStreamu. S koncem tranzitu přes Ukrajinu pro přímé potrubní dodávky zůstává jen TurkStream.
Odhadovat ztráty, které Gazprom koncem přepravy plynu utrpí, je extrémně těžké. Navíc, může dojít i na arbitráže, protože neschopnost dohodnout se s tranzitní zemí jen stěží může být brána za „force majeure“, tedy zásah vyšší moci. Současné odhady hovoří až o 5,4 miliardách eur.
Rusko a Gazprom budou hledat cesty ke snížení této ztráty, a to jak různými způsoby, jimiž by se dalo toto omezení obejít, tak dodávkami jinam. V obou případech nejde o nemožné, ale rozhodně nepůjde o plnohodnotnou náhradu tranzitu přes Ukrajinu.
Existují například možnosti swapu zemního plynu s Ázerbájdžánem. Ten nemá – podle všeho a navzdory svým vyjádřením – dostatek plynu pro nasmlouvané dodávky do Evropy a zároveň zajištění vlastní spotřeby, takže pokus o tento krok by byl ze strany Ruska logický. Jenže absorpční schopnost Ázerbájdžánu je omezená. A dodávky na úkor jeho vlastního plynu by muselo Rusko nějak kompenzovat, což by snížilo jeho cenovou výhodu oproti ostatním.
Nelze ani zapomínat na probíhající spor ohledně sestřelení ázerbájdžánského letadla a ruské neochoty omluvit se za něj a vyplatit odškodné pozůstalým.
Přeprava TurkStreamem závisí především na jeho kapacitě, navíc chybí ona výhoda odstranění prostředníka. S tím pak může souviset i cena nabízeného plynu. Rusko argumentuje nesrovnatelně nižší cenou oproti jiným dodavatelům, což by při tranzitu přes Turecko a další země už neplatilo.
Další možností je přeprava zkapalněného zemního plynu (LNG). Ta má jednu nespornou výhodu – flexibilitu. Nejste vázáni na jediného odběratele (pokud nejde o dlouhodobé kontrakty), ale můžete cílit na různé trhy. Rusko však nemá nazbyt speciálních tankerů pro přepravu LNG a nové teprve staví (kontrolu nad stavbou lodí včetně těchto tankerů má bývalý šéf Bezpečnostní rady státu Nikolaj Patrušev, což jen svědčí o významu, jaký Kreml této oblasti přikládá).
V současné době nemá Rusko kapacitu na to, aby jednoduše ve významném objemu nahradilo plyn z ukrajinského tranzitu LNG. Navíc, sankce se už začínají dotýkat i této oblasti, což jen ztěžuje uplatnění ruského plynu v Evropě. Prozatím nedošlo k zákazu, ale i omezení v rámci 14. balíčku sankcí mají citelné dopady.
Rusko se rovněž snaží o náhradu evropského trhu těmi asijskými, hlavně čínským. Plynovod Síla Sibiře navyšuje svoji kapacitu – za rok 2024 se mluví až o 32 miliardách kubíků zemního plynu vyvezeného do Číny.
Problémem ale je, že Čína o výrazné navýšení nad rámec již dohodnutých smluv z roku 2014 a 2022 (48 miliard kubíků) nestojí a je hluchá k prosbám Vladimira Putina o uzavření nových kontraktů na větší objemy. Projekt Síla Sibiře 2 tak přešlapuje na místě.
Ostatní projekty, jako například trasa přes Kazachstán, zmiňovaná ruským vicepremiérem Alexandrem Novakem, zůstávají opravdu jen ve stadiu proklamací a úvah, navíc jejich realizace by zabrala ještě mnoho let.
Otázkou je i cena, za kterou Čína plyn nakupuje. Jakkoli Rusko bude stát o navýšení dodávek LNG do Asie, jde v tomto regionu o vysoce konkurenční tržní prostředí. A navíc stále – jak již bylo řečeno – naráží na problém nízkého počtu LNG tankerů.
Po uzavření ukrajinské tranzitní trasy ke kolapsu ruského plynárenství podle všeho nedojde. Výpadky příjmů Gazpromu ze všeho nejvíc pokryjí ruští občané, pro které ceny zemního plynu rostou a budou se zvyšovat i v následujícím roce. Další část výpadků bude kompenzovat navýšení vývozu do jiných oblastí. To vše ale jen z části – ztrátu evropského trhu to nikdy nemůže plnohodnotně nahradit.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
