Zelenskyj v Praze: 5 důvodů, proč vzletná slova na podporu Ukrajiny nestačí. Má to být i byznys

Vojenská, politická, společenská i humanitární pomoc napadené Ukrajině proti ruským hordám patří v posledních třech letech k tomu nejlepšímu, co Česká republika v rámci své diplomacie v posledních desetiletích udělala. Ve světě plném nejistot to slouží i k ochraně našich národních zájmů.

Proto další návštěvu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v Praze provází až vřelost. V Kyjevě ví, že momentálně mají v případě české vlády i prezidenta velké spojence. 

Bez ohledu na to, jaký kabinet přijde po podzimních volbách do Poslanecké sněmovny, je ale potřeba na vzájemných vztazích pracovat dál. Dobré úmysly ještě nedělají ze států navždy dobré přátele. Musí to být proto i vzájemně výhodný byznys, i když se to nemá činit způsobem, jaký praktikuje americký exhibicionistický prezident Donald Trump.

Zde je pět oblastí, na kterých musí Ukrajina a Česko dál pracovat, pokud se chtějí stát skutečně strategickými spojenci. U některých z nich to nebude nic jednoduchého a rychlého.

Zatím nevíme, kdy a jak dojde k uzavření příměří (o trvalém míru zatím nemá cenu hovořit) mezi Ukrajinou a Ruskem. Už dnes je ale jasné, že to nebude znamenat stažení Rusů z okupovaných ukrajinských území. Ta dnes představují kolem 20 procent rozlohy země. Ukrajinci momentálně nemají vojenskou sílu získat ztracené území zpět.

Protože u toho došlo k porušení mezinárodního práva, Česko by nemělo nikdy koketovat s myšlenkou, že příměří či mír jsou cestou k budoucímu uznání, že tato území patří Rusku. I kdyby je léta Moskva reálně ovládala. V tom by měla být česká diplomacie nekompromisní, posuny hranic pomocí agrese jsou cestou do pekel. 

Navíc by to byl precedent při případné jiné ruské agresi, která by se mohla týkat dalších území v Evropě. Takový scénář vyloučit nelze. Všichni vrcholní představitelé ruské okupační správy na Ukrajině by se proto měli ocitnout na sankčních seznamech.

Protože vstup Ukrajiny do NATO se v příštích letech nejeví jako reálný, vyjednávat by se mělo o jejím vstupu do Evropské unie. To sice nebude jednoduché, ale je to schůdnější cesta, jak zajistit zemi trvalé bezpečnostní záruky.

Příklad toho, že část rozdělené země do EU vstoupit může, máme na Kypru. Funguje to poměrně dobře. Navíc Lisabonská smlouva posílila solidaritu mezi členskými státy při řešení vnějších hrozeb. Bylo zavedeno ustanovení o vzájemné obraně – je to článek 42, odstavec 7 Smlouvy o Evropské unii.

V něm se říká, že pokud se některý členský stát stane na svém území obětí ozbrojené agrese, pak jsou ostatní členské státy povinny pomoci všemi dostupnými prostředky v souladu s článkem 51 Charty OSN. Tato povinnost vzájemné obrany je závazná pro všechny členské státy a je v souladu se závazky těch zemí, které jsou členy NATO. To je velmi silný argument, jak v budoucnosti zajistit bezpečnost Ukrajiny. I když nebuďme naivní – země jako dnešní Maďarsko, ale i mnohé další, by nevyslaly na Ukrajinu své bojové jednotky, aby se postavily Rusům. To je iluze.

Složitá by byla v případě členství Ukrajiny v EU jistě i jednání o zemědělské politice, protože zlo dotací je v evropském zemědělství všudypřítomné. Na druhou stranu by se tato země mohla stát vítanou a obrovskou zásobárnou levnějších potravin a zemědělských produktů. Potraviny jsou v současnosti strategicky velmi významné a Ukrajinci by v tom mohli hrát důležitou roli.

Jinou otázkou by byly často zmiňované nerostné suroviny, o nich podepsala Ukrajina dohodu s USA. Jenže to může být Potěmkinova vesnice.

Pokud chce Ukrajina přežít, bude muset dál masivně zbrojit. Už dnes do této země proudí z Česka mnoho produktů obranného průmyslu. To se nezmění, pokud bude zajištěno financování. Společnosti z Česka vydělávají v tomto případě miliardy. 

Počítá se také s masivním rozšířením výroby zbraní přímo na Ukrajině, dnes zabezpečuje tento sektor na místě asi 40 procent potřeb. S pomocí dánských a nizozemských peněz pro ukrajinskou stranu sem expandují i české zbrojovky.

Česká zbrojovka (součást holdingu Colt CZ Group) zde montuje útočné pušky CZ BREN 2. Na Ukrajině se má vyrábět i malorážová munice společnosti Sellier & Bellot (taktéž část Colt CZ Group), dále velkorážová munice (155 mm) ve společné firmě Czechoslovak Group a Ukrajinska bronetechnika. Další projekty jsou podle českého Ministerstva obrany v přípravě.

Významná je i spolupráce v dodávkách a výrobě dronů, které jsou „hitem“ války na Ukrajině.

Politici v minulosti často voličům slibovali, že když se budou naši vojáci podílet na mezinárodních misích při tažení v Iráku či Afghánistánu, bude to v těchto zemích znamenat pro české firmy daleko více možností – že se jim tím otevře cesta. Jenže to se nestalo. Dopadlo to špatně. Podobné proklamace, i když se nehovoří o přímém nasazení českých vojáků, slyšíme i teď. Buďme k podobným vyjádřením opatrní.

Je však pravdou, že na Ukrajině už mnoho českých projektů vzniklo. Jen je musíme udržet a rozvinout. Ze strany Ukrajinců v tom podle všeho problém nebude. Otázkou je, zda to zvládneme my.

Vzájemné vztahy Česka a Ukrajiny ovlivňuje, na rozdíl od většiny světa, i mimořádně velký počet Ukrajinců, kteří žijí na našem území. Je to zdaleka největší národnostní menšina. Podle statistik ministerstva vnitra žilo u nás k 31. březnu celkem 566 152 osob s ukrajinským občanstvím. Dočasnou ochranu před válkou z toho mělo 363 838 lidí.

Je to vítaná pracovní síla, která odvádí miliardy do rozpočtů. Ovšem je to i určitá zátěž (o té se hovoří méně) pro vzdělávací, zdravotnický a sociální systém. Přispívá to i k vysokým cenám nájmů. A místy jsou vztahy Čechů a Ukrajinců napjaté. Celkově ale tak velké množství uprchlíků Česko zvládlo bravurně.

I v tomto případě ale existují problémy. Tím je v podstatě vydírání ukrajinských pracovníků některými zaměstnavateli. Projevuje se to v obcházení plateb pojištění i nízkými platy. Na tomto stavu se podílejí jak ukrajinské zprostředkovatelské agentury, tak české firmy. Nedělají to všichni, ale není to ani neobvyklé. V každém případě jsou tyto praktiky ostudné. A moc zastání nemají ukrajinští zaměstnanci ani u politiků, ani u odborů, ani u médií a veřejnosti. Je potřeba to ve vlastním zájmu řešit.

Při návštěvách, jako je ta poslední Volodymyra Zelenského v Praze, slyšíme hodně vzletných slov, vidíme úsměvy a pevné stisky rukou. V pořádku. Jen je už potřeba pokročit dál.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.