KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ještě že existují artová kina, jako je třeba Kino Pilotů na křižovatce Donské a Krymské ulice v Pražských Vršovicích! Kromě toho, že v nás, nezřídka, evokují vzpomínky na to, jak biografy vypadaly v časech našeho dětství a mládí, v nich můžeme vidět v předpremiérách nejen filmové hity, ale i tematické cykly, připomínající velká jména světové kinematografie. Projekce čtyř snímků, které v devadesátých letech minulého století natočil hongkongský režisér Wong Kar-Wai, je to toho skvělým důkazem.
Talentovaný „kluk“ ze Šanghaje, pardon z Hongkongu
Wong Kar-wai, jedna z největších hvězd světové kinematografie počínaje devadesátými lety minulého století, bytostně spjatá s blahé paměti britským, od roku 1997 čínským Hongkongem, se narodil v roce 1958 Šanghaji.
Rodina se ale v obavách z drastických dopadů tzv. velké kulturní revoluce v první polovině šedesátých let přestěhovala do Hongkongu, konkrétně do známé čtvrti TST (Tsim Sha Tsui) v jižním Kowloonu; dcery/sestry nicméně musely zůstat řadu v komunistické Číně. Budoucí filmový režisér byl tehdy ještě malý kluk, a většina jeho vzpomínek z nejcitlivějších let dospívání je proto, naštěstí pro nás diváky, spojena právě s tímto velkoměstem.
Jako jediné dítě v rodině, jejíž hlava vedla noční klub, to Wong Kar-wai neměl ani trochu snadné, a proto v doprovodu laskavé maminky často „utíkal“ do kina, do tmy filmového sálu a do světa magických pohyblivých obrázků, aniž v té době tušil, že se jednou stane ikonickým světovým režisérem.
Následně Wong studoval grafický design na hongkongské polytechnice, ale po čase se studií vzdal, aby se mohl věnovat kurzům v místní televizní stanici TVB Limited, odkud už byl jen krůček k showbyznysu a k filmu. Ještě před vstupem do filmového světa ale začal Wong v osmdesátých letech psát scénáře pro televizní seriály, tzv. „mýdlové opery“ či „telenovely“, nepokládal to však za nic jiného než za „sice nudná, ale potřebná cvičení“, za nezbytnou průpravu k opravdu vážné tvorbě.
Hongkongská režisérská superstar
První příležitost se Wongovi naskytla v roce 1988, kdy mu producent Alan Tang svěřil režii snímku As Tears Go By, divokou gangsterku, inspirovanou klasikou žánru s názvem Špinavé ulice (Mean Streets) Martina Scorseseho z roku 1973. Třebaže Wong ještě neudělal „díru do světa“, všimli si jej filmoví tvůrci, novináři a kritikové na festivalu v Cannes, kde byl jeho film promítán v rámci Týdne mezinárodních kritiků.
Následující snímek Days of Being Wild z roku 1990, situovaný do samého počátku šedesátých let, ve kterém už hrály mnohé z největších hongkongských hereckých hvězd, romantické drama o hledání rodičů i vlastní identity a také o lásce, ukázal poprvé šíři Wongova talentu a širokou paletu žánrů, které je schopen točit. Světový úspěch to ale stále ještě nebyl.
Ten přišel až v roce 1994 se snímkem Chungkingský expres (Chungking Express). Zdánlivě obyčejný příběh dvou hongkongských policistů, kteří přišli o svou lásku a kteří tak trochu tápají v soukromém životě, je po mém soudu to vůbec nejlepší, co kdy Wong Kar-wai natočil. Tolik odstínů barev, rychle se měnících obrazů, ostrých i tlumených zvuků, fenomenální muziky, tak brilantní ruční kameru (počínaje filmem Days of Being Wild režisér spolupracoval se stejně geniálním kameramanem Christopherem Doylem), střih, dialogy a k tomu omamná přelidněná, nikdy nespící megapolis, chuť všech možných orientálních jídel i zápach kuchyní v maličkých bistrech a veřejných záchodcích (všechno z toho téměř fyzicky cítíte) – něco takového se na filmovém plátně vidí opravdu jenom málokdy.
