KOMENTÁŘ JANA MALINY | Jedním z nápadů, jak postupovat v neveselé situaci v Perském zálivu, je radikální dvoutýdenní ofenziva. Nová data ale odhalují, že Američanům docházejí klíčové zbraňové systémy, především tzv. interceptory. Navíc renomované analytické instituce reportují, že Bílý dům sice na Blízkém východě jasně vyhrává taktické bitvy, ale zcela mu uniká strategický politický cíl. Obojí je zásadní problém.
Válka na Blízkém východě se pro Spojené státy podle posledních zpráv skutečně nevyvíjí slibně. Teherán opět oficiálně uzavřel Hormuzský průliv a – s vědomím složitosti situace – se zdá, že Washington reaguje chybně: jasně deklarovanou geopolitickou strategii jakoby záplatuje svou mocnou vojenskou a palebnou silou. Tento přístup však evidentně začíná narážet na své limity.
Vyprázdněné sklady a zranitelná supervelmoc
Pohled na aktuální americké armádní zásoby vyvolává u západních stratégů vážné obavy. Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) nedávno vydalo analýzu, podle níž Spojené státy v probíhajícím konfliktu s Íránem „propálily“ skutečně alarmující množství svých nejelitnějších obranných systémů.
Podle dat CSIS již americká armáda vyčerpala 66 procent svého arzenálu antiraket Patriot (sloužících k obraně v nižších letových hladinách) a 45 procent interceptorů systému THAAD (pro vysoké záchyty). V absolutních číslech to znamená, že po odečtení dodávek pro Ukrajinu zbylo Spojeným státům zhruba 800 střel do Patriotů a 250 do systémů THAAD.
Proč je to problém? Zadržování stovek íránských balistických střel a dronů není nikdy v poměru jedna ku jedné. Obrana vždy vyžaduje vypálení více interceptorů na jeden cíl. Pokud Washington vystřílí zbytek svých zásob v lokálním konfliktu s Teheránem, stane se Amerika – a s ní i její spojenci – naprosto zranitelnou vůči mnohem větším arzenálům, kterými dnes disponují Čína či Severní Korea.
Cooperův 14denní plán
Tato zásadní logistická nepříjemnost samozřejmě nutí americké velení k úvahám o radikální změně. Dosavadní přístup „oko za oko“ zjevně selhal. Jak upozornil deník The New York Times, velitel amerického ústředního velitelství (CENTCOM) admirál Cooper už Bílý dům varoval, že současná kampaň omezených úderů kolem Hormuzu narazila na limity své efektivity.
Když to vezmeme ad absurdum, tak aby Spojené státy zaručily bezpečné proplutí Hormuzským průlivem, musí zničit 100 procent íránských kapacit klást miny nebo pálit rakety. Íránu naproti tomu stačí zachovat si pouhé jedno procento svých schopností a pohrozit odpálením jediné rakety, aby vyděšení světoví rejdaři zastavili provoz.
Admirál Cooper přesně z tohoto důvodu vypracoval krizový plán: čtrnáctidenní drtivou leteckou ofenzivu, takzvaný „high-end approach“, píše The Wall Street Journal.
Cílem tohoto čtrnáctidenního blitzkriegu (který má údajně i podporu ministra obrany) je válku ostře eskalovat, přestat reagovat na jednotlivé útoky a místo toho plošně a preventivně vyhladit íránský raketový a dronový potenciál.
Vojenská logika je jasná: čím více íránských odpalovacích zařízení nyní USA zničí ze vzduchu ofenzivně, tím méně cenných obranných raket Patriot budou potřebovat v budoucnu.
Íránské zásoby
Otázkou ovšem zůstává, jak velký arzenál Íránu vlastně zbývá. A čísla se až znepokojivě rozcházejí. Nadace pro obranu demokracií (FDD) s odvoláním na starší odhady izraelského letectva uváděla, že Írán měl na počátku války k dispozici zhruba 2500 balistických raket schopných zasáhnout Izrael a širší region. Po prvních vlnách války jich mělo zbývat kolem tisícovky.
To by byla pro Američany dobrá zpráva. Jenže několik významných mediálních domů (například opět The New York Times) s odkazem na tajné americké zpravodajské odhady přišli se zjištěním, že si Teherán zachoval celých 70 procent svých předválečných zásob (což by znamenalo přes 1700 střel dlouhého doletu).
Ať už má pravdu kterákoliv strana, představa, že by se poměr amerických antiraket vůči íránským útočným střelám blížil k paritě jedna ku jedné, je pro americkou globální projekci síly naprosto děsivá.
Projekce síly není cíl sám o sobě
Zde se však dostáváme k samotnému jádru problému – americkému postupu zoufale chybí odpověď na naprosto základní otázku: „A co bude pak?“
Kinetické (vojenské) akce – ať už jde o omezené nálety nebo o Cooperovu novou čtrnáctidenní drtivou ofenzivu – nejsou a neměly by být cílem samy o sobě. Musí sloužit jako nástroj k dosažení předem definovaného strategického a politického cíle. A ten v případě postupu Bílého domu není vůbec zřejmý.
Přesně tento paradox pojmenoval analytik Danny Citrinowicz z Atlantic Council:
And then what?
— Danny (Dennis) Citrinowicz ,داني سيترينوفيتش (@citrinowicz) July 30, 2026
That is the question that should be at the center of every discussion in the White House.
Suppose the United States expands the campaign, strikes additional targets across Iran, and imposes even greater costs on the regime. Then what? How does that translate into… https://t.co/yK3inHX0WT
Předpokládejme, že americké letectvo během 14 dnů skutečně srovná se zemí většinu íránských základen a uvalí na režim obrovské náklady. Jak přesně se tato zkáza přetaví v politický výsledek? Skončí kvůli tomu íránský jaderný program? Přestane Teherán těžit uran? Otevře dobrovolně Hormuzský průliv a podepíše kapitulaci? Historická zkušenost s autokratickými režimy říká, že nikoliv.
Vymazání íránského letectva nebo námořnictva z mapy je jistě krásnou ukázkou americké taktické a technologické převahy a záslužným činem, ale strategický úspěch to nezaručuje. Vojenská eskalace začíná v podání Bílého domu působit jako pouhá záplata na absenci skutečné politické strategie.
Spojené státy tak stojí před kritickým dilematem: pokud vrhnou do Íránu zbytek svých elitních zbraní, možná získají dočasný klid v průlivu, ale obětují tím svůj odstrašující potenciál vůči Číně a Rusku na několik let dopředu. Střílet rakety je snadné, ale ukončit válku vyžaduje plán. Ten zatím ve Washingtonu zjevně chybí, bohužel.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a buďte v obraze i o neveselých tématech – bude líp! Díky moc.