Výsledkem byla spousta cen včetně ceny za nejlepší hongkongský film roku (Hong Kong Film Awards) i za nejlepší režii a herecké výkony, ale ocenění i v zahraničí (například na festivalu ve Stockholmu). A právě Chungkingský express je prvním snímkem, který v současné době můžete v českých artových biografech vidět. Neváhejte a vyrazte, je to úplně jiný zážitek než doma u televize, i u nejlepšího domácího kina.
V témže roce uvedený melancholický film Ashes of Time, jenž vznikal několik let, o potulných bojovnících a o lásce, zřejmě umělecky nejambicióznější Wongův projekt vůbec, připomíná některé snímky japonských tvůrců Akiry Kurosawy (například film Kagemuša z roku 1980) nebo Šóheie Imamury (například film Balada o Narajamě, se kterou vyhrál na festivalu v Cannes v roce 1983 a kterou pokládám za jeden z nejúchvatnějších filmů, jaké jsem v životě viděl a že jsem jich viděl tisíce), dnes na něj ale do českých kin jít nemůžete, protože do série Wongových „hongkongských opusů“ prostě nepatří; za vidění ovšem stojí i tak.
Další tři snímky, uváděné třeba v již zmíněném Kině Pilotů – Padlí andělé (Fallen Angels; 1995), Šťastni spolu (Happy Together; 1997) a Stvořeni pro lásku (In the Mood for Love; 2000), jsou si hodně podobné, jakkoli se prostřední z nich – Štastni spolu (příběh dvou gayů pokoušejících se udržet složitý vztah tak, že odjedou do daleké ciziny) – neodehrává v Hongkongu, ale z velké části v argentinském Buenos Aires.
Atmosféru Chungkingského expresu tak mají hlavně filmy Padlí andělé ze života mladých hongkongských nájemných vrahů (které si svým způsobem musíte „zamilovat“ – rozumíme si, že ano – ať chcete nebo nechcete) a křehké retro ze šedesátých let Stvořeni pro lásku o zklamání, odcizení, ale hlavně, jak říká už sám název, o lásce.
Jakkoli se první film odehrává v devadesátých letech a druhý je svým způsobem „historickou rekonstrukcí“, spojuje oba s „Expresem“ režisérova schopnost zachytit zvláštní náladu čínského velkoměsta, obraz, přesněji řečeno Doyleova kongeniální kamera a k tomu hudba plus cosi nepostižitelného, specificky autorského. Tak jako, milujete-li opravdu film, okamžitě poznáte, že jej točil Woody Allen či Steven Spielberg, poznáte, díky onomu „cosi“, ihned, „po čuchu“, i snímky Wonga Kar-waie.
Režisérská legenda „na penzi“
Je mi to strašně líto, ale Wong Kar-wai už řadu let netočí, jeho poslední filmový, režisérský projekt – The Grandmaster – je z roku 2013. Třebaže u velkých režisérů nikdy nejde primárně o to, kolik a jakých ocenění získali, rád bych připomněl, že Wong Kar-wai získal v roce 1997 cenu za nejlepší režii na nejslavnějším a zároveň nejsnobštějším filmovém festivalu na světě, v Cannes, na Azurovém pobřeží, za snímek Šťastni spolu, a také to, že v roce v roce 2006 byl vůbec prvním čínským předsedou tamní poroty; ani jedno samozřejmě není náhoda, ve světě filmu se totiž žádné náhody tohoto typu nevyskytují.
Na závěr snad už jen jedna poznámka. Pokud bych měl divákům, kteří filmy Wonga Kar-waie neznají, přirovnat k nějakému nedávno natočenému filmu, snad bych si mohl dovolit odkázat na Wendersovy Dokonalé dny (Perfect Days; 2023), jakkoli je režisérský rukopis obou mužů dost odlišný.
Přesto je tu ale cosi, co je spojuje, a sice schopnost zachytit prchavou, těkavou a neklidnou náladu, atmosféru mnohamiliónových velkoměst, která je pro nás Evropany tak přitažlivé a fascinující.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
